Sochař Tomáš Bosambo žije na chalupě v jižních Čechách v souladu s přírodou

Přes vrata hospodářské usedlosti kouká na malý, odsvěcený kostelík, který chtěl před pár lety koupit a zachránit ho tak před zřícením. Nakonec se o rekonstrukci postarala obec, a tak má náš hostitel zase jiné starosti a radosti. Například dokončení objektu nazvaného Koule.

Někdo by si pro posezení s přáteli postavil pergolu či upravil stodolu (v té má sochař ateliér vybavený i speciální pecí s kruhovou troubou na pečení selat). Ale náš hostitel si z kamenů a betonu postavil „místnost“ ve tvaru koule v odlehlém koutě zahrady. Prostor jako stvořený pro rozjímání. „Ten tvar mám nejraději a je obsažen všude v přírodě. Od planet až po tvar buněk.“

Česká Kanada je kraj šutrů. Prý na ně narazíte, jakmile se začnete vrtat v zemi. „Mám tu zásadu, že bychom se neměli štvát, protože déle jak do stovky tady nebudeme. A já jsem za půlkou, takže se odmítám trápit, hlavně se bavím. Jak říkávám: nejsme tu tak dlouho, abychom se nebavili. Člověk občas samozřejmě i vyletí, ale má se mít rád.“ Při svém mottu má Tomáš Bosambo podporu i ve sportovní a múzické rodině.

Tomášovi rodiče koupili hlavní obytné stavení (stojí tu dvě stě dvanáct let) společně se sousedkou v roce 1977. „To mi bylo dvacet, tak jsem sem jezdil, jen když bylo třeba udělat nějakou práci. Ve vybydleném domě předtím jezeďáci skladovali sypané hnojivo, takže zdi jsou dodnes prosolené tak, že tam nedrží omítka. Po roce devadesát jsme od restituenta koupili zbytek hospodářského dvora.

Děti máme rozené 1991, ’93 a ’95. Tak jsme budovali další bydlení. Před bývalé chlévy jsme dodělali zasklenou verandu a rekonstrukcí podlah a dalšími úpravami získali útulný obytný domek. Na zahradě a na bývalém dvoře, dnes zatravnělém jako zahrada, žijeme všichni pohromadě.“

Rozsáhlý pozemek před koulí zdobí i přírodní jezírko s lekníny a rybami a ještě i vlastnoručně vybudovaný bazén ve tvaru podélně rozříznutého vejce. Z jeho špice se pozvolna schází až do dvoumetrové hloubky na druhé straně. Díky šikmým bočním stěnám bazén poskytuje pohodlné koupání v minimálním množství vody. Ta je přes čerpadlo filtrována, ale chemicky neošetřována, takže si tu v čisté a nazelenalé vodě rády zaplavou i žáby.

„Vybetonované dno je potažené fólií. Tvar jsem si zvolil sám a nic lepšího jsem vymyslet nemohl. Bazén je dlouhý jedenáct metrů a díky šikmým stěnám není problém ani s ledem, který může klouzat vzhůru.“

Aby nekoukali přes plot na rozpadající se přízemní objekt bývalého kravína, vysázeli před lety se ženou tři sta smrčků. „Až se jednou rozpadne, tak stromy vykácíme a otevře se nám výhled do krajiny.

Když jsme tu začínali, tak jsme se při mytí polejvali vodou z hrnce. Dneska už máme rozvedenou i teplou vodu. A až tu postavím další, nový barák na místě zřícené stodoly, tak to bude ještě lepší. Tam chci udělat koupelnu spíš trochu jako lázně, velkou relaxační místnost. Chci postavit lehce atypické bydlení s velkou místností a otevřeným ohništěm s digestoří...“

Tomáš Bosambo si prý dovede představit, že tu jednou bude žít celoročně, bez pražského bytu. „Ale neříkám na stará kolena. Já nestárnu, mě začíná stárnout tělo, což mě děsí. Ale jinak se mě stárnutí vůbec netýká. Holky, nesmějte se,“ obrací se na dcery bývalý sportovec, který potřebuje kondici i dnes – třeba při práci s motorovou pilou.

„Občas se ozvou záda. A při zvedání ledových špalků tělo někdy trucuje. Ale ze sportu moc zdevastovaný nejsem, takže si nemám na co stěžovat,“ dodává s tím, že dnes závodí na kolečkových bruslích.

„Život dělím mezi rodinu, závodění a výtvarničinu. A tu dělím podle materiálů. Z ledu dělám nejvíc před vánočními svátky, kdy jsou v zahraničí velké festivaly a v centrech měst jsou postaveny velké chlazené haly, kam přijedeme a v minus deseti stupních na pódiu vyřežeme sochy a zase odjedeme. A pak tam za vstupné s doprovodným programem chodí lidi. Obyčejný byznys. V létě je zase to samé z písku. Z toho se dělají i patnáct dvacet metrů vysoké objekty.“

Bosambo je původně vodácká přezdívka podle literární postavy a Tomáš Dostál měl být strojař. Ale u dědečka tesaře (ten se ve čtrnácti šel, doslova, učit z Domažlic do Vídně) přičichl ke dřevu natolik, že se po letech začal věnovat práci se dřevem. To ještě jako i profesionální trenér kanoistiky.

„Na FTVS jsme měli i náročnou anatomii (kdysi jsem ji zvládal i v latině) a dodnes z těch vědomostí čerpám při figurální tvorbě,“ pochvaluje si absolvování vysoké školy, ke které se ještě vyučil uměleckým řezbářem. Ze Sobotína v České Kanadě si nedávno odskočil tvořit do Koreje, ale hezkou práci prý má teď i v Sopotnici u Ústí nad Orlicí, kde přímo v lese tvoří sochu z vysokého pařezu.

„Řeka teče kousek od toho místa, takže to mám z lesa minutu do vody. Opravdu lepší než pracovat na píchačky v konstrukci ČKD. Člověk musí poznat ústrky, aby si potom vážil toho, co má,“ usmívá se Tomáš Bosambo.  Nyní je to tedy i pařez z dvě stě tři let starého dubu, který uschl. „Naštěstí ho nemohli podříznout hned u země, protože měli jen krátké pily.“