Evropská Route 66 je ve Skotsku. Projeli jsme ji v novém Suzuki S-Cross

Orknejské ostrovy nejsou u nás moc známé. Právě fakt, že turisticky nepatří mezi hojně navštěvované, byl rozhodujícím faktorem, proč jsem se s fotografem Ondrou na téměř 6500 kilometrů dlouhou cestu vydal.

Na Orknejské ostrovy, kterých je více než 70, jsme vyrazili modernizovanou Suzuki S-Cross s novým zážehovým čtyřválcem, motorem 1,4 BoosterJet. Suzuki ještě donedávna jako jedna z mála automobilek nabízela zážehové atmosférické motory, které se vyznačovaly robustností, ale také nutností výkon dolovat přes vysoké otáčky.

Nový motor vlastní konstrukce 1,4 BoosterJet je nejvýkonnějším z nově nabízených přeplňovaných zážehových motorů. Výkon 103 kW, tedy 140 koní, a točivý moment 220 Nm je mezi maloobjemovými motory nadprůměrná hodnota.

Pokud člověk pojede bez velkých zajížděk, je to na severní cíp Skotska nějakých 2500 kilometrů, a v podstatě až na hranice skotské Vysočiny (anglicky Highlands) se jede po bezplatné dálnici. Je potěšující, a hlavně překvapivé, že se ještě najde tak dlouhý úsek rychlostní komunikace, na které se neplatí žádné mýtné a ani nemusíte kupovat dálniční známky.

Nizozemí a Belgie nás překvapily drahým benzínem. Cena téměř 1,5 eura (40 korun) za litr byla ještě o chloupek vyšší než na německých dálnicích, takže doporučuji odbočit z dálnice a natankovat ve městech, kde se cena pohybovala něco málo přes 1,3 eura za litr. Stabilních 130 km/h v kombinaci s nově nabízeným adaptivním tempomatem nám dělalo radost, podobně jako průměrná spotřeba 6,6 l/100 km.

Předchozí zážehový atmosférický čtyřválec 1,6 VVT byl kultivovaný motor s jadrným projevem ve vyšších otáčkách, v nichž si vyloženě liboval. Nový agregát je charakterově zcela jiný. Otáčky úplně nevyžaduje, jelikož turbo fouká téměř od volnoběžných, a maximální točivý moment je k dispozici od 1500 do 4000 ot./min. Nová čtrnáctistovka vytáčet nepotřebuje. To ovšem neznamená, že by se tomu jakkoliv bránila.

Ve vysokých dálničních rychlostech je překvapující ticho v kabině. Kromě aerodynamického hluku do kabiny nepronikají žádné rušivé zvuky.

Do Velké Británie jsme vyplouvali z Dunkerqu, odkud bývají lístky o něco levnější než z nedalekého Calais, a cestu jsme měli naplánovanou tak, abychom Anglii projeli v noci. Kdo někdy byl na ostrovech autem, potvrdí, že britské ranní zácpy jsou absolutním peklem, ze kterého nikdy nevíte, kdy vyjedete.

První odpočinek po téměř 36 hodinách nepřetržité jízdy jsme si naordinovali ve městě Fort William. Téměř desetitisícové město leží při zálivu Loch Linnhe a téměř na úpatí nejvyšší hory Velké Británie Ben Nevis (1334 m n. m.).

Je překvapující, že přestože je S-Cross robustním crossoverem, je pohodlné na dlouhých cestách. Zejména s ohledem na schopnosti mimo zpevněné komunikace. Sedačky S-Crossu jsou na pohled ploché a nevyznačují se bůhvíjak výrazným profilem, přesto nabízejí vynikající jízdní komfort a dostačující oporu těla v zatáčkách. Ale na rovinu přiznávám, že když jsme ve Skotsku auta vysedli, sezení na židli bylo na dlouhou dobu zapovězené.

Měli jsme dvě možnosti. Buď jet čistě po východním pobřeží Skotska nahoru, nebo to vzít středem Vysočiny přes Lochneské jezero a největší město Inverness. Nechali jsme se zlákat zdejšími úžasnými okresními silnicemi a také touhou vidět místa, kde se natáčel Harry Potter nebo bondovka Skyfall.

Na místních silnicích se komfortně laděný charakter podvozku projevil nejvýrazněji. Z výroby je naladěn spíše na měkkou notu, ovšem náklony karoserie zůstávají v přijatelné míře. V oblouku se navzdory světlé výšce 180 mm naklání jen minimálně a na danou kategorii si nechá líbit i sportovnější jízdu. Tendence k nedotáčivosti samozřejmě má, na limitu ji však řidiči indikují bočnice pneumatik.

Šestistupňová manuální převodovka (v nabídce je také automat se stejným počtem rychlostních stupňů) se vyznačuje sametovým chodem a spíše kratšími drahami. Osobně se mi nejvíce líbil odpor spojkového pedálu, který je výtečně naladěn a dovoluje plynulé změny rychlostních stupňů.

Za Inverness jsme zamířili po východním pobřeží směr trajekt, který vyplouval z městečka Gills na severovýchodním cípu Skotska. Počasí nám klasicky přálo a automatické stěrače se z extrémní vytíženosti div nezadřely. Takové typické ostrovní počasí.

Po pobřeží Severního moře se jede výhradně po silnici A9, a jestli máte rádi moře, budete na pobřeží Severního moře u vytržení. Mě nejvíc zarazilo jeho zlé, šedohnědé zbarvení, které až dále na sever přechází v hodně temně modrou. Skotské severovýchodní pobřeží je také plně těžebních plošin, které místu dodávají industriální nádech. Nicméně jestliže je zde tak rozvinutý těžební průmysl, pak nechápu poměrně vysokou cenu paliva 1,2 libry, tedy nějakých 39 korun za litr benzínu.

Na Orknejské ostrovy jsme po divoké plavbě rozbouřeným mořem dorazili za tmy, takže jediné, co nás zajímalo, byl hotel v hlavním městě Kirkwall. Tohle historické město s dominantou v podobě katedrály Sv. Magnuse a vedle se nacházející zříceniny biskupského paláce Earl je vlastně jediným místem na ostrovech, které skutečně připomíná fakt, že tu někdo žije.

Všude je tak zvláštní klid a ticho, na silnici potkáte jedno auto za uherský rok. Přestože informace mluví o nějakých 8500 obyvatelích z celkového počtu 20 tisíc Orknejanů, kromě večerních hodin, kdy se obyvatelé skutečně začínají ukazovat, máte pocit, že tu nebydlí ani noha.

Orkneje byly do 15. století pod nadvládou Norů, takže i když jste seznámeni se skotským dialektem (pekelná angličtina), tady se stejně chytat nebudete. Je to podobné, jako byste chtěli se spisovnou němčinou rozumět Švýcarům. Nemožné. Díky několika stovkám let vikingské nadvlády si místní osvojili vlastní dialekt, a dokonce vlajka je nápadně podobná té norské.

Přesuny po Mainlandu, největším ostrově Orknejí, jsou velmi rychlé, protože tu přes den téměř nikdo nejezdí. Všude jsou ovce, nebo krávy. Tu a tam sice potkáte auto, ale jinak vážně liduprázdno. Na druhou stranu díky tomu místní komunikace dovolují mimořádně dobré svezení.

Největší ostrov člověk objede za den, dva. Zdejší průvodce tvrdí, že na Orknejích se v průměru nacházejí tři historické památky na jednu míli čtvereční a archeologové neustále objevují nová a nová naleziště. Mezi nejvýznamnější patří pět tisíc let stará neolitická vesnička Skara Brae, objevená po velké bouři v roce 1850.

Vynechat nesmíte ani megalitický kamenný kruh Ring of Brodgar, což je takový místní Stonehenge, akorát že tu nikdo není a neplatí se tu vstupné. Podle jedné z teorií, snažící se vysvětlit, k čemu tento 104 metrů široký kamenný kruh obehnaný příkopem sloužil, byl Ring of Brodgar astronomickou observatoří. Jiná zase tvrdí, že šlo o chrám a někteří vědci tvrdí, že vztyčování kamenů mohlo být symbolem úcty k předkům. Objevila se dokonce teorie, že nesloužil nikdy ničemu a jde o pozůstatek soupeření jednotlivých rodinných klanů.

Navštívit všechny ostrovy a jejich vesměs prehistorické památky je nadlidský úkol, tedy pokud nemáte dva týdny. Největší problém představuje samozřejmě přeprava. Sice zde jezdí trajekty a na nejlidnatější ostrovy dokonce lítá tamější letecká společnost, jenže trajekt vyjde v průměru na 38 liber plus 8 liber za osobu, letenka pak okolo 50 liber.

Čas je klíčový faktor. Jediný ostrov, který jsme kromě Mainlandu navštívili, byl ostrov Hoy, kde se nachází nejvyšší místo celých Orknejí a také skála připomínající siluetu člověka, pojmenovaná Old man of Hoy. Zajímavostí je, že tuhle skálu horolezci poprvé pokořili až v roce 1966.

Po čtyřech dnech v zajetí neolitických památek nastal čas na cestu zpět. Stejnou cestu zpět jedete, pouze když musíte, takže jsme se s fotografem rozhodli, že provětráme S-Cross ještě podél severního a západního pobřeží Skotska, tedy po silničním okruhu NC 500. North Coast 500 je 800 kilometrů dlouhý okruh pobřežím a ne nadarmo se mu říká evropská Route 66. Budete-li mít někdy cestu do těchto končin, vydejte se alespoň po její části. Investovaného času a projetého paliva nebudete litovat.

Celkových 6500 kilometrů jsme absolvovali s průměrem 6,7 litru na 100 km, ovšem podotýkám, že tohle číslo tvoří ze tří čtvrtin dálnice s rychlostí přes 130 km/h a zbytek okresní silnice. Za mě solidní vysvědčení.

Nehledě na to, že S-Cross se nebojí rychlé jízdy, podvozek nabízí komfort, ale rozhodně není měkký. Nový motor má elán a přitom umí být v reálném provozu úsporný. K tomu připočtěte rozvor 2600 mm, který je pouze o 67 mm menší než v případě třetí generace Škody Octavia.