Jen se báli kouřících komínů, ale na radnici už rozhodli - právě se dokončovala plynofikace. A protože i domek se zahradou vypadal podle jejich představ, dali před velkým bytem v Praze nakonec přece jenom přednost životu na moravské vesnici. Zatím nelitují, i když nejeden soused už opět topí tuhými palivy.

"Dědina se jmenuje Nížkovice a je opravdu v dolíku, takže šňůrky z komínů snadno přiživují smogový mrak. Mnozí byli takzvaně chytří a po napojení na plyn si zachovali i staré kotle. Za devět let, co tu jsme, je vytápění domu jednou tak dražší. Šílené."

S kamarády za humny

Při rozhodování Slávka pozitivně ovlivnil i fakt, že za kopcem v Kobeřicích bydlí jeho kamarádi muzikanti Vlasta Redl, Luboš Javůrek nebo Petra Šanclová. "V roce devadesát sem přišla s Redlem skupina AG Flek, hledali 'kapelový dům', samostatně stojící kvůli randálu, tak tři sta metrů od hospody a aby měl tolik místností, kolik bylo členů kapely, plus jednu velkou společnou místnost na studio. A opravdu jsme našli a koupili. Ale když pak odešli Ríša Kroczek a Radek Pastrňák zpět do skupiny Buty, tak stavení od ostatních vykoupil Vlasta. Už v té době jsem tuto oblast z návštěv znal, ale naši vesnici o kopec dřív jsme objevili vlastně náhodou. Na inzerát. Objeli jsme toho hodně, zejména na západ od Brna, kde jsou krásné lesy."

Při opravách domu se Slávek Janoušek realizoval i osobně. Foto Právo/Václav Jirsa

K volbě místa pro nový domov Slávek přistupoval tak odpovědně, že se tehdy ptal mnoha lidí, jak by se rozhodli na jejich místě, jestli by se nastěhovali kousek od vzpomínané muzikantské bašty řečené Tramtárie. "Někdy se to tak stane, že se ocitnete na křižovatce a rozhodnutí musíte udělat v krátké chvíli. Měli jsme týden na volbu: vesnice, nebo pražský byt..."

Ptal se třeba i dalšího kolegy - Karla Plíhala. "Karel mi rozvážně odpověděl: Já si myslím, že by asi bylo lepší jít na tu vesnici. Protože v Praze je spousta lidí a známých a na vesnici bude větší klid. Tak jsem mu dal za pravdu s tím, že k tomu rozhodnutí také začínáme inklinovat, a že navíc přes kopec budou kámoši Redl, Javůrek a další... A on na to hned: Tak to určitě do Prahy! To větší klid bude tam!" směje se ještě po letech Slávek, který rozhodnutí nakonec nelituje. Jeho přítelkyně poznamenala, že by si prý dovedla představit i život na samotě ve starém mlýně.

Nekončící proces

"Domeček je přes sto let starý a rozhodně jsme se snažili při rekonstrukci zachovat jeho ráz. Předtím jsme bydleli v Brně v malém panelákovém bytě a do domečku se nám moc chtělo. Klára je rodilá Pražanka a změna životního stylu pro nás byla ta klasická cesta z města. Sice jsme si napřed mysleli na nějaký domek na okraji Brna, ale ceny i malých nemovitostí byly tak vysoko, že jsme museli přece jen dál. Ale i tak jsme autem zpátky ve městě za půl hodiny."

Na starém domě bylo potřeba provést mnoho oprav. Foto Právo/Václav Jirsa

K obývání vesnického domu patří i vzpomínaný boj o teplo. "Celoroční bydlení na chalupě, jak já tomu říkám, to jde jedině tehdy, když na podzim zmáčknete knoflík od topení a na jaře ho zase vypnete. Tedy, pokud nejste takzvaný ohňovec a nemusíte oheň denně vidět a nevadí vám zatápět... nemluvě o přípravě dřeva."

Osídlování se zpočátku neobešlo bez vyvážení sutě, odstraňování dřevomorky a zachraňování starých podlah, natahování nové elektřiny, přestavby chlévů na obytné místnosti. Posléze došlo i na prořezávání starého sadu či přikoupení kusu sousední zahrady.

"Nebude na ní golfový trávník ani bazén, ale louka. Tedy až příští rok. A chystáme se i na sluneční kolektory, protože je třeba využít i jiné zdroje energie."

Místní umělec

Trámy brousil pomocí tzv. skleněného udělátoru - kleštěmi vylámaným a zabroušeným střepem do tvaru ozdobných okrajů trámů. To aby se nic nepoškodilo a patina poctivého dřeva zůstala. Vůbec se tady, původním povoláním učitel, zdokonalil v devateru řemesel, což prý má rád.

Rustikální charakter usedlosti se povedlo zachovat. Foto Právo/Václav Jirsa

 "Je tu krásné okolí, chráněná oblast Ždánický les, s cyklostezkami, které tu vlastně zbyly po vojácích. Navíc jsou tady takové věci, které jsme vůbec neznali, jako třeba hody, rivalita mezi vesnicemi dědící se po generace... Takže jsem spoluobčany napomínán, že chodím do hospody i do Kobeřic za kolegy, a tam se mě zase s výčitkou ptají, proč jsem se nenastěhoval k nim. Každý tu něco pořádáme, děláme takový kulturní orloj - já třeba akci Vítání jara v Nížkovicích, Vlasta Redl zase turnaj ve fotbálku Na famotě UEFA. Jezdí na něj hrát i třeba mistři světa v hokeji, bohužel ne ve fotbale. Luboš Javůrek, ten zase dělá vánoční koncert na Boží hod. Takže my, náplavy, tu ty dvě sousední dědiny vlastně sbližujeme, i když to kolikrát není jednoduché. Někdy je třeba i trocha černého humoru - jednou jsem z pódia krátce po potyčce mladých hochů z obou vesnic oznámil, že jsme se přistěhovali proto, abychom jim tu z toho udělali předměstí Brna. Vypískali mě zástupci obou vesnic."

Přesto Slávek Janoušek už dokonce složil písničku i pro sousedy, aby ho konečně vzali za svého. Častovali ho v hospodě poznámkami, kdy už to konečně bude.

 "V obci stojí starý kostelík s modrými ciferníky v noci rozsvícenými, a když jdete od Slavkova, vidíte jen vršek věže nakoso vykukovat z toho dolíku. A ono to vypadá jako dvě modré oči, které vás lákají domů. A o tom jsem tu píseň udělal. Prvně jsem jim ji v hospodě zazpíval na záchodcích, protože tam je nejlepší akustika. Hned se přidávali v opakováních, že se i hospodská přišla podívat, co se to na pánských záchodech děje. Samozřejmě se přidala taky, protože zpěváci jsou tady dobří."