"Knihovny klidně vyfotografujte. Knihy se nekradou," glosoval hned výmluvně Jiří Suchý. Do knihoven prý u něho stále přibývají nové svazky. Ale interiér, kde se prolíná moderní a nové se starým, už dlouho žádných změn nedoznal.

"Jsem tradicionalista. Navíc je byt opravdu hlavně obložený knihami. Kupuji je pořád. Teď už je to vlastně trošičku iracionální, protože je nemůžu nikdy přečíst. Snažím se krotit, ale když vstoupím do knihkupectví, tak většinou odcházím obtěžkanej. Vychází spousta nádherných věcí."

Bez ponorky

I když se Jiří Suchý nedávno podruhé oženil, jeho mladá paní se prý o nějaké předělávání stylu ani nepokoušela. "Já nemám paní domu, poněvadž moje žena bydlí jinde než já. Nedaleko, ale má také svůj byt. Takže po svatbě interiér mého bytu žádné změny nedoznal. Ona má své prostředí a já jí do toho také nemluvím. Ačkoliv ona si ode mne nechává radit, když třeba rozvěšuje obrazy nebo rozestavuje nábytek. Je to nový byt, který si pořídila nedávno. Já už si do svého interiéru radit nenechávám, protože ten už je za těch sedmačtyřicet let hotovej.

Je to poslední adresa, ale po příchodu do Prahy (z Plzně) jsem bydlel dlouho na Spořilově, v Nuslích i na Starém Městě. Se ženou (učí na gymnáziu) bydlíme kousíček od sebe a jsme neustále v kontaktu. Ale já potřebuji být sám se sebou. Mám takovou profesi, že se za úplatu ukazuju lidem v divadle a na ulici si na mne ukazují. Pak potřebuji být taky sám a ona to naprosto respektuje. Už se známe osm let, a možná proto nám to tak pořád celkem klape, protože nepřichází v úvahu ponorková nemoc."

Všude je spousta starožitností.

Forma divadla

S Jiřím Suchým jsme si povídali i v jeho divadelní šatně. "Pro mne je to vůbec nejhezčí Semafor. Ze všech, které jsme kdy měli. A tak jsem rád, že naše anabáze od Smeček, přes Alfu a Karlín má docela dobrou tečku. Na nostalgii dlužno říct moc netrpím. Zaplaťbůh. Změnili jsme prostě místo," pochvaluje si principál. Jistě i proto, že si diváci za nimi opět našli cestu.

I v tomto divadle je nepřehlédnutelný výtvarný cit Jiřího Suchého a jeho vztah ke třicátým létům i schopnost namalovat si obraz (nebo rovnou oponu). Ale v bytě si Jiří Suchý své grafiky na stěny nezavěšuje. "Svoje věci doma vůbec nemám. Jen v knížkách - litografie a grafické listy."

Zato oponu si v divadle užil a vyvedl na ni čtyřiačtyřicet figur včetně malých dětí. "Dělal jsem to podle toho Hynaise z Národního. Celá kompozice i barevnost jsou jeho. Architektura se sloupy je dost složitá. I některé figury jsou ve stejném postavení jako u Hynaise, ale dodané jsou vlastní - naše."

Všechno lze k něčemu využít.

Suchý s Formanem

Oponou to začíná a uvedením vlastní hry pokračuje. Režisér Miloš Forman nyní i se svým vrstevníkem Jiřím Suchým zkoušejí jazzovou operu Dobře placená procházka (Suchý-Šlitr). "Samozřejmě není tak úplně běžné v mém životě účinkovat v Národním divadle. Zkoušíme zatím v Holešovicích, ale v dubnu se přesuneme přímo tam naproti Slavii."

Takže se odpočinek na chalupě opět odkládá. "Mám takovej mlejn. Ale tam se vyskytnu dva tři dny za rok. Takže je to tam trošičku neutěšené, ale jinak krásný prostředí! Mohl bych tam být pořád. Mě to tam vyloženě baví a návštěvám se tam také líbí. Jenže nemám čas. Navíc je to na samotě a už mě sedmkrát vykradli. Včetně starého nábytku. Tak jsem si tam nechal vystavět nábytek z cihel. Jsou to různé výklenky a police - zlodějům navzdory."

Jiří Suchý svůj byt opouští ještě méně od doby, kdy si (už před lety) zvykl psát a tvořit na počítači. Prý může pracovat jen na tom jednom doma. "Nejen píšu, ale kreslím si na počítači i grafiky a různě upravuji programy," prozrazuje o svých schůzkách s Múzou pětasedmdesátiletý klasik, zabydlený už i v učebnicích. Energii i pracovní nasazení mu může nejeden junior závidět.

Zajímavě řešená knihovna

"Když jsem unavený, tak jdu spát a tím si odpočinu. Druhý den jsem zase v pohodě. Některý den si jdu lehnout na půl hodiny i po obědě. To pak vydržím být po večerním představení klidně vzhůru do jedné hodiny." Ale supermana a sportovce z něho prý neuděláme. Čtenáře knih, to ano.

Nastřádáno

"Knihám jsem propadl v době, kdy jsem taktak vyšel měšťanku. Učitelé na mne byli vlídní, protože jsem byl slušný chlapec, takže jsem prolezl. Ale brzy jsem vedle svých kamarádů cítil, že jsem dost neinteligentní, zatímco oni měli předstih. Když jsem z toho začal mít mindrák, tak jsem ve svých šestnácti letech začal dohánět vzdělání. Samozřejmě jsem vynechal takové vědní obory jako matematika a fyzika. A začal jsem si kupovat spíš poezii, která mne přitahovala. Když člověk potom sbírá knížky šedesát let, tak ono se to nastřádá," usmívá se Jiří Suchý.

Jeho pestře zařízený byt zdobí milé drobnůstky i umělecké artefakty. Ale hlavním vybavením jsou opravdu knihovny. Dokonce i ty mají rozličné tvary a styly. V prostorném bytě v prvním patře vily je na ně dost místa. Knihovny v pracovně sahají až ke stropu. "Víte, co se mi líbí nejvíc na knihách? Že se dají číst."