Vždy to nemusí být pro stavebníky ta nejlevnější volba, ale na nedostatek práce si se svými kolegy v pražském studiu SEA (Skupina ekologické architektury) opravdu stěžovat nemůže.

„O ekologickém bydlení mají lidi různé představy. Někdo to bere opravdu tak, že pomůže planetě, ušetří energii, další chce prostě jen zmizet v lese a pro někoho je to třeba i jen móda. Většinou se setkávám s lidmi, kteří k tomu mají přístup spíš poctivý než módní - pokud bychom brali módu jako něco pejorativního,“ říká architekt Suske v tzv. zasedačce (vybavené i částí řady sedadel z bývalého Bia Kačerov) vedle prostorné kanceláře, téměř haly s velkými okny.

Model zastřešení vstupu do sklípku je plně funkční, i když stojí uprostřed ateliéru.:.Model zastřešení vstupu do sklípku je plně funkční, i když stojí uprostřed ateliéru. foto: Právo/Václav Jirsa

„Ateliér nemusí být uklizená kancelář. Trošku tu děláme z nouze ctnost a chaos vydávám za určitou známku návratu k pravidlům života v přírodě. Ale nemám nic proti čistému funkcionalismu,“ usmívá se náš hostitel. K vybavení ateliéru patří vedle počítačů i piano (poslední dobou prý rozladěné), zaprášené bicí („Měli jsme mezi sebou i houslistu.“) a kanape, které dostal od kolegů k padesátinám.

Trvale větraný dům

Architekt Suske se sám přiřazuje ke kovářům s bosou kobylou, i když si před lety postavil rodinný dům podle svých představ.

„Když jsem tam v roce 1979 poprvé přivezl svoji ženu, tak se rozplakala. Na příjezdové cestě jsme utopili našeho trabanta. Nebylo tam vůbec nic a Průhonice ještě nebyly dnešními Průhonicemi. Stavěli jsme vyloženě svépomocí a z materiálů, které tehdy byly. Navíc jsme jako architekti byli puzeni snahou experimentovat s odlišnými konstrukcemi a postavili jsme si dřevěný dům. Takže vím, co to je, když není dobře odvedená řemeslná práce. Máme tam tisíce spár a mnohde profukuje.

Tepelné izolace tehdy tolik nebyly, takže jsme použili mimo jiné i mletou bužírku, která byla zadarmo jako vedlejší produkt získávání mědi z drátěných odřezků, protože někdo spočítal, že to jsou samé dutinky a tím pádem nutně výborná tepelná izolace. Ale ukázalo se, že to byla trošku Cimrmanovská cesta. Takže neustále stojím před fází rekonstrukce, abych tyto hříchy napravil, ale zatím zůstávám na pozici onoho kováře. Zatím mám vždy něco důležitějšího na dokonale zaizolovaném domě, který stavíme pro někoho jiného.“

Na druhé straně pan architekt ve vší vážnosti, i když s nadsázkou, připomíná, že „být na zdravém povětří je dobré“. „Pasivní domy, kde se v podstatě nevětrá a honí se v nich vzduchotechnikou pořád téměř stejný vzduch (občas z venku okysličený), tak to mi už také přijde jako nenormální extrém. A jenom proto, že dosáhnu nějaké magické hodnoty, o které někdo rozhodl, že splňuje normy pro už pasivní nebo nízkoenergetický dům.“

Zelená architektura

Hodně energie dodává architektovi Suskemu jeho zahrada. „I ta je dnes dobrým fenoménem. Jenže se setkávám i s klienty, kteří sice deklarují ekologické ambice, ale žádají bezúdržbovou zahradu. To si nedělám legraci. V praxi to vede k vysazování jehličnanů, i když nejsou v kraji domácí dřevinou, protože z nich nepadá listí. Vede to i k o omezování vegetace zadlážděním pozemku nebo vysázení něčeho, co roste samo od sebe - podobně jako na hřbitovech. I takové extrémy existují.

Interiér takzvaného slamáku v Mladé Boleslavi. Jídelna s kuchyní je součástí otevřeného přízemí. :.Interiér takzvaného slamáku v Mladé Boleslavi. Jídelna s kuchyní je součástí otevřeného přízemí. Foto: Ester Havlová

Druhý extrém je, když si mnozí pánové od nás nechají vyprojektovat zahradu i dům, a říkají, jak se těší na sekání trávy. Ale na traktoru. Přijdou z kanceláře a za relaxaci považují jízdu po trávníku. Možná si ani nesundají kravatu,“ usmívá se architekt Suske.

Pojem zelená architektura se stále více zapisuje do vědomí přibývajících klientů. „V každém případě i velcí zahraniční developeři už mají přímo v podmínkách významné ekologické kvality projektu. Nic jiného realizovat nechtějí, přestože před deseti lety o tom nechtěli ani slyšet.

Přitom si pod ekologií představuje každý něco jiného, a stejně tak pomýlené může být tvrzení, kolik ekologie stojí. Nízkoenergetický dům vnímá každý jako stavbu, na které ušetří. Stejně jako že jsou levné přírodní materiály - dřevo, hlína, kámen, které nám dala i vzala Země. Ale jejich zpracování může cenu zvednout.“

Chvála odlišnosti

I z hlediska architektury je každý klient jiný a individuum, připomíná architekt Suske. „Jakákoliv unifikace a globalizace je pak i z hlediska ekologie nesmysl, protože prostředí by mělo odpovídat vašim potřebám - muslim v arabském domě potřebuje jinou stavbu než katolík ve střední Evropě. Mají jiné společenské vazby i životní návyky. O klimatu ani nemluvě.

Přitom, když si otevřete časopis o architektuře v Americe, Číně, v Arábii, tak tam jsou všechny baráky vlastně stejné. To je přece divné. Nesmyslný diktát. Prostě i ekologie musí respektovat kulturní a sociální, klimatický kontext.

Dřevo, veselé barvy a dokonalá funkčnost. To jsou hlavní znaky pracovního prostředí architekta.:.Dřevo, veselé barvy a dokonalá funkčnost. To jsou hlavní znaky pracovního prostředí architekta. foto: Právo/Václav Jirsa

U nás se staví dům kolem centrálních kamen, ke kterým se nabaluje ostatní. V teplých krajích jsou kvůli stínu a proudění vzduchu mezi domy s dvorky úzké uličky a v domech malá okna...

V Americe je dům zase krátkodobé zboží, protože lidi jsou zvyklí se stěhovat za prací. U nás se pořád ještě staví i pro další generace. Přesto do toho probíhá i vzpomínaná unifikace a dováží se sem montované domy z Ameriky - vypadají jako kamenné, akorát duní, protože jsou z papíru.... (jako třeba v Hrnčířích za Prahou). Američanům to nevadí, protože divadlo patří k jejich životnímu stylu. Ale u nás jsou takové domy přece jenom hůře prodejné, protože lidi pořád ještě preferují poctivé řemeslo i materiály.“

Místo pro člověka

Do sociální odlišnosti podle pana architekta samozřejmě patří i cenová dostupnost. „Je-li pro někoho něco příliš drahé, tak je to také špatně. V momentě, kdy se kvůli bydlení příliš zadlužím, je to stresující a tím pádem neekologické, protože nezdravé. Měli bychom respektovat realitu.

Jak už jsem řekl, dalším paradoxem současné architektury je, že se všude staví stejně. Porovnejte si to s obrovským přítokem peněz do světového HDP z turistiky - ta je přitom postavena naopak na odlišnosti. Takže proč cestovat na kraj světa a vidět stejné domy? Podporovat odlišnost se mi zdá tedy rozumné i z ekonomického hlediska.“

Architekt Petr Suske:.Architekt Petr Suskefoto: Právo/Václav Jirsa

Nad kávou a slivovicí jsme se dostali až k mantinelům ochrany přírody. „Vlastně zakazujeme stavět tam, kde je to hezké. Sice to má svoji logiku, ale jako každé dogma, když se přežene, to není dobře. Nevím, proč by na konci lesní cesty nemohla stát hospoda. Vždycky tam stály zájezdní hospody.

Problém je, když se v Polabí zakazuje stavět, protože chráníme černozem (nechme stranou, že ji nikdo neobdělává). Tedy stavět na horách, kde nic neroste? Ale tam se zas chrání něco jiného.“ Sdružení, ze kterého se dnes vyprofilovala Skupina ekologické architektury, vzniklo už v roce 1984.