V Měchenicích prý svědčí i paní doktorce Nesvadbové, která obývá podkroví a s dcerou a vnučkou si rozumí i u kuchyňské linky v přízemí. A to prý i přesto, že preferuje uzené a tlačenku. „Občas tím prosmrdí celý barák a pak mi připomíná, jak smrdí můj karfiól,“ rýpne si Barbara. Je vegetariánka.

„Máme dobré soužití a je to tu naprosto v klidu. Možná je to i profesí mé matky, která je psychiatr a vždycky jsme měly moc hezký vztah. Stejně jako s otcem. Mámě svědčí i ranní procházky s Garpem po lese,“ pochvaluje si prostředí naše hostitelka.

Terasa si zasloužila originální kamenný stůl. .: Terasa si zasloužila originální kamenný stůl. foto: Právo/Václav Jirsa

Vyhlídka rozhodla

„Jsme tady tři roky a přivedla mne sem touha po životě na venkově. I když jsem nikdy venkovský člověk nebyla. V rámci puberty mě dokonce doslova týralo, když jsem měla jet s rodiči na chalupu.

V lese jsem se bála a sekání trávy o víkendu mě děsilo. Vůbec jsem si přírodu neuměla užít.“ Nedávné životní plány přeházela smrt a z představy, že Bára pořídí rodičům bydlení mimo Prahu a sama zůstane v bytě na oblíbených Vinohradech, muselo sejít.

Doladění designu linky zařídila Bibča. .: Doladění designu linky zařídila Bibča. foto: Právo/Václav Jirsa

„Bohužel se vše začalo zamotávat se zdravotním stavem nás všech. Až jsme zůstaly jen tři holky a bylo nemyslitelné zůstat na Vinohradech, kde se to vše dělo. Sbalily jsme saky paky a v rámci zachování duševního zdraví našly nové bydlení. Dodnes mám problém se do těch míst, kde jsem třicet let žila, vrátit. Třeba jen na nákupy.“

Dlouho objížděly místa a žádné je neuspokojovalo. „Mám ráda rozložité domy a statky, kde kvete levandule. Když jsem viděla tento funkcionalistický věžák, řekla jsem, že to teda ne. Ale jakmile jsem vstoupila dovnitř a zaregistrovala výhled z oken, tak mě místo dostalo. Hned po probuzení koukám na zelený kopec.

Na střeše bydlí vlaštovky, brzy jsem se stala majitelkou několika zvířat a začalo mě bavit tady žít. Upřímně si teď ani neumím představit návrat do města.“

Představitelka třetí generace v domě je i talentovanou malířkou. .: Představitelka třetí generace v domě je i talentovanou malířkou. foto: Právo/Václav Jirsa

A když prý ji snad napadne vrátit se k myšlence na nějakou hospodářskou usedlost, tak: „Holky hned zavyjí, že se v životě neodstěhují, a že to tu mají rády. Je pravda, že tu jsou nesmírně šťastné. Bambule tu má úplně jiné dětství, než jsem měla já - půl hodiny v Riegrových sadech a hotovo...“

Idylku možná naruší blížící se školní docházka nejmladší obyvatelky domu, ale stejně tak se rýsuje i řešení. „Zatím jsme většinou tady dopoledne spolu a pak jedeme do redakce a já pak píšu po večerech. Mám to prostě zatím obráceně. Představa ranního vstávání mě sice děsí, ale nikdo mi to neodpáře a Bibča se těší už teď.“

Bez pomocníků to nejde

„Dům je na tři ženský samozřejmě strašně veliký,“ připouští Barbara. Ale mužské práce zastane odborník. „Máme v sousedství hrozně hodného pana Daniela, který nám pomáhá i se zahradou. Pan Daniel - to je naše štěstí! Muž, který stále pracuje a je moc hodný.

V podkroví má své originální území paní doktorka Nesvadbová, maminka Barbary..: V podkroví má své originální území paní doktorka Nesvadbová, maminka Barbary. foto: Právo/Václav Jirsa

A pak taky kamarádi. Zrovna nedávno jsem uspořádala mejdan a zatajila, že jsem koupila na terasu kamenný - třistakilový - stůl. Nenápadně jsem se pozvaných kamarádek ptala, jestli mi jejich muži pomohou se stolem… Nakonec ho od auta neslo šest chlapů. Byli hodní.“

Už od branky je patrné, že pozemek je něco mezi zahradou a dětským hřištěm. Možná už brzy přibude jedna labuť z kolotoče, jako vzpomínka na dětství i pro radost dospělé kamarádce. „Velice často je tu hodně dětí a pořádám dětské mejdany. Bibča chodí do studia dramatické výchovy HAF i do školičky Dance Perfect - zrovna nedávno měly nádherné vystoupení.

Měla jsem strašnou trému, i když mě Karel, tatínek Bibči, uklidňoval. Teď jedeme na taneční tábor a já jedu s holkama jako kuchařka!“ Prázdniny budiž pochváleny. V pracovně má ale Barbara stále něco rozepsáno. Bibča s kamarádkami zase v malém pokojíku, zařízeném jako ateliér s velkými nástěnkami z korku na stěnách, rozmalováno.

O pohodě

Přestože má naše hostitelka vlastní pracovnu, nejraději prý píše v růžovém, holčičím pokojíku. Do nejnovější knihy (Pohádkář), na rozdíl od předchozích, vpravila dvě hlavní postavy. To aby ještě víc zamotala hlavu hledačům autobiografických prvků.

Pracovnu Barbary zdobí i obrazy Jana Saudka. .: Pracovnu Barbary zdobí i obrazy Jana Saudka. foto: Právo/Václav Jirsa

„Kniha rozhodně není autobiografická, takovému označení se bráním.“
Bez ohledu na literární text, doma Barbara preferuje volnost, nadhled a samozřejmě i z toho vyplývající pohodu: „Primárně jsem obří bordelář.

Takže se snažím mít zařízení, aby to bylo co nejméně vidět. Nemohla bych žít ve skle a nablýskané oceli. Když se ocitnu v supermoderních interiérech, chytá mě amok a vůbec nevím, kde bych si tam pohodila jedny z mých mnoha bot.“

Masivní jídelní stůl zdobí prostor stejně jako výhledy z oken. .: Masivní jídelní stůl zdobí prostor stejně jako výhledy z oken. foto: Právo/Václav Jirsa

O vkusu vypovídají kousky starožitného a rustikálního nábytku. „Často a ráda se vracím do prodejny v Loděnicích. Některé věci do venkovského domu prostě patří.

I když mě kdysi kamarádi varovali, kolik je kolem domu práce, tak jim to věřím až teď. A jak jsem vzpomínala na svoji nenávist k zahradničení v dětství, teď neprojdu kolem záhonů, abych nevytrhla alespoň plevel. A manikúra je v čudu.“