Hlavní obsah

Na chalupu pod Medník za Františkem Nedvědem

Právo, Zdeněk Smíšek

František Nedvěd seděl na terase ve sportovním tričku, i když žádné velké teplo nebylo. S pocitem dobře odvedené práce se snachou Kačenkou čekal, až vnučky přijedou s babičkou z oběda ve školce a ve škole.

Článek

V Lukách pod Medníkem začal přestavovat a stavět už v letech mladických. Navíc se ukazuje, že investice do ekologického (vzduch-voda) a téměř bezúdržbového topení se do deseti let opravdu vrátí.

Když jede na ryby, tak na tři dny, protože na den to prý nemá cenu. Však si také v Jižních Čechách nedávno koupil parcelu na břehu Vltavy a nechal postavit montovanou chatku. Ale zpět na začátek muzikantova budovatelského úsilí.

Trvale přechodně

"Na místech, kde sedíme, původně stávala dřevěná boudička, kterou tu po válce zbudoval tchán. Postavil na tehdejší dobu velmi pěkné základy na barák, ale na nich jen celoročně neobyvatelnou chajdu, aby mu tehdejší úřady nepřidělily v Praze nájemníky.

No a když jsem se sem přiženil, tak jsem vedle (už tehdy na dvojparcele) svépomocně (samozřejmě, že mi pomohli kamarádi) postavil v roce 1977 druhý bungalov, sroubek, abychom měli své soukromí. Od té doby jsem pracoval na tom, abych tu mohl konečně pohodlně žít, protože to tu miluju. Jezdíval jsem od dětství do vedlejšího lesa, kde v osadě Toronto měli chatu zase naši. Líbí se tu i manželce, ale ta zůstává přece jenom většinu roku v pražském bytě."

Zeleně není nikdy dost.

Po letech se oženil Františkův syn Vojta a světe div se - historie se opakovala. "Začal sem s Kačenkou jezdit na víkendy a začali se množit. Byl to další důvod znovu přistavovat."

V roce 1994 na chatu Nedvědů nastoupili řemeslníci, ale pracovali tak, že se s nimi rozloučili, i když zaplaceno dostali. "Tenkrát jsem si myslel, že lidi konečně začnou pracovat pro svoje pohodlí a pro svoji radost. Ale když neudělali izolace pořádně ani na potřetí, tak jsem se obrátil na kamaráda, který mi to udělal kvalitněji a levněji."

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Františku Nedvědovi podařilo úspěšně vydat dvě desky a dostat za ně peníze najednou. "Tak jsem si řekl, že dávat je do banky není nic jistého a rozhodl jsem se investovat do stavby nového, tohoto baráku, kde sedíme. Vybourali jsme i vzpomínané staré základy. Od té doby jsme tady.

Už při rekonstrukci baráčku mladých jsem manželce nenápadně říkal, že u toho musím být (kdyby něco potřebovali...), takže jsem tu pobyt od roku 1994 den po dni prodlužoval, až jsem tady zůstal... Ale na rozdíl od dětí tady nejsem trvale hlášen. Klidně tady zapadám sněhem. Pravda, je třeba mít auto i do kopců."

Stromy do nebe

Fakt, že je všechno tak, jak má být, nejlépe potvrzuje srovnání současnosti s naší návštěvou před pěti lety. Čas se tu, v tom dobrém slova smyslu, vlastně zastavil. Jen k Nedvědům patří další vnučka.

A pak ještě stromy! "Taky si říkám, jak to bude dál? Jestli porostou do nebe? Přece nemohou růst pořád! Některé stromy mi už brání ve výhledu do údolí, ale to se nedá nic dělat."

Tady žije František Nedvěd.

Jen to zahradničení ho příliš nebere. Stříhat stromy, to ano. A pak si ještě cestou přes zahradu ke kurtu utrhnout švestku. "Dělám takříkajíc čtyřleté řezy, aby to nějak vypadalo. Rýpat se v zemi nemusím. Sekání trávy také provozuji. Ale hlavně k nám jednou za čas chodí udržovat zahradu zlatá paní Liduška."

Všechno má svůj čas

František Nedvěd začal zřejmě poslední dům stavět v roce 1998 a za rok bylo úspěšně hotovo. Ale ani on jako investor nekráčel po umetené cestičce:

"Můj stavitel je naštěstí velmi šikovný a také od rány. Pikantní bylo, když z práce vyhodil řemeslníky okamžitě poté, co viděl jejich denní práci. Druhý den přišli jiní. Schválil jsem mu to. Proč by se měl nějaký lajdák živit na mém baráku? Také se nemůžu flákat a musím pracovat na plné pecky. Lidi si musí vážit, že jsou zaměstnaní.

Pravda, moje žena si ze mne občas dělá legraci, že párkrát otevřu pusu, zakroutím volantem a mám vyděláno. Ale prý nějací odborníci spočítali, že na dvouhodinovém koncertu muzikant vydá stejně energie, jako kdyby vykládal vagón uhlí... Mít pětadvacet koncertů měsíčně, jako jsme mívali před lety se Spirituál kvintetem, to už bych nevydržel. Musím pochválit manželku, že to ona vydržela se mnou a starala se při tom i o děti, které dobře vychovala. A také nám to klape dodnes, jsme spolu pomalu šestatřicet let."

Letní posezení na terase

František si dovede představit, že by se ve svém celoročním království věnoval jen koníčkům - vaření, tenisu, rybaření, samozřejmě muzice... "Jsou to všechno věci, které potřebují čas. Ale už teď se snažím všechno zařídit tak, abych si vyhověl."

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám