Hlavní obsah

V ateliéru malířky Viktorie Chaloupkové

Právo, Novinky, Zdeněk Smíšek

Vystoupáte-li úzké schody podél domu ve stráni, odpoutáte se rázem od přízemních starostí městského člověka. Ateliér malířky Viktorie Chaloupkové v podkroví je nejen plný obrazů, ale je také zařízen k příjemnému obývání

Článek

"Je to tu vlastně vesnice v Praze. Se všemi atributy venkovského života. Chybějí tu jen slepice," konstatuje spokojeně naše hostitelka v domě stojícím kousek za železniční tratí mířící přes Hlubočepy k Barrandovu.

"Jsem tvor otrlý, ale když nedávno kolem projela parní lokomotiva a do domu nám okny vstoupil kouř a pára, bylo to tak nádherné a dojemné! Hned jsem si vzpomněla na své dětství u dejvického nádraží."

Sebevědomé bydlení

"Tady za rohem žil Hašler," informuje nás hostitelka, která tu má po patnácti letech zapuštěné i své kořeny. "Sem, po náš dům, je to čtvrť velmi lidová. Od našeho domu nahoru už je úsek celebrit. Jsou tu úchvatné vily různých členů vlády, pana kameramana Ondříčka a teď se nám sem tuším přistěhoval rocker Kamil Střihavka. Mladé krve je tady třeba," usmívá se paní Viktorie.

Při zařizování se malířka nebála vzorů ani barev. Foto Právo/Václav Jirsa

 "Víte, s utvářením prostředí, ve kterém člověk žije a pracuje, je to složité. Lze jej dokouzlit nějakým trendem nebo vsadit na něco, co je nadčasové, a opravdu se obklopit jen tím, co je člověku blízké. Rezignovala jsem na jakékoli vyšší ambice, co se bydlení týče. Svůj pracovní prostor, ve kterém jsem nejvíce času, redukuji na to, aby se zde dalo pracovat. To znamená, aby na mě nepůsobilo rušivě mnoho věcí."

Stěny v největší podkrovní místnosti s krovem vysoko nad hlavou zůstávají bílé, není tu ani mnoho artefaktů nebo suvenýrů. Z obrazů jsou tu jen ty nedávno dokončené. Během třiceti let Viktorie Chaloupková instalovala na šedesát výstav.

Před pár lety si řekla, že si zaslouží vystavovací přestávku a zklidnění. "Mám asi štěstí, že se svými obrazy trefuji do širšího vkusu, nemaluji pro úzký okruh lidí. Své obrazy bych tedy nazvala Shakespeary. Může si je doma pověsit pomocný dělník i intelektuál. Tak to i chci."

Zátiší s lampou. Foto Právo/Václav Jirsa

S bydlením to máme podle mínění hostitelky každý jinak. "Pro mne byla nejotřesnějším zážitkem návštěva rodiny, která bydlela v krásném bytě s nádherným výhledem na Prahu. Při posezení jsme odsunuli ze středu stolu vázu, abychom na sebe viděli. Majitelka nás ale pokárala, že váza má být na místě, které určil architekt. Ač architekty ctím a je jich u nás spousta výborných, do bytu mi nesmějí. Je to můj byt. Zaplatit si architekta může znamenat žít v prostředí, které mi nemusí naprosto vyhovovat. Je u nás dost lidí, kteří získali sebevědomí peněz, nikoli svoje vlastní. A bydlení je o sebevědomí. Je o tom, že si obhájím, když vedle kubistické vázy sedí plyšový králíček. Je tomu tak, protože mám obojí ráda... Estetika je samozřejmě důležitá, ale přesto může být kombinace plyšáka s kubismem moje kultura a moje sebevědomí."

Prostor pro myšlení

 "Potřebuji prostor na to, aby se sem vešlo i myšlení. Schody do přízemí vlastně nescházím. Dospěla jsem už tak daleko, že zde mám i lože. Jen když mě okolnosti donutí, sejdu do kuchyně. Dál ani krok. A Múza? Ať už má chuť k polibkům nebo ne, je tu neustále se mnou a naštěstí stojí stále ještě na mé straně."

Do světa vyrážejí hlavně obrazy naší hostitelky. Třeba do Japonska. Neznamená to ovšem, že by malířka svůj hrad neopouštěla nikdy. Do zahraničí cestuje ráda. Za domem je terasa s příjemně neudržovanou zahrádkou.

Zahrada má přírodní ráz. Foto Právo/Václav Jirsa

"Je poeticky zanedbaná. Už jako mladá holka jsem četla článek o jakémsi holandském "ekotektovi"- nepochopitelný pojem, zahrnující venkovní architekturu, která dává prostor přírodě. A to tady naplňuji. Už tenkrát mě zaujaly snímky jeho zahrady, kde nosnou rostlinou byly kopřivy a lebeda. Mám ráda chaos a přirozenost. Pravda, občas zalituji, že se mi na zahradě neurodí, co jsem očekávala. První rok jsem tu do země sázela semínka v pevné víře, že úrodnou sklizní omráčím každého zahrádkáře. Dneska už tomu nechávám volný průběh. Mám tu ale kouzelné stromy. V době zrání jsou obsypány sklízejícími lidmi. Někteří i zídku přeskočí. Když jsme se sem nastěhovali, býval strom plný malých kluků. Loni jsem nevěřícně koukala do koruny třešně - byla obsypána dospělýma chlapama. Zůstali věrni našim křupkám."

Nezapomenutelné stěhování

Když tento dům Viktorie Chaloupková viděla před lety poprvé, hned ji okouzlilo několik prvků - dřevěná, vyřezávaná a romantická veranda a podobná mansarda.

"Kvůli nim jsem se rozhodla dům koupit. Pak jsme povolali stavitele, aby dal dům do pořádku. Opřel se o verandu a ta se mu začala drolit po rukama. Jen prohlásil, že musí celá pryč. Nakonec byla zlikvidována i stará střecha, čímž se uvolnil prostor pro přístavbu patra. Ze starého stavení se přestavbou nakonec tak trochu stala chaloupka na muří noze."

Přiznaná dřevěná konstrukce interiér oživuje. Foto Právo/Václav Jirsa

Někdy v roce 1830 to býval venkovský domeček, malá mandlovna, na niž si další majitelé nastavili patro, čímž mandlovnu dost zatížili. "A my postavili další patro. Ale už jsme to museli celé spoutat betonem, protože mandlovna to už nějak nechtěla unést. V přízemí, kde žije moje matka, jsou ještě původní klenuté stropy. Lehce se drolí... Skutečně romantické prostředí," dodává lehce sarkasticky, ale hlavně s nadhledem naše hostitelka.

Prý by se tu dal zaměstnat regiment chlapů. "Po úpravách jsme se sem stěhovali 17. listopadu 1989! Vláčeli jsme nábytek a celý den vůbec nevnímali, co se děje kolem. Večer jsem cestou k mámě narazila na demonstranty a myslela si, že začala válka. Opravdu nikdy nezapomenu na den, kdy jsme se sem nastěhovali."

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám