Ani silné stěny vily uprostřed zahrady v jedinečné čtvrti dnes člověka někdy neuchrání od stresujícího tématu bydlení. Ale Kavanovi mají jasno - dům po otci je pro ně k nezaplacení.

"Vyrůstal jsem dole za řekou v Holešovicích. Byla to opravdová periferie s nezaměnitelnou poetikou. Tento dům koupil můj táta (Jan Kavan, sochař a pedagog, pozn. aut.) v roce 1961, protože si nedovedl představit stěhování do paneláku na druhém konci Prahy.

Znovu oživený dům

Byla to téměř zřícenina a břečťan rostl i uvnitř místností. Původní majitel tenkrát dvakrát žádal o demoliční výměr, ale památkáři se naštěstí domu zastali," vzpomíná grafik Jan Kavan. "Tátu tenkrát považovali za šílence, protože se do rekonstrukce pustil, když už mu táhlo na šedesát. Svépomocí jsme pracovali deset let. Od mých čtrnácti let jsem tu makal a místo mi přirostlo k srdci. Táta si tady ještě hezky odbydlel svých čtrnáct let."

Mimo bydlení je v domě prostor i pro tvorbu. Foto: Pavel Veselý a Zdeněk Smíšek

Dům postavený trojským rychtářem zvenku vypadá větší než zevnitř. Silné stěny ubírají plochu, ale i díky přístavbě je v přízemí dost místa pro dva ateliéry. Stanislava Kavanová tvoří sochy v prostorách největších, prosvětlených i jehlany v rovné střeše, navazující na svažitý terén pozemku. Dnes je pro umělce štěstí mít ateliér ve vlastním domě, protože udržet si pronájem v centru velkoměsta je pro mnohé nemožné.

Jezírko ve svahu

"Zahrada vám možná připadá jako venkovní galerie, ale už se hrozím, jak zde umístím další sochy, až se vrátí z různých výstav. Nevím, proč musím dělat velké věci. Možná je to ženský mindrák, že musím dohnat - ne trumfnout! - silný mužský," konstatuje s úsměvem Stanislava, která má právě na starosti hlavně vnučku.

Tu zase baví pozorovat ryby v jezírku. Už se tu vytřelo i na dvě stovky kaprů, takže musel následovat výlov. Madlenka už prošla plaveckým výcvikem, čili jí u vody nebezpečí nehrozí.

"Když na sklonku dne sedíte v zavěšeném rákosovém křesle, máte krásný výhled na hladinu, kde se odráží zapadající slunce. Taky tu máme věrný párek kachen, který se sem vrací. Ani pes jim nevadil," pochvalují si majitelé rybníčku, který neváhali založit ve stráni. I díky staré, šestnáct metrů hluboké studni a masivní opěrné zdi z kamenů.

Profesi majitelů prozrazuje zahrada plná soch. Foto: Pavel Veselý a Zdeněk Smíšek

Porcelán a pálená hlína je materiál, kterému venkovní prostředí nevadí. A tak to artefaktům rozmístěným na zahradě, rozdělené kamennými zídkami a uprostřed zeleně, vyloženě sluší. Ozdobou je i jezírko. Teráska těsně nad hladinou s posezením u krbu je balzámem na duši.

"Je to tu pro nás určité osvobození. Už proto, že nám odpadá dojíždění do ateliérů. Ale má to i stinné stránky. Člověk je tady pořád sám se sebou, ale mezi lidi potřebuje," konstatuje Stanislava Kavanová a manžel Jan dodává: "Na druhé straně, když je hezky, jako dnes, tak vás to vytáhne i z toho ateliéru a okopávají se třeba ředkvičky. Všechno má své."

Pestré zkušenosti

O starostech se zařizováním domova by prý mohl vyprávět i mladší syn, také výtvarník, který pro svoji čtyřčlennou rodinu restauruje dům za Prahou.

"Mezitím jsem stačil opravit i chalupu, takže my bychom opravdu o stavění mohli vyprávět dlouho. Chalupa už zase chátrá, protože jsme tam pro změnu přišli o pozemek," dodává Jan.

Svým způsobem jeho stavařské zkušenosti obohatilo i vybudování galerie v nedalekém domě u lávky přes Vltavu. Jan Kavan je vedle své tvůrčí a pedagogické činnosti i kurátorem malé galerie. "Lidi do knihy návštěv píší, jak tam hezky zakončili procházku nebo i návštěvu zoologické zahrady."