Test BMW X4 M40i: Utržení ze řetězu

Auta typu BMW X4 jsou v dnešní době tak trochu paradoxem. Automobilky se snaží neustále nabízet auta silnější, ale s emisemi co nejmenšími, auta zajímavá, ale funkční atd. Model X4 se svým stylem SUV, kterému ale vzadu padá střecha rychle dolů a využitelnost zadních sedadel a kufru je tedy omezená, není v moderním pojetí úplně logické auto. Jenže v době ekonomického růstu si to mohou někteří lidé dovolit. A tak o autě tohoto typu už hovoří i Škoda.

Nepatřím mezi fanoušky gigantického BMW X6. Tohle auto mi prostě připadá arogantní. Je to takový Donald Trump na kolech. Jenže X4, byť je z podobného těsta, takové není. Je menší a kompaktnější. I když má svalnaté blatníky, nejsou to blatníky gigantické. Jsou tak nějak normálnější, civilnější.

V řadě aut nevyčnívá. Vždyť má taky na délku 4671 mm a na výšku 1634 mm, takže se schová i za rodinný Ford S-Max. Při pohledu na X4 se nelze ubránit obdivu a chuti se s ním svézt. Zvlášť ve verzi M40i, která je výkonovým vrcholem, tedy i s odladěnou karoserií od divize M.

Auto je prostě pěkné, ale není nijak přehnané v žádném směru. Třeba přední nárazník sice má velké vstupy vzduchu, ale nejsou to ty „vjezdy do tunelu“ jako u X5/X6. Naopak. Jsou překvapivě umírněné. Ani boční profil nenapovídá, že tady by měl burácet nejvýkonnější šestiválec. Vždyť třeba prahy jsou naprosto standardní.

A když hovoříme o typickém BMW zvenčí, pak uvnitř to platí dvojnásob. Přístrojová deska asi nemůže být standardnější. Tohle je BMW se vším všudy – s elegancí, funkčností, rozmístěním ovladačů, všemi ukazateli apod. Třeba tradiční rozhraní infotainmentu MMI, tlačítka na přístrojovce s dokonalým klapnutím při stisku, mechanickými budíky za volantem se standardní grafikou, doplněné ve spodní části velkým, ale nenápadným displejem. Super.

Sedadla vepředu jsou také vynikající. Najít tu správnou polohu je dílem okamžiku a pak se člověku nechce ani vysednout. Nejsou to závodní skořepiny, ale pěkně sportovní, v zatáčkách držící, a velmi pohodlné sedačky. Samozřejmě je horší omezení kolen v oblasti středového tunelu, ale to taky k BMW patří.

Ano, vzadu je to opravdu horší, jak lze očekávat. Člověk s postavou nad 180 cm už musí zajet hodně zadkem dolů, aby se nedotýkal střechy. Nebo mít hlavu předkloněnou. Mých 190 cm znamená buď bradu přitisklou na prsa, nebo zadek na kraji sedáku a kolena napasovaná na sedačce vpředu.

Zavazadelník má nemalých 500 litrů. Samozřejmě že leckteré SUV za třetinovou cenu v nižší třídě nabídne totéž, ale i tak mě jeho velikost překvapila.

Soused jednoho dne obdivně poznamenal, že mám konečně pořádné auto. Prý, co to má pod kapotou. Odpovědí bylo nastartování. Z výfuku se ozvalo sonorní zabručení, po kterém se soused zmohl jen na uctivé „aha“. Výfuk je totiž tady hrozně důležitý.

Při nastartování ukazuje všem, kdo to zrovna má v plánu odjet. Prostě machruje. Hodně nahlas, hodně tvrdě. Po pár desítkách ujetých metrů záměrně utichá a jen tak si šepotá. Je tedy jasně slyšet, že tahle roura pod podlahou vozu je elektronicky ovládaná. Ano, v režimu Comfort se prakticky vůbec neozývá, pokud řidič nebrnkne o pedál plynu trochu razantněji. Pak chytá jak petrolej.

Změnou na režim sport se upraví i řízení, reakce na plynový pedál, stabilizace (je tu i režim Sport+, kdy je stabilizace vypnutá) a další drobnosti. A samozřejmě výfuk. Protože motor najednou poskočí do vyšších otáček, najednou se u výfuku začnou dít věci. Stačí se jen na světlech nepřívětivě podívat na vedle stojící auto a z výfuku to začne prskat, chroptět a bručet, jak na závodech.

Rozdíly mezi jízdními režimy jsou celkem znatelné. Mě nejvíc vyhovoval Comfort, protože poskytoval nejlepší poměr mezi všemi parametry. Sport udělal z auta trochu drsnějšího parťáka, ale řízení mě moc nechytlo. Nemohl jsem se s ním srovnat. Navíc podvozek na „české roletě“ ještě víc znejistěl, i když jinak je to naprosto famózní naladění na to, že ráfky mají průměr 20 palců.

V zatáčkách se auto chová jistě a možná rozebírat to víc, když je na kapotě ten znáček M, by byla urážka. Raději mlčím. Snad jen drobná poznámka – hmotnost auta je skoro dvě tuny a občas je to v oblouku znát.

Co vlastně posílá ten zvuk do výfuku? Je to šestiválec s třemi litry v objemu válců. V Mnichově ho naladili na výkon 265 kW (360 koní). To je porcička, která už zaručí skutečně vynikající zábavu. Zvlášť, když točivý moment 465 Nm je k dispozici v 1350 stejně jako v 5250 ot./min. Ve spojení převodovkou, která neskutečně rychle ze sebe sype kvalty na jakoukoli stranu, je to opravdu koncert.

Stačí trochu rychleji přišlápnout plyn a je slyšet, jak je motor najednou plný očekávání, převodovka podle okamžitých otáček dokáže během chvíle řadit klidně mezi třemi stupni, jen aby byla co nejvíce připravená na to, co má vypuknout. A když to vypukne, tak je to nářez. To se teprve ukáže, že převody jsou krátké, a tak se tlačí jeden přes druhý v letu ručičky rychloměru směrem vzhůru. Tak, jak dokáže být osmikvalt hladký v klasickém „poježděníčku“, tak dokáže prudce kopat při plném plynu.

Ptáte se na spotřebu? Když auto řve na plné pecky, dokáže to v průměru za 14 litrů. A to je boží výsledek. Hlaďoučký neúnavný běh na dlouhé tratě s lehkou nohou dokáže stlačit spotřebu pod osm litrů. Palubní počítač na konci testu hlásil 9,3 l na 100 km.

Cena tohoto auta je 1 892 800 Kč. Stojí to za to? Na začátku jsem se přiznal, že jsem spíš otec od rodiny a moje ideální auto by bylo to, které by umělo automaticky vysát zadní sedačky od drobků, mělo protihlukovou stěnu mezi předními a zadními místy a do kufru by se vešel třeba nesložený kočárek. Takže asi nejsem zákazník pro BMW X4 M40i. Ale dokážu si ho představit.

Zákazníkem je proto muž, který prostě odhodí všechny zábrany, a protože už těch peněz má dost, řekne si, že je čas myslet na sebe. V hlavě mu ještě trochu hlodá, že jeho manželka s dětmi přece jen s autem bude také jezdit, takže třeba BMW M2 padá, ale vyšší SUV s pořádným zátahem v prostorově nenáročném půdorysu by byl zdařilý kompromis, aby doma byl klid.

Ale ano. Tohle auto za to stojí.