Náš hostitel je vystudovaný filmař, bývalý muzikant a dnes hlavně šéf reklamní a filmové firmy. Řeklo by se - renesanční workoholik umějící odpočívat. O tom svědčí i obyčejná postel vedle posezení na terase.

Výhled na les, přes velkoryse založenou zahradu s vysázenými vzrostlými stromy, si říká o posezení a pokoukání. „Nepovažuji to tady za realizaci nějakého útěku z města. Dříve či později ale zjistíte, že svému genetickému založení neutečete. Od mládí si s sebou něco nesete.“ Možná i proto, s ním už dvanáct let mění adresy velký, z Bali dovezený jídelní stůl.

Hlavní obytný prostor je výškově rozdělený a otevřený světlu. .: Hlavní obytný prostor je výškově rozdělený a otevřený světlu. foto: Právo/Václav Jirsa

Jak k jídlu, tak k jílu

„Když jsem byl na této louce poprvé, bořil jsem se po kotníky do jílu. Každý metr zahrady je tu vybojovaný,“ pochvaluje si výsledek náš hostitel, který k výstavbě domu přistupoval poučen ze svých minulých stavebních počinů. Toto je jeho čtvrtý dům.

Od začátku měl tak jasno, že základní stavební materiál bude dřevo (dovezené z Finska) a staré, poctivé cihly s historií. „Vlastně takřka dvacet let stavím. Počítám do toho i zrekonstruovanou chalupu v jižních Čechách a druhý dům byl firemní - z nouze ctnost. Ono je to jedno, jestli stavíte pro firmu nebo rodinný dům.

„Musel jsem vybudit hodně fantazie, abych si dovedl představit, jak z toho nerudného jíloviště udělat zahradu u domu. Mimochodem, do té doby jsem bydlel v Jílovišti.“

Velkorysá je také „společenská místnost“. .: Velkorysá je také „společenská místnost“. foto: Právo/Václav Jirsa

Stavební řešení (kombinace betonového skeletu s dřevěnými trámy i stěnami a hodně okny) dává tušit, že si tu řemeslníci užili. „Vystřídaly se tady dvě firmy. Obě jsem po dvou měsících vyhodil - z jejich strany šlo o typicky českou zlodějinu. Nakonec to tu celé, jak to vidíte, dostavěli tři čeští zedníci opravdu zlatýma rukama.

Betonové konstrukce odvedla na milimetr přesně (muselo vše kvůli průvlakům na trámy sedět) firma z Berouna,“ dodává producent, scénárista i režisér v jedné osobě, který v současné době připravuje svůj první koprodukční celovečerní film pod příznačným pracovním názvem „Klub týraných mužů“.

Jeho společnost patří mezi nejuznávanější české reklamní agentury. Minulý rok si konečně splnil svůj návrat do světa stříbrného plátna a založil filmovou a produkční společnost, která působí na Mauriciu, Sicílii a v Bombaji.

Rozkvetlá zahrada je odměnou za rekultivaci louky na jílu. .: Rozkvetlá zahrada je odměnou za rekultivaci louky na jílu. foto: Právo/Václav Jirsa

Projekt jeho, zatím posledního, domu je výsledkem spolupráce s brněnským architektem Honzou Konečným. „Je to obrovsky talentovaný člověk. Nemohli jsme se dohodnout jenom na jediné věci - kdy už mě přestane zahrnovat novými a novými návrhy rozličných domů.

Když už jsme se na něčem dohodli, tak za týden přinesl nový projekt a s nezaměnitelným moravským přízvukem pravil: Tý, Hónzo, to by bylo lepší tohle.“

Dřevo se našemu hostiteli stále líbí, ale v tom minulém domě prý bylo všechno slyšet. „A já nesnáším ani tikot hodin. V celém domě žádné nenajdete. Proslavil jsem se i vyhazováním budíků z oken hotelů,“ přiznává s úsměvem svoji slabůstku.

Stůl z Bali doplňují holičská křesla zakoupená v bazaru na Libeňském ostrově- vlevo. Dřevo, kov, beton - elegance v předsíni- vpravo..: Stůl z Bali doplňují holičská křesla zakoupená v bazaru na Libeňském ostrově - vlevo. Dřevo, kov, beton - elegance v předsíni - vpravo. foto: Právo/Václav Jirsa

Kořeny až v Itálii

„Po příchodu do Prahy jsem bydlel i na Letné, kde mi jezdila pár metrů od hlavy tramvaj. K zešílení!“ Ke stavbě tohoto domu Jan Soukup prý přistupoval poučen a s jasnými představami o budoucnosti. „Jenže se mi během výstavby hodně změnila psýcha,“ usmívá se.

„Na začátku jsem byl naprostý megaloman. Když je chlapovi kolem pětatřiceti, má pocit, že je tu navždy. Jak jde čas, stavíte dva tři roky, tak najednou proklínáte každou cihlu navíc. (Dneska bych už ani náhodou nestavěl něco tak velkého.)

Peníze narůstají, nespíte a jezdíte tisíce kilometrů v autě a pracujete na věcech, které vám nic nepřinášejí, jste dokonale lapen do krysích závodů… Časem vám děti samozřejmě a logicky řeknou -nazdar. Moje maminka zemřela mladá a já neměl úplně radostně uspořádané rodinné vztahy. Toužil jsem po velkém rodinném krbu.“

Jak dům dnes vypadá, je prý dané i vztahem k Itálii a italskému způsobu života. Půlka rodiny měla od dědečka z Rakouska-Uherska kořeny v současné severní Itálii. „Když jsem tam dojel konečně po pádu bolševika i já (naše rodina neměla ani pasy!), měl jsem pocit, že jsem doma."

Zalita sluncem je i kuchyň. .: Zalita sluncem je i kuchyň. foto: Právo/Václav Jirsa

"Stejně myslím, že tam skončím: mám malý kamenný domek, sedím na terase, nad hlavou porostlá pergola, kolem vinice a na obzoru se leskne moře, na stole láhev sicilského červeného, lehké cigárko a prázdné listy papíru.“ Italská vize je přesvědčivá, ale i dům pár kilometrů za Prahou je vymyšlen a postaven tak, aby se v něm dobře cítila velká rodina i hosté.

Sídlo je rozděleno na hostinský dům, kde se mohou sejít a „usalašit“ všichni „fakoši“ a neprudit (myšleno děti a mládež). „Klid tu najdou i tzv. choroši, mezi které se už počítám také (myšleno starší dospělí). Choroši už ovšem nemůžou do schodů, tak se posunují v přízemí a těší se na jaro, až se jim rozšíří teritorium o zahradu…“ usmívá se náš hostitel.

Jinak se prý naučil žít s vědomím, že postavil největší psí boudu na světě. „Můj italský spinone už odmítá v zimě chodit ven. Přivezl jsem si ho od Florencie v zuboženém stavu. Tady byl oživen a odvděčil se mi tak, že takřka ohluchl a dělá si naprosto, co chce. Ale jinak je samozřejmě skvělý a drsný hlídač. A ještě napište, že jsou tady všude na zahradě jedovatí hadi.“