Za svůj první dům dostal německou cenu za architekturu, jeho designérská sláva odstartovala v Nizozemsku, „mít něco od Šípka“- kus nábytku, sklo, příbor, porcelán, lustr - se stalo od Evropy po Asii známkou bohatství i vybraného vkusu.

Na jak dlouho v životě plánujete?

Do dalšího dne. Nikdy jsem moc neplánoval, žiju v určitém momentu, neohlížím se dozadu a nedívám se dopředu. Některé termíny jsou samozřejmě dané předem, ale sám plánuji na minimální dobu.

Proč?

Protože vím, že do toho něco přijde a budu muset stejně všechno měnit.

Třeba?

Třeba potkám nějakou krásnou ženu…

Takže je měníte často?

Tak často ne. Ale teď zrovna ano.

Jeho projekt nového centra města Fo-šan (i se sportovním komplexem) bude realizován už v příštím roce.

Jeho projekt nového centra města Fo-šan (i se sportovním komplexem) bude realizován už v příštím roce.

FOTO: archív B. Šípka

Čím se teď nejvíc zabýváte?

Mám rozdělaných několik projektů. Ty největší jsou v Číně: sportovně-zábavní centrum na jihu země, je to teď ke schválení městským úřadem a poslední zprávy jsou, že se jim tak líbí, že na to hledají větší pozemek.

Pokračuje výstavba komplexu tří výškových budov a pěti menších v osmimiliónovém městě Fo-šan. Patří k tomu park, náměstí, kulturní centrum, svatební haly, kostel, vinné sklepy, čajovna, hotel, restaurace, bydlení.

Je těžké se v Číně prosadit?

Jezdím do Číny od roku 1986, mám v Šanghaji studio, které teď převzal můj syn. Nejdřív jsem tam jezdil kvůli výrobě porcelánu a příborů pro jednu italskou firmu, pro kterou jsem pracoval. Pak jsem byl oslovený na projekt jedné vily v Šanghaji a přišly další zakázky.

Jsou čínští zákazníci jiní?

Berou si evropské architekty a nechávají jim volnou ruku, ale občas vám řeknou, že to, co jste navrhli, je proti feng-šuej.

Má se stát součástí největší megalopole na světě, která vznikne spojením devíti měst v deltě Perlové řeky na jihu Číny.

Jeho projekt se má stát součástí největší megalopole na světě, která vznikne spojením devíti měst v deltě Perlové řeky na jihu Číny.

FOTO: archív B. Šípka

Čím se zabýváte v Česku?

Mám krásný projekt renovace domu na pražském Smetanově nábřeží. Tvrdě však narážíme na památkáře: na jedné straně řeknou, že ten dům má časovou mnohavrstevnatost, ale aby náš čas k tomu další vrstvu přinesl, to už ne.

Jak hodnotíte současnou výstavbu u nás?

Většina developerů chce za co nejmíň peněz co nejvíc muziky. Osobně si ale na investory nemůžu stěžovat, mám štěstí na takové, kterým o něco jde. Proto si mě i berou. Tím se to selektuje.

Problém je, že tady od druhé světové války do devadesátých let chybí vývoj. Čtyřicet let zeje velká díra. Od devadesátých let si architekti začali plnit sny z dřívějška, ale byly to sny třeba třicet let staré. Vývoj už byl jinde. Věřím, že nové generace už tento handicap mít nebudou.

Jistě k tomu přispíváte svou pedagogickou činností: léta jste byl profesorem architektury a designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, teď vedete katedru environmentálního designu Technické univerzity v Liberci.

Mám trochu špatné svědomí, že se svým osmdesáti studentům dost nevěnuji. Hodně cestuji po světě, když tam ale jsem, snažím se jim to vynahradit. Myslím, že jsem vychoval několik výborných designérů, jako jsou Bára Škorpilová nebo lidé ze studia Olgoj Chorchoj, pár skvělých studentů jsem měl i v Holandsku.

Sklářská tvorba ho proslavila po celém světě, ale je pro něj jen formou odpočinku. „Pracovat pouze s jedním materiálem je vždycky omezující,“ tvrdí.

Sklářská tvorba ho proslavila po celém světě, ale je pro něj jen formou odpočinku. „Pracovat pouze s jedním materiálem je vždycky omezující,“ tvrdí.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Takže si vychováváte konkurenci?

Snažím se je vychovávat tak, aby to nebyli malí Šípci, ale aby šli vlastní cestou. Jsem rád, že je konkurence, kdybychom všichni dělali totéž, byla by to otrava.

Nedávám jim rady, jak navrhovat, snažím se je otvírat, aby našli sami sebe. Nikdy neřeknu: to vypadá blbě, udělej to jinak, zeptám se, proč to dělají právě takhle.

Vždycky jste na tu otázku dovedl odpovědět?

Ano, vím přesně, proč něco dělám, mám vždycky v hlavě silný koncept, který celý ten proces řídí. Chce-li člověk zacházet s emocemi, musí o tom hodně přemýšlet. Každý předmět vypráví nějaký příběh.

Dejte příklad.

Mám udělat předmět a chci, aby byl ve větru. Přemýšlím, co dělá vítr, když zafouká do stromu, do záclony, do písku. Je hrozně moc způsobů, jak ten vítr ukázat. Formy nejsou náhodné, jsou zcela podřízené příběhu.

Foukat sklo umí, ale bere to jako sport. Své návrhy svěřuje zkušeným sklářům z novoborské sklárny Anežka.

Foukat sklo umí, ale bere to jako sport. Své návrhy svěřuje zkušeným sklářům z novoborské sklárny Anežka.

FOTO: Iva Haj

Uvažujete o něm dřív než o formě a funkci předmětu?

Ne, na začátku k němu mám zcela racionální přístup. Nikdo nepotřebuje nový druh židle s jednou nohou, na které se nedá sedět. Snažím se ale k základní funkci přidat něco, co se dá individuálně prožít.

Funkce je začátek, od něhož odvíjím příběh, nikoli cíl. Splníme-li funkci, práce nekončí. Jde o vytvoření smyslového pouta mezi nimi.

Když něco navrhujete jako architekt, myslíte i na interiérové prvky?

Nemám moc rád, když mám dělat architektonický návrh i interiér. Vždycky si vzpomenu na Adolfa Loose: navrhl barák, nábytek a pak i župan a bačkory a pak to pomalu každý den chodil kontrolovat.

Spíš dělám veřejné interiéry než zařízení bytu. Těžké je vychytat nálady majitele, aby se v tom odrážel. Obydlí by mělo obsahovat víc názorů.

Vaše artefakty nejsou zrovna pro chudáky. Jste drahý i jako architekt?

Normálně se řídím honorářovým řádem komory architektů. Spousta architektů jde pod. Drahost se ale neodvíjí jen od honoráře. Za svůj honorář může architekt odvést dobrou kvalitu i špatnou. Moje návrhy bývají cenově náročnější. Chcete-li kvalitní stavbu, nemůžete stavět z levných materiálů.

Profesor Šípek je autorem laviček Václava Havla po celém světě. Tvoří je dvě kovová křesla spojená kulatým stolem, jehož středem prorůstá lípa. V Česku se na ně můžete posadit v Praze, Plzni, Hradci Králové, Novém Boru, Českých Budějovicích.

Profesor Šípek je autorem laviček Václava Havla po celém světě. Tvoří je dvě kovová křesla spojená kulatým stolem, jehož středem prorůstá lípa. V Česku se na ně můžete posadit v Praze, Plzni, Hradci Králové, Novém Boru, Českých Budějovicích. V zahraničí jsou zatím instalovány v New Yorku, Barceloně, Oxfordu, Haagu, Dublinu, Benátkách a Portlandu. V listopadu loňského roku na ní v Oxfordu usedl s architektkou Evou Jiřičnou.

FOTO: ČTK

Kde jste doma?

Jeden čas jsem odpovídal, že v letadle. Teď se nejvíc pohybuju mezi Prahou, kde mám architektonické studio, a Novým Borem, kde mám sklárnu. Do Holandska jsem po návratu do Česka moc nejezdil, teď jsem tam byl a zjistil jsem, že mi trochu chybí.

Jak řekl Bertolt Brecht, být uprchlíkem je osud na celý život. Za život jsem se přestěhoval snad čtyřicetkrát.

K nemovitému majetku tedy vřelý vztah nemáte?

Mám akorát chalupu v Lindavě, je to můj příjemný prostor a mám to blízko do své sklárny Anežky. Jinak nechci nic vlastnit. Žiju v pronájmech. Auto je pro mě nástroj. Starožitnosti nevyhledávám. Mám pár obrazů od přátel, které jsem dostal výměnou za moje věci.

Z Čech jsem emigroval s malým kufříčkem, jaký měly děti na medvídky. Dovedl bych to znovu. Dvakrát jsem se rozešel s životními partnerkami, vždycky jsem jim všechno nechal. Teď kolem sebe něco mám, ale může nastat situace, kdy je lepší odejít než zůstávat.

Od žen jste spíš odcházel, než zůstával…

Dovedl bych si představit život s jednou ženou, když se ale vztah dostane do bodu, kdy to už nefunguje, tak nevidím důvod v něm setrvávat. S dětmi je to ovšem třeba dělat opatrně. Jsem moc rád, že se nám s Leonou podařilo, aby Artur měl pořád tatínka.

Se svým poručníkem z dětství, legendou českého sklářství René Roubíčkem, uspořádali v červnu 2012 společnou výstavu v pražské Novoměstské radnici.

Se svým poručníkem z dětství, legendou českého sklářství René Roubíčkem, uspořádali v červnu 2012 společnou výstavu v pražské Novoměstské radnici.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Proč se vaše novoborské sklářské studio jmenuje Anežka?

Vždycky jsem toužil mít dceru, která se měla jmenovat Anežka. To se mi nepovedlo, tak jsem si tak pojmenoval sklárnu.

Souvisí vaše sklářská tvorba s tím, že vaším pěstounem byl slavný český sklář René Roubíček?

Tehdy v patnácti jsem o tom vůbec nevěděl. Byl tatínek spolužačky, do které jsem byl zamilovaný. Protože mi maminka zemřela, když mi bylo patnáct, potřeboval jsem poručníka, jinak bych musel do dětského domova. Pan Roubíček chodil na moje třídní schůzky, neměl to lehké…

Co dělají vaši dva dospělí synové z prvního manželství?

Starší Milan, kterému je třicet, vede mé studio v Šanghaji, o dva roky mladší Dalibor pracuje u mě ve sklárně.

Proč jste odtud v roce 1968 emigroval?

Důvod odchodu nebyl politický. Byl jsem sirotek, nic mě tady nedrželo. Moje maminka vždycky toužila cestovat, chtěl jsem to udělat za ni a bylo mi jasné, že kdybych tady zůstal, nedojde k tomu.

S jakými představami jste v osmnácti odcházel?

Hrál jsem házenou, tou jsem se zabýval nejvíc, a toužil jsem vystudovat architekturu. Vyšla mi architektura. Tehdejší německý kancléř Willy Brandt držel nad českými uprchlíky ruku, takže jsem dostal stipendium a mohl studovat architekturu na univerzitě v Hamburku.

Vedle toho jsem dělal nočního hlídače. V noci jsem hlídal, ve dne studoval. Pak jsem si chtěl prohloubit teoretické zázemí, a tak jsem šel studovat do Stuttgartu filozofii se zaměřením na estetiku a sémiotiku, napsal jsem tam k tomu doktorskou práci. Dokonce jsem si chvíli myslel, že se nebudu zabývat architekturou, ale filozofií.

Co rozhodlo o tom, že se tak nestalo?

V Hamburku učili dva holandští profesoři, oba významní architekti. S jedním z nich jsem se spřátelil, začal jsem za ním jezdit do Holandska, kde jsem se setkal s dalšími zajímavými architekty. Vyhovovala mi taky holandská svobodomyslnost a tolerance.

Uvědomil jsem si, že Německo není země, kde bych chtěl žít. Zajímal mě emocionální přístup k věcem a tam jde všechno přes hlavu, všechno musí být podložené, vysvětlené. Když se mi líbí nějaká žena, tak se mi prostě líbí a nezajímá mě, jestli umí vařit, je bohatá…

V Nizozemsku jste se brzy etabloval jako designér…

Začínal jsem tam úplně od nuly. Zpočátku jsem neměl jako architekt co dělat, tak jsem začal dělat malé věci. Měl jsem v tu dobu i výstavu, kam přijeli Italové z přední designérské firmy Driade a nabídli mi spolupráci. Začali jsme s nábytkem, po třech letech mě nechali udělat vlastní kolekci malých objektů.

Spolupracoval jsem v té době s Philippem Starckem (slavný francouzský designér - pozn. aut.), smáli jsme se, že já dělám věci na neděli, on na všední den. Naše jména se dostala do důležitých časopisů a během půl roku jsme byli všude známí.

Jak došlo k vašemu návratu do Česka?

Souvisí s Václavem Havlem. Po revoluci byla v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu výstava nábytku Tonet, kterou financovala švýcarská firma Vitra, pro niž jsem taky pracoval. Václav Havel měl za to, že Vitra Tonet vlastní, a požádal majitele, aby mu pomohl s výměnou židlí ve Španělském sále. Ten mu řekl, že by tam neměly být tonetky, ale nějaké moderní židle a že je ochotný ty židle zaplatit. Měl jednu podmínku: navrhne je Šípek.

V té době Václav Havel zakládal radu pro rozvoj Pražského hradu a já jsem se mu se zahraničními zkušenostmi hodil. Tak jsem se stal členem té rady a s architektem Miroslavem Masákem jsme měli Hrad rozdělený na severní a jižní část, já měl tu jižní. S Václavem Havlem jsme se sblížili při debatách o tom, jak a kam by měl Hrad rozvíjet. Jeho prioritou bylo otevřít jej co nejvíc veřejnosti. Pojmout celý Hrad demokratičtěji.

S Václavem Havlem jste byli blízcí přátelé.

Často jsme se navštěvovali. Jednou jsme spolu seděli na zahradě na Hrádečku, bavili jsme se a najednou přišel k plotu nějaký starý pán a pozdravil ho. Vašek vstal, šel k němu a mluvil s ním snad čtvrt hodiny. Pak si podali ruku a rozloučili se.

„Tohle byl ten estébák, co mi sypal cukr do benzínu, a když jsem sbíral houby, tak mi je zabavil,“ poznamenal. A když jsem se ho ptal, proč se s ním takhle baví, řekl: „Byla to jeho práce a teď už je starej.“

Byl jste v životě chudý i bohatý. Jaký rozdíl v tom pro vás je?

Vzpomínám si, že jsem jako dítě miloval uherák. Dostal jsem na chleba jedno kolečko a vždycky jsem ho šoupal dál, aby mi co nejdéle vydrželo. Hrozně jsem toužil po tom, že si ho někdy naložím tlustou vrstvu.

Když jsem v Německu vydělal první peníze, koupil jsem si štangli uheráku, snědl jsem ji a udělalo se mi blbě. V tom asi spočívá ten rozdíl.