Článek
Na dokončení rekonstrukce starého domu se těší i manželka (dcerka už je tu zjevně spokojená a zabydlená). I sousedi v přízemí. Objekt, který jsme nedávno navštívili, si totiž koupili pro své rodiny dva kamarádi. Do zásadních úprav se pustili společně a nyní si už každý po svém zařizují vlastní interiéry.
Na domu ze 30. let je na první pohled vidět, že se jeho rekonstrukce začíná pomalu přehoupávat do své závěrečné fáze. Velké okno v přístavbě vpouští světlo do celého bytu.
Rozhodné řešení
„Měli jsme kde bydlet, ale vymysleli jsme si, že bychom si spolu pořídili bydlení se zahradou. Kamarád je kunsthistorik. Jednoduché to nebylo, ale přátelství vydrželo a všechno dopadlo dobře, i když nás od toho mnozí zrazovali.“
Proměnou (hlavně vnitřní) prošel vlastně malý činžák z přelomu 19. a 20. století, dostavěný ve třicátých letech. „Přízemí bylo na úrovni přelomu století a vyžadovalo nejvíc práce. Začali jsme loni v září a do Vánoc to muselo být hotové. První tři měsíce jsem sem raději ani nešel a nechal tu působit stavební firmu podle toho, jak jsem jim to nakreslil. Původní dispozice se úplně měnily. Na celou přestavbu jsme měli dohromady milión a půl.“
Propojení starého s novým
Ze tří pokojů, navzájem průchozích, vznikl jeden velký obytný prostor, chodba patro rozdělila na dvě ložnice, malou pracovnu a obytnou kuchyň. „Brali jsme to opravdu hákem. A ještě je tu dost práce.“
Proti kuchyňské lince je elegantní a pohodlné sezení obklopené knihami a obrazy. Design křesílek pochází od slavného Le Corbusiera, stolek pro změnu představuje klasickou modernu 50. let minulého století.
Nové podlahy jsou z „normálního kusu dřeva“. Žádná plovoucí podlaha, ale klasická palubka. „Navíc je to nejlevnější. Ani tomu nemůžeme říkat šetření. Je to běžné krizové řešení,“ usmívá se pan architekt a dodává, že zbytečně a záměrně neupravovali původní stěny.
„Ve starém baráku je to lepší, protože staré, křivé zdi mají jakousi měkkost, úplně sochařskou. Nové omítky jsme na ně nedávali. Využili jsme i původní dveře a kliky, přestože by bylo výhodnější, kdyby se teď otvíraly obráceně.“
Při budování i zařizování pomáhali kamarádi ze stavebních firem i stolařských dílen. „Musel jsem být rychlý a nedělat jim nějaké problémy. Mnohé věci jsem jim kreslil na místě. To samé s nábytkem. Většinou je tu všechno originál, ale takříkajíc při plné znalosti materiálně technologické základny - abych výrobce nechytal do žádných pastí.“
Kuchyňská linka elegantně a maximálně využívá prostor.
Interiér starého domu je zařízen moderním nábytkem a vše se zde příjemně propojuje. „Jsou to všechno poctivé materiály. Deskové věci, které tady jsou, jsme si navrhli pro stolaře sami. Černobílou knihovnu jsme také měli z větší části v minulém bytě, tady jsme ji rozložili na dvou stěnách a ještě k ní přibudou tři elementy.
Je to vlastně černobílá skládačka.“ Konferenční stolek je představitelem klasické moderny z 50. let 20. století (sochař Isamu Noguči) a červená křesílka jsou design Le Corbusiera z meziválečného období. Obrazy jsou vesměs od kamarádů.
Ročenka nejen pro profesionály
Během roku ještě architekt Sládeček stačil vyhodnocovat podklady pro sestavení ročenky Česká architektura (vydal Prostor), která vyšla už podeváté. „Od začátku jsem věděl, že to bude nevděčná a složitá práce. Ale skutečnost byla ještě horší.
Je těžké třídit stavby. Architektura - to jsou především myšlenky, podle kterých se tvoří. Jsou i stavby, které jsou špatně postaveny nebo užívány, i když u jejich zrodu byly myšlenky správné. Těch dobrých, které si zaslouží knižní publikování, je už po republice hodně.
Kulatý stůl je, jako u terče, středem největší místnosti (vlevo). Úložný prostor pro jídlo nikomu nepřekáží (vpravo).
Otázkou už je, jak se staví - úsporně, racionálně nebo ohleduplně? Když se tak nestaví, tak jak to zvrátit? Vydat nařízení, nebo direktivu? Ale to je prostě nepřijatelná věc.Takže jediným fungujícím regulativem je vkus, svědomí a informace - vzdělání profesionálního architekta i zadavatele. Z tohoto hlediska to u nás není dnes až tak špatné. Český nevkus není tak zvrhlý, jak by mohl být.
Český nevkus není tak zvrhlý, jak by mohl být
A řekl bych, že se vkus pomalu zlepšuje. V individuálním bydlení je běžný postup, že stavebník má parcelu, chce na ní něco postavit a svou vůlí to rozhodne. Nad tím je důležitější problém - a to, kde se staví. Ten se nemusí promítnout hned zjevným nevkusem. A tam už má rozhodující vliv i politika.
Když nemá pravidla, tak se staví i tam, kde je naprosto nerozumné stavět. Pak vznikají satelity v místech, kde se někdo rozhodl, že prodá třeba sad na stavební parcely. Do nedávna to šlo velmi snadno. Jsou známé skandály, kdy politici - poslanci - odkupovali restituční pohledávky a pozemky obratem prodávali jako stavební pozemky.“
Dlouhá předsíň poskytuje prostor pro vlastně jediné skříně v bytě (vlevo). Pracovna si mnoho místa nežádá (vpravo).
Architekt Sládeček do ročenky zařadil i stavby, které řeší nějaký rozpor, pro jejich podobu třeba i limitující. Důležité ale prý bylo, aby „hlavní téma řešení bylo co nejobecněji zajímavé“. „To možná trochu ublížilo náročným a exkluzivním stavbám, které v knize příliš zastoupeny nejsou,“ přiznává autor ročenky.
Mezi soukromým a veřejným zájmem
„Máte svůj pozemek, ale ten vzduch vanoucí nad ním dýcháme všichni, takže architektura nikdy není úplně soukromé rozhodnutí. I když je to soukromá stavba (buranovitější stavebníci se často rozčilují - co jim má kdo v něčem bránit a poroučet…) - tak architekt vždy vstupuje do veřejného prostoru. A dotváří ho.
Tím se stává jakýmsi patníkem mezi soukromým (nebo i institucionálním) zájmem a veřejným prostorem. Není v jeho silách, aby zajistil nejlepší fungování všeho. Na hranici mezi veřejným a intimním něco tvoří. Někdy se při tom můžete dostat do neřešitelné situace a to je pak třeba tu práci vzdát,“ konstatuje architekt Sládeček. „Když se v divadle nelíbí něco kritikům, bere se to vážně.
Vstup na terasu bytový prostor teprve rozšíří, ale výhled už teď stojí za podívání (vlevo). Police sloužily už v minulém bydlišti a je jim dobře i zde (vpravo).
U architektury by to také tak mělo být. Měl by se brát ohled na poučené publikum, které je zvyklé architekturu sledovat v nějakých souvislostech. Jestliže nějaký trouba - a může být třeba prezident - bez uvedení souvislostí prohlásí, že se mu něco nelíbí, tak jeho tvrzení a názor nemají žádnou hodnotu."
Hledání omezení
„Tento barák nepovažuji za nějaké dílo, neřkuli arcidílo. Vzniklo naprosto mimochodem, i když jsme se cosi do toho snažili vtisknout. Ale jen to nezbytné minimum, aby to nepřekáželo.“ S architektem Svatoplukem Sládečkem jsme se rozloučili otázkou, jak by si počínal při projektování svého domova, kdyby nebyl ničím omezen? „Žádné další vize nemám.
Architekt Sládeček do poslední ročenky (Česká architektura 2008) zařadil budovy institucí i individuální výstavbu (vlevo). Lednice má své místo mezi kuchyňskou linkou a zdí, orámována červenámi skříňkami (vpravo)
Místo kůlen bychom tam chtěli možná postavit prosklený pavilon pro hosty nebo společný domácí ateliér. A bez omezení? Člověk nikdy není neomezen. Taková situace neexistuje, a tak o ní ani nepřemýšlím. Poznat a najít omezení je první úkol pro architekta, když pracuje pro někoho jiného. Jak se to podařilo, se pozná většinou až po dokončení a během užívání.“
