Test Dodge Avenger 2.0 CRDi: je to o designu

Dodge Avenger je typickým představitelem americké školy. Vypadá tak, jak si to zákazníci představují a všude je to ještě o kousek posunutější k extrému. Pod kapotou ale nečekejte žádnou modernu. Popravdě řečeno, raději se spokojte s designem.

Kdo by netušil, odkud značka Dodge pochází, ten se při pohledu na auto nezmýlí. Je to „amík“ jako vystřižený. Chybí jen malá vlaječka a anténě a naplno puštěný song „I Was Born In The USA.“

Přední kapota je rovná jako placka a má přesně to, co dnešním autům chybí - přehled. Stačí se lehce naklonit nad volant a řidič přehlédne všechny rohy vozu. Takže zajet do garáže znamená... ránu. Před obrysy kapoty totiž ještě ční mohutný a vpřed vystrčený nárazník. K tomu hranatá světla chromovaná maska chladiče a je záruka, že za tímhle autem se každý otočí.

A co teprve, když se podívá na boční profil. Klasický sedan totiž se totiž vrátil do starých dobrých šedesátek a u gigantického zadního sloupku pak vyrostla boule. Vypadá zajímavě, jen ve spojením s tvarem oken na zadních dveřích je výhled z vozu jako z ponorky.

Jenže to není jediný nešvar, který nás potká, když sedíme v interiéru. Především by se měli zamyslet designéři nad přístrojovou deskou, která moc krásy nepobrala. Poté by se měli podívat na sedadla. Ta jsou sice velká dost, aby pobrala americká, big macky nacpaná pozadí, ale jinak jsou plochá a málo drží v zatáčkách. Navíc potahy napodobují spíš koženku ve starých autobusech Ikarus.

Na zadních sedadlech není navíc moc místa na kolena ani na hlavu. Takže moc pohodlí a radosti interiér nepřinese. Snad jen dobrý zvukový systém potěší uši cestujících.

S autem jsme absolvovali cestu do Německa a zpět, takže jsme měli možnost dobře prozkoumat vlastnosti tohoto vozu. A jaké byly? No,...

Začněme motorem. Pod kapotou byl dnes tradiční volkswagenovský turbodiesel o objemu dva litry s výkonem 103 kW. Vyniká nízkou spotřebou a solidní sílou nad hranicí 1800 ot./min. Jenže jeho zvuková kulisa není nic moc a v Avegeru byla přímo strašná. Američané se moc s odhlučněním nepárali, takže drnčení v interiéru je slyšet pořád, ať je motor zahřátý či ne.

Na druhém místě bychom rádi probrali podvozek. Nebylo třeba sedat do auta a věděli jsme, že tohle nebude jen tak. Velké plecháče na kolech ukázaly, že sehnat speciální americké rozměry zimních pneumatik a kol bude asi oříšek i pro dovozce. Na silnici se auto chová dost nepředvídatelně.

Podvozek je sám o sobě celkem dobrý. Jenže pak do toho přijdou ne zcela ostře fungující brzdy, balonové pneumatiky, vysoká hmotnost vozu, velká citlivost na boční vítr a především nepřesné řízení a legrace končí. Dálnice v Německu jsme raději projeli standardizovanou rychlostí 130 km/h, protože jinak nám začalo auto po zadkem poskakovat jako Rocky Balboa v nejlepších letech a my nechtěli, aby někomu dal ochutnat své „plechové čelisti“.

Takže auto jsme pořádně ztrhali. Snad nás importér bude mít raději, když mu pochválíme alespoň cenu. Ta základní se totiž pohybuje na hranici 659 000 Kč za zážehový dvoulitr. Turbodiesel je o 40 000 dražší. To jde, ne? Za tak velkou hromadu plechu to není nijak moc a kdo chce machrovat, že má americké auto, tomu ho jen doporučíme. Ti, kdo si chtějí v autě i užít jízdu, ti by měli sáhnout raději po jiných modelech značky. Přimlouváme se za Dodge Nitro.