Nissan Pulsar 1.6 DIG-T: Do otáček

Nissan Pulsar je rodinné auto. Na první pohled vypadá jako klasický hatchback, ale teprve když stojí vedle jiného vozu, vynikne jeho nadměrná výška (1520 mm) i délka (4387 mm). Ale to vše je umně skryto v dynamických tvarech.

Ale to pravé překvapení přijde v interiéru. Tolik prostoru nemá žádný konkurent. Jen se podívejte do fotogalerie. Tady jsou sedadla vpředu nastavena na člověka 190 cm vysokého. A stejně má tentýž člověk vzadu místo pro kolena ještě s rezervou. Stejně je na tom s místem nad hlavou, ale ani v oblasti loktů nestrádá.

Plasty tvrdé, ale pěkné. Tak bychom charakterizovali přístrojovou desku. Škoda jen černého pianového laku na středu, který se strašně rychle zapatlá. Ovládání je ovšem intuitivní a účinné. Trochu nás zarazila v tom decentním designu zaražená gigantická vystouplá tlačítka na středovém tunelu, kterými se ovládalo vyhřívání sedadel.

Zato nám hodně udělalo radost, že Nissan ještě nepřistoupil k instalaci elektronické parkovací brzdy a zde je příjemně umístěná klasická ruční brzda. V kufru je objem 385 l celkem dostatečnou hodnotou. Bohužel tradiční kočárkový duel byl už zezačátku marný. Podběhy jsou příliš vystouplé (i když je vzadu jen náprava s torzní příčkou) a velký kočárek tak musel být zasunut do velké prohlubně zavazadelníku šikmo.

Automobil byl vybaven nejnovějším motorem v nabídce, tedy zážehovou šestnáctistovkou (původem z Renaultu Clio RS) s výkonem 140 kW při 5600 ot./min a točivým momentem 240 Nm v rozmezí 1600 – 5200 ot./min! To jsou neuvěřitelně krásná čísla. Ale už mnohokrát jsme se spálili, když slibované výkonové parametry byly spíš na ozdobu než denní realita. Jenže tady ne. Motor je v tichý, klidný, řekněme, že dokonce k řidičovi až servilní. V nízkých otáčkách si nechá líbit ledacos.

Po ohřátí ale doporučujeme vyzkoušet vyhnat motor do otáček. Už je slyšet víc, ale ne nepříjemně. Stále je to rodinná pohoda. Jen prostě najednou motor netočí 1600, ale 2200 ot./min. Tady je cítit velmi mírné postrčení. Ale nic extrémního. Chce to opravdu na ten okamžik čekat a pak jej cítit. Jinak je zátah parádně lineární. Ale motor chce jít dál. Tři tisíce. Skvělé! Motor je slyšet, ale není to žádné RS. Táhne stále. Pořád jdou otáčky nahoru. Čtyři tisíce – pět tisíc – omezovač.

Od „civilní“ šestnáctistovky jsme tohle nečekali. Motor jede neskutečně za plynem. S ochotou točí, zátah je konzistentní. Nemá výraznější turbodíru. Perfektní. Kdo se ptá na naši průměrnou spotřebu auta, toho uspokojíme – 7,2 l na 100 km.

Už při přebírání padl náš pohled na ohromná osmnáctipalcová kola. Ach jo. To budeme muset navštívit chiropraktika. Jenže to tak není. Auto je tvrdší, ale 99 % aut s podobnými koly by bylo výrazně, ale výrazně tvrdší a ploténky by nám v nich vystřelovaly z páteře s kadencí Kalašnikova. Tady nic. Tvrdší, ale ne nepříjemně. Auto se dá velmi příjemně ovládat, má lečí řízení, ale opět ne nepříjemně. Takže návštěvu chiropraktika odkládáme, ale voláme na psychiatrii.

Musíme totiž zkonstatovat, že auto se nepovedlo co do kvality. Středový tunel se po opření nohy vybočí na stranu o dva centimetry. Někde uvnitř navíc při jízdě něco občas zadrnčí. To ovšem není to nejhorší. V přístrojové desce drnčí pořád něco. V určitých harmonických frekvencích se pak přidávají další součástky. Občas to zní jak průmyslová symfonie.

A navíc je tu podlaha. Kola jsou odhlučněná dostatečně, ale trochu se zapomnělo na podlahu. Takže projetí štěrkem znamená, že do podlahy zabubnuje velmi hlasité staccato. V zimě, kdy se bude silně sypat štěrkem, to znamená, že cestující si toho moc neřeknou. Je to škoda. Tohle auto určitě nestojí za symfonii pazvuků.