„Když jsem studovala na HAMU operní zpěv, bydlela jsme na kolejích v Hradební ulici. Bylo to sice v centru, ale pořád tam někdo na něco hrál a zpíval, jedna sociálka pro celé patro. Nedalo se tam normálně žít.

Když jsem pak po výhře v mezinárodní pěvecké soutěži dostala za odměnu na jiné koleji pokoj, kde byl pouze pro dva pokoje společný záchod a sprchy, byla jsem nadšená. Na druhou stranu to byla velká škola - hned si každého jen o něco lepšího bydlení vážíte,“ vzpomíná dnes s úsměvem žena, která by mohla energii rozdávat na potkání.

Po škole si Andrea našla podnájem. Jak říká, garsonka ve Strašnicích byla jedna velká náhoda: „Hledala jsem v novinách inzeráty a přesvědčovala jsem se, že nesmím vzít první nabídku. Jenže když jsem ten byt uviděla, hned jsem kývla. Nadchlo mě, že jsem si ho mohla zařídit podle svého. Nějaký starý nábytek by mě stejně nebavil. I když jsem později zjistila, že se musí dost doplácet za elektřinu, byla jsem spokojená.“

A tak si mladá pěvkyně vzala osmdesátitisícovou půjčku a dala se do jeho vybavování. Garsonka měla asi jen 26 m2, proto se ji rozhodla opticky zvětšit. „Koupelnu jsem natřela žlutou, obývák a kuchyň dostaly modrou barvu. Bylo to takové studené, proto je můj dnešní byt zařízený v teplých barvách. Chtěla jsem změnu,“ říká sólistka pražské Státní opery.

Byt ukrytý za zdí

Můžete Modřany, čtvrť v Praze 4, znát dost dobře, přesto pro někoho, kdo v ní trvale nebydlí a není denně přítomen místnímu stavebnímu ruchu, bude byt Andrey Kalivodové příjemným překvapením. Tedy určitě jeho poloha. Táhlá zatáčka do kopce v jednom místě končí půlkruhovou zdí, vidět jsou jen starší renovované panelové domy, nic víc. Teprve když zeď objedete, otevře se před vámi prostranství s novými bytovými domy. Garážová stání jsou v podzemí, pro návštěvy nechybí možnost zaparkovat. Nemají tady sice ostrahu čtyřiadvacet hodin denně, ale důmyslný bezpečnostní systém nepustí nevítané návštěvníky přes několik vchodových dveří. Že se bez klíčů nedostaneme ani z domu ven, jsme okusili na vlastní kůži.

„Z terasy mám úžasný výhled na Berounku a Vltavu, z kuchyně zase vidím Pražský hrad. Se vším jsem tady spokojená,“ tvrdí Andrea. Za rok a půl, co tady žije, prý nepřišla na nic, co by v dispozici bytu předělala. „Poprvé jsem sem přišla, když tu ještě byli dělníci, ale nic jsem neměnila. Složila jsem zálohu - naštěstí jsem v té době už začala normálně vydělávat - a pak rok čekala, až se budu moct nastěhovat.“

Andrea Kalivodová.: Andrea Kalivodová na terase svého bytu.foto: Roman Mašín

Pětašedesát metrů čtverečních jí dává dostatečné zázemí. Velká kuchyň s jídelním koutem je propojená s obývacím pokojem, ten ale využívá především jako pracovnu. „Mám tady klávesy, na ně si při učení hraju,“ říká žena, která boří zavedené představy o tom, jak by měla operní pěvkyně vypadat.

I fyzická schránka je důležitá

„Nevím, proč si každý myslí, že operní pěvkyně musí být při těle a nemělo by jí být při zpívání rozumět. Největší zážitek pro mě bylo v Covent Garden představení Janáčkovy Jenůfy, kde jsem rozuměla každé slovo. Cizinci mají obrovskou vůli naučit se originální text precizně.

Moc ráda vařím, proto jsem řekla kamarádovi, jehož firma mi celý byt zařizovala, že chci mít dobře vybavenou kuchyň. Samozřejmě jako každá hospodyně si nemůžu vynachválit myčku, ale ani bez kvalitního sporáku by to nešlo. Z ciziny si vozím bylinky, ze Sardinie, kde jsme byli na dovolené, jsem si přivezla sýry. Italská a francouzská kuchyně u mě vítězí. Co ale určitě v ledničce vždycky najdete, jsou čerstvé jogurty. Mám hodně návštěv, a tak nemůže v mých zásobách chybět ani víno.“

Sama ho ale moc nepije, protože se chce udržet v kondici. Trochu tomu odporuje recept, který nám prozrazuje, na zlepšení hlasu: „Dělá mi dobře olivový olej a chili papričky. Výborná je i vincentka, vitamin B a vápník. Vyzkoušený mám i steak se zeleninou.“

Vzpomínky na poličkách

I když tomu věk naší hostitelky neodpovídá, její byt je plný vzpomínek. Fotografie z cest zaplnily poličky nad jídelním koutem i parapet v ložnici, na stěně visí kalendář, na jehož titulní straně je vyfotografován režisér Jiří Menzel. Jeho žena Olga je mediální manažerkou Andrey. „Jsou to všechno příjemné vzpomínky, ty mě podobně jako tento byt pozitivně dobíjejí.“ Má ale vůbec čas si svoje bydlení zařízené v medových odstínech užít?

 

Jídelna je nedílnou součástí kuchyně a nechybějí tu ani fotografie nejbližších. .: Jídelna je nedílnou součástí kuchyně a nechybějí tu ani fotografie nejbližších. foto: Roman Mašín

„Určitě, tady se zklidním, zapálím si na stolech svíčky a nabírám sílu. V dnešním světě bohužel nemají slabí jedinci šanci přežít,“ zdůrazňuje pěvkyně, která má stálé angažmá ve Státní opeře v Praze, kde zpívá kromě Carmen např. Ježibabu v Rusalce nebo Maddalenu v Rigolettovi a Fenenu v Nabuccovi. Na konci roku vystupovala také s Karlem Gottem, Lucií Bílou nebo Pavlem Šporclem. V zahraničí se chystá propagovat české skladatele Petra Ebena, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů.

Když se podivuji nad tím, jak může mít při takové vytíženosti v bytě takové množství živých květin, má jednoduchou odpověď: „Mám svoji Brunu, jako měla Maria Callasová. Já jí tak z legrace říkám. To víte, že musím mít paní, která mi občas vypomůže s úklidem, a když jsem delší dobu pryč, zalije květiny.“ Andrea vůbec ráda dává lidem a věcem ve svém okolí jména z operního prostředí. Plyšáci v její ložnici tak nejsou jen bezejmennou hromadu - každý dárek od rodiny nebo od ctitelů má své jméno inspirované uměním.

Postel na míru

Ložnice je druhou místností, do níž se majitelka bytu ráda uchyluje. „Postel mám stejně jako všechen ostatní nábytek dělanou na míru, matrace jsou protialergické. Občas trpím tím, že si lehnu a říkám si, teď spi, abys ráno měla na všechno sílu. Kdyby mě ještě něco tlačilo, tak určitě neusnu.“

Ložnice je v odstínech modré..: Ložnice je v odstínech modré.foto: Roman Mašín

V ložnici nechybí ani zrcadlo na toaletním stolku a velké skříně. „Tam mám svoje róby, podobně jako v předsíni. Musím se přiznat, že velkou část zabírají také boty. Mám jich strašně moc. Je to taková moje úchylka,“ přiznává Andrea Kalivodová s tím, že má v ložnici také čtyři veliké kufry s garderobou. „To jsou takové moje resty. Stejně jsem na tom s knihovnou. Knížky si chci přivézt z Brna od rodičů, vedle klasiky čtu ráda historické knížky, našli byste u mě i anglické nebo německé učebnice. Bohužel ale jejich stěhování nestíhám. “ Chystá se to prý udělat v létě, podobně jako zastřešit asi patnáctimetrovou terasu, na které v létě snídá.

Stěhovat ji chtějí jiní

Rozhodně by ale prý zatím svoje bydlení neměnila. Kousek je poliklinika, dobrá doprava do centra Prahy, nechybí ani les. „Chodím se dívat na letiště na Točnou, jak startují a přistávají malá letadla. Sednu si tam na klády a učím se roli. Příroda je pro mě dokonalý relax. To jsem pak někdy i protivná na lidi, kteří tam jsou se mnou. Obtěžuje mě na něco odpovídat, chci si to užít.“ Stěhovat ji tak chtějí především její nejbližší.

Maminka, sestra, přítel Ondřej Kepka. Se synem herečky Gabriely Vránové tráví volný čas, pokud jim to pracovní vytížení dovolí. On je úspěšný režisér, ona zase buduje kariéru ve světě opery.

„Rodina je pro mě důležitá. V mé profesi je ale těžké vést nějaký klidný rodinný život. S Ondřejem jsme spolu, jak jen to trochu jde. Dokonce jsem ho vtáhla do světa opery, když má volno, tak mě na vystoupeních doprovází. Zatím máme každý svůj byt, ale koupi nějakého domku plánujeme. Jestli bude nový, nebo si něco zrekonstruujeme, netuším. Určitě to bude z mé strany zase nějaké impulsivní rozhodnutí. Čím jsem starší, tím víc se mi dokonce líbí myšlenka odejít z Prahy,“ uzavírá Andrea Kalivodová.