Rumunskými horami za volantem terénních mercedesů

Rumunské okresní silnice poznáte velice jednoduše. Jejich kvalita je oproti maďarským znatelně horší, v podvečer jsou také plné dobytka naháněného z pastvin do stájí. Hlavní silniční tahy na severozápadě země, po kterých jelo devět mercedesů v rámci takzvané Transylvania Adventure, při které si mohou majitelé těchto vozů vyzkoušet putování rumunskými horami, jsou nicméně kvalitní. Rumunsko je sice už několik let řádným členem Evropské unie, ekonomicky ani kulturně tam zatím nepatří.

Rumunské horské silničky jsou kapitolou samou pro sebe. Kromě srdečných lidí, kteří vás posunky požádají o svezení (pokaždé jsme vyhověli), se autem dostanete i do míst, kde by vás v Česku ochránci přírody na místě zastřelili.

Například Cucurbata Mare, vrchol pohoří Bihor, na kterém se ve výšce 1848 m. n. m. nachází televizní vysílač – po kamenité cestě, na které naše průměrná rychlost kolísala kolem 8 – 9 km/h, se dostanete až na vrchol, ze kterého je nádherný výhled do zdejších hlubokých lesů.

Představa, že v Česku chcete vyjet na Sněžku a pak se projíždět po hřebenech hor, by u většiny lidí vyvolala přinejlepším poťukání na čelo. V Rumunsku je to jinak a opuštěné hory jsou k dispozici kromě turistů a stád divokých koní také jezdcům na motorkách či v autech.

A je pouze na nich, zda pojedou obezřetně po docela širokých kamenitých stezkách nebo zda budou jako urvaní ze řetězu a koly svých motorových přibližovadel budou zdejší krásnou přírodu ničit. Provoz je naštěstí velmi malý, cestou na vrchol jsme během půl dne potkali jeden off-road a tři jezdce na motorkách. Posvátné ticho a vůni mohutných stromů si tedy užijete bez vyrušování.

Kdo by si myslel, že se kvalita silnic po „spadnutí“ do údolí zlepší, bude nepříjemně překvapen. Rumunské silnice v podhůří jsou o mnoho horší než nejhorší okresky u nás, že by sem česká Správa silnic mohla dělat zájezdy, aby si pak tuzemští motoristé vážili toho, na čem jezdíme doma.

Průměrná rychlost na rozbitých, úzkých a kamenitých silnicích jen málokdy překročila 20 km/h v hodině, obvyklá rychlost byla do 10 km/h. Vzhledem k třicetistupňovým vedrům, které tou dobu v Rumunsku byla, nebyl problém s bahnem, natož sněhem. Jak se tady jezdí v zimě, si málokdo z turistů odváží představit.

Kromě obvyklých dacií jsme tak cestou potkávali focusy a golfy, jejichž řidiči vůz opatrně vedli po kamenité cestě a ještě na nás stačili mávat.

Mercedes-Benz třídy G, slovutný off-road využívaný mj. v armádách celého světa, se zde trápil. Zabahněné úseky byly za celé dva dny asi dva, ale s nimi si hravě poradil i obrovitý Sprinter s pohonem 4x4.

Rumunské hory mají bezpochyby své kouzlo – své o tom vědí mnohé výpravy s off-roady, které si užívají náročnější terén zdejších lesů a hor. Infrastruktura samozřejmě není na takové úrovni jako třeba v Alpách, o to víc dobrodružnější je ale návštěva zdejších hor. Nebude tomu tak ale navždy, rozestavených penzionů bylo v údolí docela hodně.