„Jsem ráda, že bydlíme kousek od sebe. A myslím, že z toho měl radost i táta, když zjistil, že se v domě uvolnil byt. Byl určitě klidnější, když věděl, že s mámou budeme bydlet pár schodů od sebe,“ vzpomněla si Tereza brzy během našeho, spíše veselého povídání na otce. Karel Černoch zemřel 27. prosince 2007.

Porce koncertů ďáblíka

Studentku Vysoké školy zemědělské v Suchdole jsme navštívili v jejím bytě nedlouho po tom, co „veřejnost rozdělil“ plakát zvoucí na turné její kapely. Zpěvačka na něm pózuje - obklopena muzikanty - nahá, s tělem popsaným podobně jako jatečný dobytek v učebnicích pro řezníky. Očekával jsem, že originál fotografie u ní uvidíme zarámovaný na zdi.

Tereza s pejskem

FOTO: Václav Jirsa, Právo

„Takový exhibicionista zase nejsem, abych se na sebe musela dívat doma,“ usmívá se Tereza a připouští, že i když je pro každou srandu, tak ji pózování před oblečenými kamarády příliš netěšilo, ale za výsledkem a spoluprací s fotografem Romanem Černým - Blackem si stojí i dnes.

„Nejhorší bylo v horku půl hodiny klečet na stole. Nemám ráda fotky, na kterých jsou všichni za každou cenu úžasně hezcí a taky si ze sebe umíme udělat legraci. A nápad to byl vlastně momentální. Původně jsem chtěla fotit někde venku, na statku, protože mám ráda přírodu. Statek, chalupa - to je můj sen. Obrovský krb, muškáty v oknech…,“ usmívá se Tereza a dodává, že věci na oko a sterilní se jí prostě nelíbí. „Nemám to ráda a není takový ani tento byt. Dokonce si o sobě myslím, že mám malé sebevědomí. Ale to se nějak přehoupne při vstupu na jeviště. Něco se přepne a je ze mne ďáblík.“

Hrnce místo činek

„Nejdřív jsem chtěla jít na veterinu nebo farmacii, ale to by se zpíváním opravdu skloubit nešlo. Po gymplu jsem vystudovala bakaláře, obor chovatelství, a teď jsem na navazujícím magisterském studiu - reprodukční biotechnologie. Měla bych končit na jaře. Takže mezi natáčením desky a koncerty už několik let jezdím i za zvířaty.

Vstup do kuchyně ve tvaru L „hlídá“ pejsek, kterého má Tereza po tátovi.

Vstup do kuchyně ve tvaru L „hlídá“ pejsek, kterého má Tereza po tátovi.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Pravda, pětileté studium mi trvá sedm let. Ale také jsem stihla mít osm let koně. Pohybovala jsem se tak zase mezi úplně jinými lidmi a v jiném světě. Kraviny se tam neřešily. Na zemědělku jsem chtěla kvůli koním, i když jsem byla na hudebním gymnáziu. A vegetariánka také rozhodně nejsem a jíst něco musíme.“

Dříve při vyjížďce s koněm, dnes přichází Tereza na jiné myšlenky v kuchyni. „Vaření je dnes pro mne relax. Chodit do školy a přitom jezdit po všech městech republiky znamená, že přijdete domů a jste tak vyřízený, že na aktivní odpočinek není síla. Jít někam do fitka mě opravdu nenapadá. Jediné, co zvládnu, je, že jedu do nějakého příšerného hypermarketu nakoupit.

Hudební zákoutí v jednom ze dvou pokojů zdobí svítící strom - artefakt od Bořka Šípka.

Hudební zákoutí v jednom ze dvou pokojů zdobí svítící strom - artefakt od Bořka Šípka.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Bohužel už tady v okolí nejsou žádné malé krámky - pekařství, řeznictví, nic. Vyrůstala jsem tady a pamatuji si na ně. Když už jsem odvelená za ty pokladny, tak už si mezi regály a ve frontě v hlavě alespoň promítám, co si uvařím.

Vařím i sama pro sebe. Ale hodně, takže pak musím někomu zavolat, aby to přišel sníst. Navíc je pravda, že mnoho času tady netrávím. Přijedu, poklidím, vyperu a jedu zase jinam. A když tu jsem, tak v kuchyni žiju, pracuju, telefonuju, tady se tvoří, sedává tady celá kapela. Do toho vařím - prostě epicentrum.“

Na modré podlaze

Tereza se nepovažuje za kavárenský typ a centrum metropole ke svému životu prý nijak nepotřebuje. „Vlastně do města vůbec nechodím. Je pravda, že mě baví restaurace a dobré jídlo. Rozpětí různých gastronomických chutí na vesnici člověk asi těžko najde. Ale také je to to jediné, co ve městě vyhledávám.

Doma si ráda dám dobré kafe, cigaretku a spokojeně v časopise Apetit hledám inspiraci na příští týden.“ Byt byl při nastěhování prázdný. Budoucí kuchyňskou linku s navazujícím nábytkem promýšlela spolu s architektem.

„Kreslila jsem si to podle mých představ pod jeho odborným dohledem. Samozřejmě jsem chtěla vařit na plynu a mít hodně úložného prostoru, i když je tady samostatná spíž. Ve finále jsme vyrazili s plánky do české firmy, která byla perfektní a přitom o polovinu levnější než všeobecně známé značky.

S barvou dřeva kontrastuje modrá podlaha - efektní, ale na úklid prý nepraktická.

S barvou dřeva kontrastuje modrá podlaha - efektní, ale na úklid prý nepraktická.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Pán se podíval na naše plánky a povídá: Hezky jste si to nakreslili, ale kde máte příborník? A ještě se zeptal, jestli mi ho může dokreslit. Tak jsem byla ráda, protože jsem si to vysnila v jasných barvách. Včetně lamina v barvě třešně. Sehnala jsem takový i stůl a pan architekt mi doporučil i jednolité lino. Je perfektní, ale musím často vytírat, protože je na něm všechno vidět. Naštěstí náš westík moc nepelichá. Ťapat tu malé dítě, tak snad vytírám dvakrát denně!“

Plán s přírodou za Prahou

Budoucnost dvakrát naše hostitelka neplánuje. Jen ví, že kariéra zpěvačky pro ni není všechno. „Nevím, co bude za rok. To závisí na tom, jestli bude s kým někam jít. Na pořízení bydlení v přírodě za Prahou asi jen tak mít finance nebudu a jako student potřebuji Prahu. Ale jednou bych chtěla jít někam opravdu do přírody. Přitom mám strach, že z rozrůstající se Prahy se dostanete až někde u Plzně.

I na minimálním prostoru umí paní bytu uplatnit svoji fantazii.

I na minimálním prostoru umí paní bytu uplatnit svoji fantazii.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Začínám mít pocit, že život strašně moc utíká a nestíhám spoustu věcí, třeba dobré knížky. V tomto domě bydlíme od roku 1984, to mi byl rok, když jsme se sem z Bělehradské přistěhovali. Tenkrát v ulici nebyla skoro žádná auta. Dnes se tady nedá zaparkovat ani s kartou.“