Článek
V bytě je minimum nábytku a ještě méně suvenýrů z cest. I z Japonska, kam je opakovaně zvána, si pěvkyně raději vozí zážitky než předměty. "Hmotné věci mě docela děsí, už proto, že se vám postupně začnou hromadit."
V bytě upřednostňuje vzdušný prostor - ve velkém pokoji dcer rády společně cvičí. Tedy těla. Hlasivky a na nástroje pak v sousedním pokoji. "Ve třípokojovém bytě musí jednotlivé místnosti plnit více účelů. Naštěstí jsou na metry docela velké." A tak je ložnice i hudebním salonkem s klavírem. Manžel Josef je houslista, člen orchestru opery.
Královna stěhování
"Dá se tady celkem zpívat. Starší dcera se rozhodla hrát na pozoun. A začínám našim produkcím říkat týrání hudbou. Když se sejdeme, tak mají sousedé do osmi o hudbu postaráno. Samozřejmě musíme mít zavřená okna a za jednou zdí má byt naštěstí maminka. Manžel housle, dcera housle. Já zpěv, druhá dcera klavír a pozoun..."
Mozart (Kouzelná flétna - Královna noci), Bizet (Carmen - Frasquita) i další skladatelé by z rodiny české pěvkyně měli radost. Dagmar Vaňkátová se do Prahy už před lety přestěhovala s rodiči a bratrem ze Žatce. Byl to "kulový blesk" s dobrým koncem. Včetně přijetí Dagmar na konzervatoř.
"Maminka nás chtěla mít pořád doma, a než aby nás nechala samotné odejít na internát, tak se přestěhovala s námi. S veškerým vypětím všech sil odpovídala snad na sto inzerátů, až našla tento dům, který byl v polovině sedmdesátých let poslední v ulici v soukromých rukách. Přestěhovali jsme se sem v roce sedmdesát devět. Chodila jsem tu ještě rok na gymnázium a pak jsem šla na vysněnou konzervatoř."
Pracovna slouží celé rodině. Foto Právo/Václav Jirsa
V "malém činžáku" jsou dnes nejdéle bydlícími nájemníky. Maminka má svůj byteček v přízemí hned vedle dcery, syna má o patro výše. Rodina drží i bydlí pohromadě ve svém. Ale to prý neznamená, že manžel naší hostitelky by si nedovedl v budoucnu (až se dcery osamostatní) představit bydlení v menším domku uprostřed zeleně.
Devatenáctiletá dcera Milada se zatím chystá maturovat na konzervatoři a třináctiletá Antonie si užívá nedaleké základky.
Z role do role
"S manželem jsme se odsud přestěhovali do bytu 2+1 v Ježkově ulici na Žižkově a krátce nato se nám, za čtrnáct dní, narodila první dcera. Sem jsme se zase vrátili bydlet v roce 1998. Majitelé žižkovského domu nám nabízeli byt na Černém Mostě. Ale tou dobou jsem začínala ve Státní opeře se sóly. Představa, že bych ráno převážela děti do Strašnic k babičce na hlídání a pak jela do divadla, nebyla lákavá. Tak jsme odstupné investovali sem, do proměny původního bytu na dva. Zdi byly omlácené na cihlu, předělávala se elektroinstalace, dělala se nová koupelna...
Operní pěvkyně si rekonstrukcí interiérů (včetně žižkovského 2+1) užila dost, ale záliba v lakování nábytku jí zůstala. Buď starého po rodičích, nebo nového koupeného. Teď ji prý čekají nové židle k jídelnímu stolu, ale ten vyměňovat nehodlá.
"Stůl máme po předchozím nájemníkovi v Ježkovce a od té doby s námi putuje. Nemůžeme se s ním rozloučit už proto, že má praktické zásuvky, které dneska s novým stolem snad ani nepořídíte. Bohužel, má atypicky úzkou desku, dobrou tak pro čtyři lidi. Ale když tu máme třeba babičku, tak už je malý. Takže se poslední dobou zabývám myšlenkou, po různých alternativách, že k tomuto stolu koupím širší desku."
Lehce nostalgický příběh má i police se skříňkami v kuchyni. "Ani nevím, kde se u nás vzala. Možná jsme si ji přivezli už ze Žatce, ale tatínek ji měl původně v dílně na hřebíčky... Až tak ji nepotřeboval, takže já jsem si ji vyspravila a nabarvila. Šla s námi už do žižkovského bytu. Skříňku v předsíni máme po babičce. Jen jsem na ni namontovala nové úchytky. Baví mě spousta tvůrčích činností. Od vaření, přes ruční práce, až po drobné kutění."
Tuto skříňku si paní domu zrenovovala sama. Foto Právo/Václav Jirsa
Normální emoce
Prostředí operních domů, výpravných kostýmů a šminek by mohlo vzbudit představu, že i domov sopranistky bude prostředí Thálie evokovat.
Už víme, že opak je pravdou, a naše hostitelka má pro příjemnou realitu a neokázalé zařízení bytu jednoduché vysvětlení: "Na divadle mě moc baví, že si tam člověk odehraje veškeré možné emoce a v běžném životě pak může zůstat normální. Člověk, který nemá možnost ventilu, se realizuje v běžném životě a to může často přinášet problémy. Nejsem ani workoholik bez rodiny, který práci podřídí všechno. Jak říkám: zpívám, dokud mě to baví. Navíc dostávám nové a nové úkoly, a to je právě ta zábava. S manželem často a rádi cestujeme (a účinkujeme). Třeba do Japonska bychom se jinak než právě s divadlem nedostali. Spojujeme příjemné s užitečným."