"Pár metrů odsud jsem prožil dětství i mládí na zahrádce s chatkou mojí babičky. Včetně zážitků, které se odehrávají v tomto věku a na podobných místech poprvé," usmívá se do sluníčka známý muzikant a otec tří dospělých dětí.

"Brácha tam zůstal bydlet a já jsem se rozhodl postavit dům na této parcele. Byla to tehdy výhodná koupě, na kterou mě upozornili sousedi. Pozemek patřil starší paní, která už neměla sílu se o něj starat a neměla k mému štěstí ani potřebu na prodeji zbohatnout. Když mi pak začátkem devadesátých let německý producent zaplatil cenu za hudbu k italskému dokumentárnímu filmu v markách, zatímco já očekával stejnou sumu v korunách, tak jsem si řekl, že mám z čeho začít stavět. A nelituji. Akorát že dneska je nějak za víc práce méně peněz, a nejen v mém oboru. Naštěstí je už dostavěno a mám dost i té práce."

I když už si Ota Balage v území klidu vyzkoušel i zimu, poslední roky se vrací do bytu poblíž Národní třídy, na venkově si užívá hlavně teplých dnů.

Od Ježíše k Producentům

Svět muzikálu bývalého ortodoxního příslušníka rockových i punkových kapel pohltil, když byl po zkušenosti s inscenováním Pěny dní přizván k nastudování klasického titulu Jesus Christ Superstar v divadle Spirála. Dirigentovo i rockerovo srdce tehdy prý plesalo.

U moderního domku ve stylu bungalovu nechybí bazén. Foto archiv Dům Bydlení

"Byla to úžasná a myslím nepřekonaná práce, kde se podařilo dát dohromady opravdu i rockovou partičku, která do té doby muzikál nedělala a uměla hlavně dobře zpívat. Z poslední doby mě uspokojily i Kočky - Cats. Až na produkci, která nám dluží dodnes peníze," vzpomíná.

Estetická nejen zeleň

Ota Balage je natolik velký pohodář, že se nebojí prozrazení svého území klidu. "Už mě vykradli tolikrát, že tu už k odnesení nic není, a televizi mi pojišťovna proplatí. Navíc jsem po každém vykradení přidal bezpečnostní zařízení, které mám dnes napojené i na policii. Vyklizené mám i bývalé studio v suterénu, které jsem si nechal vybudovat jako speciální podzemní místnost oddělenou od základů domku. Bohužel se tak terasa, na které sedíme a je jejím stropem, stala pro zedníky nerozlousknutým oříškem: mrazuvzdorná dlažba je popraskaná, zábradlí s desetiletou zárukou už začíná hnít a omítka na boční zídce opadává..."

Ale to je asi tak nejsmutnější zkušenost našeho hostitele ze stavby a rozhodně svého rozhodnutí nelituje. V klidu plánuje, jak vylepší oplocení pozemku. Bílé plaňky ze dřeva nahradí koši naplněnými kamením.

Kuchyňský kout je oddělen od ostatního prostoru stupni. Foto archiv Dům Bydlení

"Přírodní materiály mám rád i v interiéru. A upřednostňuji vzdušný prostor. Tak mám přízemí vlastně spojené s kuchyní, jídelnou i obývákem. Pak už jen dva malé pokojíčky na přespání a jednu místnost v podkroví. Všechno jsem si nakreslil sám a po konzultaci s architektkou zůstalo vše, až na drobnosti, podle mého."

Stavba byla dokončena během jednoho roku. "Baví mě i péče o zahradu. Mám tady i nějakou chemii na přihnojování... A ono to opravdu všechno roste jako blázen! Jen to nejde stíhat. Ale rád si sednu a koukám do zeleně, i když není trávník zrovna zastřižený. Estetické cítění člověk musí mít. Když vidím něco hezkého, je mi dobře. Byla tu kamarádka architektka a užasle se ptala: Jak můžeš dát sofa vedle kožené sedačky? No protože se mi to líbí, odpověděl jsem. Zrovna tak už rozumím chlápkovi z místní hospody, když mi řekl, ať se nezlobím, ale že si radši zazpívá Holky z naší školky než Zemi vzdálenou."

Zátiší se starým šicím strojem. Foto archiv Dům Bydlení

Jedenáct kiláků ke koni

"Je tady i tenisový kurt. Takže jsem najednou začal i sportovat. Do třiceti let jsem byl ortodoxní muzikant, kterého sport vůbec nezajímal. Pravda, rád lyžuji odmalička. Ale až tady mě začal bavit i tenis. Stejně jako posezení zase s jinýma chlapama v hospodě. Všichni chodí v teplácích, ale jsou to vlastně Pražáci mezi vesničany. Od doktora po zedníka. Do té doby jsem se pohyboval jen mezi muzikanty a vedl pořád řeči na stejné téma. Tady je to najednou pestřejší a já jsem poznal, že bych tu chtěl trávit ještě více času. Dneska už by byla parcela asi k nezaplacení. Je tu i pražský telefon, ale pořád příroda. A když chcete nakoupit, tak jdete taky v teplákách. Jednou jsem si uvědomil, že v nich jezdím i do centra. Mám to jedenáct kiláků ke koni na Václaváku."

Zahradní gril zažil nejednu párty. Foto archiv DůmBydlení

Lehký úsměv Ota Balage ztrácí, jen když si vzpomene, jak jej při procházení Národní třídou pravidelně ruší ošuntělí flákači připomínající bezdomovce. "Mladý podnapilý lidi, který si italsky říkají cizincům o peníze... Ještě jsem neslyšel volební kampaň vedenou směrem k odstranění této pražské dekorace, kterou ve vyspělejším světě nevidíte."

Zlatá zeleň v zahrádkářské kolonii!

To jsou pak i večírky s přáteli veselejší. Když kolaudoval stavbu, pozval kolegy nejen z Ježíše a sousedi pak prý nevěřili svým očím, kolik kolem ohně viděli hvězd... "Objevovali je i v poli," směje se při vzpomínce náš hostitel.

"Přes léto jsem tu rád, ale je pravda, že z pražského bytu na všechny schůzky dojdu pěšky. Když už mám jet autem do města, tak abych si naplánoval co nejvíce setkání," dodává.