Vlastně je to dům postavený na střeše činžáku – takový komfort poskytuje! Od originálních řešení interiéru až po terasu, kde lze grilovat, užívat si klidné podvečery a dokonce koukat i na vzrostlé stromy! Těžko uvěřit, že tu před sedmi lety byla nevyužitá půda s holubím trusem po kolena.

Kořeny na pískovišti

„I když tu máme pracovnu, mnoho hodin tu ve všední dny nebýváme. Ale když, tak rádi. Líbí se nám tady a také rádi zveme přátele,“ potvrzuje mimochodem Jan Kasl spokojenost s výsledkem. I když i on má osobní zkušenost se špatnou prací dodavatele i stavebního dozoru!

Máme tu jako jedni z mála kompletně zazeleněnou terasu. Žijeme na ní od jara do podzimu. Kolem vidíme, že málokdo využívá tuto možnost.

"Máme tu jako jedni z mála kompletně zazeleněnou terasu. Žijeme na ní od jara do podzimu. Kolem vidíme, že málokdo využívá tuto možnost."

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Jsem bubenečský rodák (z už neexistující porodnice Rooseweltova). A s jistým odstupem jsem se vrátil na místa kousek od náměstí, kde jsem si v parku hrával na pískovišti. Ostatně si tam mohla hrát i moje žena Terezie.

Ale nepotkávali jsme se tam a kyblíčkem do hlavy jsem ji nebouchal,“ usmívá se pan architekt a připouští, že adresa je pro něho důležitá. Navíc si nedovede představit, že by při své práci do architektonické kanceláře dojížděl z nějakého příměstského satelitu. „S kšandou přes rameno jsem chodíval na Ural – Puškinovo náměstí. V létě na písek, v zimě bruslit na požární nádrž. Ta už je dnes zasypaná.“ Eliášova ulice je za rohem a za městské dítě se pan Jan považuje stále.

Dřevo mají rádi. Podlaha je, mimo dlažbu, z jatoby – brazilské třešně.

Dřevo mají rádi. Podlaha je, mimo dlažbu, z jatoby – brazilské třešně.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Jako architekt a majitel architektonické firmy jsem s mým životním kamarádem Jirkou postavil skupinu rodinných domů v Řepích. V jedné polovině dvojdomku jsme měli bydlet my, on v druhé. Já jsem se tam už nenastěhoval, protože jsem se rozváděl.

Bydlel také na Malé Straně

S druhou manželkou jsme pak byli po podnájmech a až toto místo považujeme za náš skutečný domov. Koncem roku 2002 jsme kupovali prázdnou půdu a stěhovali jsme se sem na konci září 2003. Tenkrát jsem obešel spoustu půd a dlouho jsme nemohli najít tu pravou. Ale naštěstí jsem ji stačil pořídit ještě před cenovým skokem,“ vzpomíná pan architekt, a tak nemůže opomenout ani roky bydlení na Malé Straně. V bytě, kde žije dnes nejmladší z jeho tří dcer.

Na ochozu je i zákoutí s pracovnou.

Na ochozu je i zákoutí s pracovnou.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Ten dům je v katastrofálním stavu, přestože má majitele, ale od dob OPBH se tam mnoho nezměnilo. A to jsme tenkrát byt vlastním nákladem zrekonstruovali. Kdo by se dnes do něčeho takového pouštěl? Vlastník domu bohužel zaujal teorii, že tam nájemníky raději nechá vyhnít, než by se snažil byty uvolnit. Dnes už by asi pro nájemníky bylo štěstí, kdyby měli kam odejít.

Ale musím říci, že Malá Strana byla půvabná a prožít tam dvacet let je něco, co vás také obohatí. Už jen to, než vás vezme komunita za svého. Nejdřív mě brali jako náplavu a pak byli rádi, když jsem pomáhal opravovat pojistky. Dnes už tam to sociální klima vesnice v podhradí není.“

Na ochozu je i zákoutí s pracovnou.

Na ochozu je i zákoutí s pracovnou.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Ne náhodou si tak Jan Kasl nyní mimo jiné považuje, že bydlí ve vlastním a v klidné lokalitě.

Cit pro místo

„Zařizovali jsme to tu jako velký byt pro nás dva s tím, že v horním patře jsou pokoje pro děti nebo hosty. Popřípadě do budoucna oddělené ložnice pro nás dva.

Sice není stavebně všechno úplně tak, jak jsem si původně představoval – jednak došly peníze, což je patrné v horních pokojích a jednak jsem neuhlídal dodavatele – ale po té tehdejší honičce jsme spokojeni: v květnu 2002 jsem končil jako primátor a potom se vrhnul do opozice…“

Budování obnášelo i jednání s památkáři – například při povolování oken v ložnici se jim prý třásla ruka.

Kuchyň je také promyšlena do detailu. Rádi chodíme do dobrých restaurací, ale poslední dobou mě začalo bavit vařit a experimentovat doma a přitom komunikovat s hosty.

Kuchyň je také promyšlena do detailu. "Rádi chodíme do dobrých restaurací, ale poslední dobou mě začalo bavit vařit a experimentovat doma a přitom komunikovat s hosty."

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Přitom jsem se snažil přizpůsobit vnitrobloku, a když se podíváte kolem, tak bylo opravdu s podivem, jak byli tentokrát památkáři ostražití. Myslím si, že jsme nástavbu udělali citlivě, a také že je celý dům dobře zrekonstruovaný.“

V tom, jaké to je být sám sobě architektem, má Jan Kasl jasno: „Kreslit si pro sebe je zavazující, protože jste současně tvůrce, investor a koncový uživatel. Když děláte pro někoho, tak mu nabízíte nápady a zákazník si je buď vybere, nebo ne. Tady si sám pro sebe musíte vytvořit zpětnou vazbu, na druhé straně jste i ten osvícený investor, který ví, co chce. Většinou jsou limitem peníze – nemůže to stát více, než na co máte… Jinak je možné leccos.“

Prostory spojuje schodiště.

Prostory spojuje schodiště.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

A komu jinému – než architektovi a bývalému primátorovi – položit na závěr otázku, jak by měla vypadat Praha?

„Musí být samozřejmě rozvíjející se město. Ovšem s tím, že Praha má hodnoty, které se musí konzervovat. Například centrum, které je nutné rozvíjet jen velmi opatrně. Tam musí mít přednost hledisko památkové. Přesto by nemělo jít o skanzen ani o nějakou kulisu. Autenticita musí být maximálně zachována. Každá nová funkce se musí zvažovat z pohledu její únosnosti pro centrum. Ale Praha jako taková se musí rozvíjet.

Citlivě, ale není možné tvrdit, že se třeba v Bubenči nesmí dělat půdní vestavby. Praha musí být opatrná v tom, aby si zachovala charakter a nezměnila se v něco bezbarvě kosmopolitního, stejného jako každé jiné město a přišla tím o svoji nezaměnitelnost a nakonec i o turisty.

I pracovna potvrzuje snahu udržet minimalismus, ne mnoho dekorací, ale přitom i s otiskem starých věcí.

I pracovna potvrzuje snahu udržet minimalismus, ne mnoho dekorací, ale přitom i s otiskem starých věcí.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Osobně nejsem příznivcem výškových budov a nerad bych se dožil toho, aby po obvodu Prahy trčely různé věže jenom proto, že každý chce postavit mrakodrap. Proč? To lze ještě pochopit v Berlíně, který je na rovině. Určitá provinčnost Prahy je mi příjemná, v porovnání s tím, kam se řítí svět se šílenými, chaotickými megalopolemi.

Trošku se bojím, že se dnes v Praze přestává uznávat myšlenka o centrálním a logickém rozvoji města jako jednoho celku. Když si bude každá městská část stavět podle svých zájmů a takzvaně politicky, tak to dopadne jako se stavbou metra na letiště, což je ekonomický nesmysl. Rychlodráha (i na Kladno) už mohla dávno stát.“

Na straně do dvora se šikmá střecha proměnila v kolmou stěnu a postel v ložnici tak mohou rámovat originální okna nově vybudované místnosti.

Na straně do dvora se šikmá střecha proměnila v kolmou stěnu a postel v ložnici tak mohou rámovat originální okna nově vybudované místnosti.

FOTO: Václav Jirsa, Právo