Článek
V obci mezi dálnicí a Benešovem je klid a naši hostitelé odstěhování z Prahy vůbec nelitují. Byt na Letné přenechali synovi, také keramikovi, a jak nám s úsměvem řekl pan Martiník starší - ještě si tu ten důchod užít tak třicet let!
Spojení tradice s modernějším. Foto Právo/Václav Jirsa
Na možnost koupě nedostavěného domu v řadové zástavbě je upozornil právě syn, protože jeho kamarád a kolega muzikant nestíhal při dokončovacích pracích držet krok se sousedy a dům raději prodal ještě před dostavěním. Martiníkovi tak stačili upravit koncepci projektu podle vlastních představ a nakonec k radosti sousedů dostavět, i když o patnáct let později než ostatní.
Vyladěný dům
"V přízemí, kde jiní mají vlastně sklep, mám nyní malou dílnu. Jinak je stavba, využívající svažitý terén, velmi zajímavá a její architekt - tehdy student - dostal za návrh cenu. To ještě architekt Kasl netušil, že bude jednou pražským primátorem. Mít ateliér v domě je samozřejmě výhoda, ale pro mě i problém, protože často odbíhám do kuchyně vařit. Čtyřicet let jsem prožila většinou ve sklepních místnostech s hlínou. Už jsem se tady také do práce zabrala tak, že jsem uvařila i hrnec. Ale vyhovuje mi to více než dojíždění," pochvaluje si paní domu.
"Než jsme se sem nastěhovali, tak složité a těžké práce musela udělat žena a já to koncem týdne přijel zkontrolovat," škádlí náš hostitel manželku.
Stopy výtvarné činnosti na každém kroku. Foto Právo/Václav Jirsa
Ostatně i jeho vklad do chodu domu je nepřehlédnutelný. Se zručností klavíristy vyrobil lávky pro kočky, aby se snadněji dostávaly ze zahrady na balkóny.
S hlavou i patou
Po letech bydlení v domě s ateliérem, kde je místo i na poměrně velkou pec, přešla Blažena Martiníková na tvorbu z porcelánu. Vrátila se tak k tématu absolventské práce. "Málokdo to sice dnes docení, protože neví, jak je to choulostivé a jak je materiál drahý. Musím dělat s láskou, a protože mě to baví, nikdo mi ten čas nezaplatí. Dnes lidi nepoznají, co je originál a co velkovýroba. A někteří ani nepoznají, co je kýč," povzdechla si naše hostitelka. Ale hned se jí zase rozsvítily (modře) oči při konstatování, jak se tu daří květinám a jak hezký je výhled z oken.
Dům se topí v zeleni. Foto Právo/Václav Jirsa
"Okouzlila mě místní příroda. I když jsem vlastně celý život žila v centru Prahy, dnes by mi už vadila špína a počmárané zdi. Graffiti mě tak rozčilují, že se na ně nemohu dívat."
Nejenže je ze všech podlaží domu výhled přes zahradu na okolní kopce, ale nestísněným dojmem působí i interiér. "Nemám ráda hodně nábytku. Možná proto, že jsem malá, tak se mi líbí všechno veliké. Ale každý výtvarník je tak trochu střelený. Jak vidíte, nemám na oknech silonové záclony. Výhled se s každým ročním obdobím proměňuje a je to krása. Příroda mi sama vytváří stále se měnící obrazy, které by bylo škoda zakrývat."
Pozdrav z Atlantidy?
Příjemné posezení je i u jídelního stolu v kuchyni, od kterého je přes zastřešenou terasu radost pohledět. Jídelna je navíc lehce stylizovaná do atmosféry venkovské světnice s vyřezávanou truhlou i obrázky malovanými na skle.
"Na stará kolena jsem si pořídila velký dům. Je to i velká práce. Proto bych si dnes pořídila malou dřevěnou chaloupku. K lidovému umění mám vztah. Třeba i k písním. Obrázky na skle mi jako kýč nepřipadají. Nejraději bych si ale koupila zříceninu a tu pomalu zařizovala. Líbilo by se mi být bytovou architektkou. Mám ráda přírodní materiály - kámen, železo... V kanceláři bych si asi zoufala," potvrzuje svůj temperament autorka křehkých artefaktů z porcelánu, ctící klasické technologie.
V ateliéru je pěkně. Foto Právo/Václav Jirsa
A plánuje. Stejně jako se ráda občas obrátí i ke vzpomínkám. "Když se v myšlenkách vrátíte, jste v minulosti i se stejnými pocity velmi rychle. A zadarmo." Ale některé zážitky zůstanou nedopovězeny i po dlouhé době. Před pár lety si paní Martiníková dovezla od Jaderského moře kamínky.
Jeden už se doma rozpadl na písek. "Představte si, že z toho kamínku vypadla asi centimetrová porcelánová hlavička, která vypadala jako má práce. To mě docela vzalo." Historka neuvěřitelná, i když jsme hlavu antického chlapce viděli na vlastní oči.