Pracovně velmi vytížený Filip si dovede představit, že z jeho pracovny se jednou stane dětský pokoj. Zatím jeho přítelkyně mimo jiné jezdí automobilové závody do vrchu. Takže mají na polici sbírku jejích pohárů a jeho medailí z kuchařských soutěží. Bronzovou medaili má i z kuchařské olympiády v Erfurtu.

Perfektní den

Filip je členem Českého národního kulinářského týmu. Po vyučení kuchařem a maturitě vystudoval vysokou školu, obor hotelový managament a ekonomie. S kolegy i soukromě stihl v posledních letech objet světové metropole. Od Singapuru po Atlantu. "V Londýně jsme třeba za den navštívili pět restaurací." Ale domů, do bytu, se vrací nejen z cest, ale i z práce rád.

Celého prostoru si nejvíc užívají dvě kočky.

"Při studiu jsem pracoval jako kuchař na volné noze pro cateringovou společnost nebo v různých pražských restauracích a mezitím jsem vyrážel do světa na různé cesty. Mám rád, když se něco děje, a aktivit mám opravdu hodně. Často pracuji i doma a někdy tady akorát jen spím. Ale přesto je byt pro mne nejmilejší místo a jsem opravdu šťastnej, když tu mohu být. Je to pro mne uklidňující prostředí."

Hodně světla i kytek a minimum skříní pohodu dotváří. "Mám rád jednoduché moderní věci a nemusí jich být moc, stejně jako nábytku. A stejně je pojatá restaurace s jednoduchým designem a žádnými zbytečnostmi."

Metropolitní zastavení

Filip nedělá vědu ani z vaření doma. Potrpí si na bramborák s voňavou majoránkou.

"V práci nestojím každý den za sporákem, ale vařím tam také. Jinak se jako spolumajitel restaurace snažím, abychom nabízeli netradiční a kreativní jídla, která máme sami nejraději a která jsme si přivezli z cest. Říkáme tomu metropolitní kuchyně. Sám mám rád město. Ne, že bych nerad jezdil třeba na hory. Pravidelně hraju florbal a v létě si užívám wakeboard - jízdu po hladině na prknu taženém vlekem nebo člunem. Ale městský život je mi nejbližší.

Koupelna v příjemných barvách

Líbí se mi rytmus a cvrkot ulice, který v Praze pořád ještě není takový jako třeba v Londýně, Barceloně nebo i Bratislavě. Tam si lidé umějí užít klidu a posedět v rozličných předzahrádkách. Ale Praha, nevím proč, tohle tempo neumí. Nevím, jestli je to lidmi nebo městem. Jsou města, kde se dokážou jakoby zastavit. Mají různé zóny a určitou kulturu ulice s atmosférou."

Kočky bez hranic

Ve vršovickém bytě jsou spokojeni tři roky. Z terasy a z oken na jedné straně se dívají přes stromy na červené střechy starých Strašnic. Z druhé strany bytu mají výhled až na Žižkov. Protože bydlí v posledním patře, v létě na terase rádi i grilují. ("Doporučuji lehce ogrilovat koupenou uzenou makrelu nebo šunku od kosti... Nejjednodušší a nejlepší věci!")

Jen několik let starý dům splňuje nároky na moderní bydlení. Na devadesáti metrech čtverečních jsou dvě malé místnosti, prostorná předsíň i obývací pokoj s místem na jídelní stůl s lehce oddělenou kuchyní. Architekt se nezalekl klenuté stěny oddělující koupelnu od chodby. Přestože byt není dvougenerační, má dvě samostatná WC.

"Mnoho jsme tady nepředělávali. Dispozice nám vyhovuje a kuchyň byla vlastně také namontována. Jen jsem si přidal velké prkénko na krájení. Pak také potřebuji dost místa na odkládání talířů, ale to tu bylo. Jinak jsem při vaření vlastně nenáročný. Všechno uvařím v pánvi wok. Koření? Sůl a pepř, olivový olej, pár čerstvých bylinek a sušené české koření. To kupuji u vyhlášeného kořenáře v Plzni.

Prostorná je i kuchyň.

Mám rád bramborák, bramboračku, smažený řízek, knedlíky s vajíčkem... Českou kuchyni mám nejraději. Lidi mívají znechucené rajské, koprovky... Ale když si je uděláte pořádně, není nic lepšího. Doma vařím rád. Natáčení pro televizi je jiné vaření (opakování záběru, předtáčení...) a v práci také jiné. Poslední dobou vařím možná nejraději doma, když máme návštěvu."

Kocouři - Karel a Pepa - poslouchají na jméno a chovali se přítulně i k nám. "Ale jinak tady běhají ve 3D (tudíž všemi směry) a všechno je tady lehce roztrhané. Málem shodili už i nástěnné hodiny. Ale mám je rád, a když přijdu domů, tak mě někdy i vítají a je tu s nimi živo."