Test Alfy Romeo Stelvio: Realista s duší sportovce

Představte si, že si chcete koupit auto, které nemá (skoro) nikdo jiný, ale které by bylo zároveň praktické na každodenní dojíždění do práce, občasnou cestu za babičkou přes půl republiky i občas na rodinnou dovolenou. Ostatně, odpověď na takovou otázku hledá řada lidí, kteří mají rádi neobyčejné věci a auta zároveň.

Alfa Romeo Stelvio musí být horkým kandidátem, a kdo hledá i nízkou spotřebu, může se dívat po turbodieselu. Čtyřkolku pro občasný výlet mimo asfalt či větší jistotu na sněhu nabízí, automatickou převodovku pro pohodlnou jízdu městem taky – takže proč ano, anebo naopak proč ne?

Po prvních chvílích za volantem zmodernizované verze si říkám, že hledání odpovědi na tu druhou otázku bude složitější. Zvenčí je Stelvio i po třech letech na trhu krásné, a když nastoupíte dovnitř, kvalita materiálů je velmi dobrá. Dílenské zpracování třeba na BMW nemá, ale není zas tak daleko. A fanoušci aut mají tendence značce Alfa Romeo odpouštět drobné nedostatky, označovat je za „charakter“.

Dosud zásadním prvkem tohoto „charakteru“ byl infotainment, ovšem ten byl vylepšen a, řekněme, už není tolik k zlosti. Domovská obrazovka má několik „dlaždic“, které si můžete upravovat, podobně jako u BMW nebo třeba Seatu. Centrální ovladač však pořád nemá pevné tlačítko „Zpět“, které by potřeboval jako sůl.

Na rozdíl od mnichovské automobilky tu funguje Android Auto a displej je konečně dotykový. Bohužel, ony dlaždice si ne vždy pamatují, jak je nastavíte; zejména mapa se mi neustále vracela z dvoutřetinového zobrazení do pouhé jedné třetiny. Když už jsme u mapy – navigace má jakási dopravní data, ale nejsou tak dobré, jako u německé konkurence.

Prostoru nemám nedostatek na předních sedačkách ani „za sebou“ a pochválit musím také zavazadelník co do velikosti i umístění háčků na tašky – jsou dostatečně vysoko. Chtěl bych ale trochu měkčí výplň sedadel a výraznější boční vedení.

Totiž, tohle auto není jako každý jiný crossover – má motor vpředu podélně a systém pohonu všech kol trvale pohání zadní kola. Přední připojuje jen v případě potřeby a v centrálním displeji ukáže v reálném čase, kam zrovna jde kolik točivého momentu.

Základní turbodiesel ho má docela dost. Ne že by to byl nějaký rychlík, rozhodně ne ve srovnání s ostrou verzí Quadrifoglio Verde, kterou jsem testoval před téměř dvěma lety, ale snad nikdy mě nenapadlo, že bych potřeboval víc síly. Motor je slušně utlumený, byť své palivo nezapře, ale nejvíce potěší spotřebou – normální jízdou jsem dosáhl průměru 6,9 litru na 100 km, což mě velmi příjemně překvapilo.

Podvozku by slušelo trochu měkčí naladění – jsem vděčný za pneumatiky s vysokými bočnicemi – a převodovce úprava softwaru. Všudypřítomný – doslova, montuje se snad do každého druhého auta – osmistupňový automat od firmy ZF trochu cuká, když s pedály pracuji jemně.

A taky, kdykoliv uvolním plyn, vyřadí a začne plachtit. Možná odtud pramení ta obdivuhodná spotřeba, ale kdykoliv se pak dotknu brzdy, převodovka zas zařadí a přitom trochu cukne.

S pohonem všech kol to je lepší. Jednak stěhuje točivý moment mezi nápravami plynule a rychle, a jednak dokáže i na silničních pneumatikách vyjet prudký prašný kopec. Jen nesmím odlehčit protilehlá kola. To je bezmocně protáčí a já musím couvnout a na ten kopec najet jinak.

To nejlepší nakonec – tohle auto chce jezdit. Některá auta jsou spotřebiče, jiná se tváří, že je obtěžujete, když po nich chcete pohyb – a tahle Alfa od chvíle, kdy ji nastartujete, až do zaparkování v cíli dychtí jezdit. Okamžitě se mi vybavilo již zmíněné QV, které v sobě má tuhle horlivost taky, a zaradoval jsem se, když jsem ji cítil i ze základního „nafťáka“.

Není to sporťák, ba ani náznakem, ani ostré SUV, takže mě tahle vlastnost těší o to víc. Alfa Romeo postavila auto, do kterého můžete dát jakýkoliv motor, a ono vám bude pořád říkat „Tak jedem!“ a vy s úsměvem na rtech vyhovíte jeho přání.

Jasně, v bezdrátové nabíječce mobil lítá a nenabíjí se úplně spolehlivě, startovací tlačítko při každém nastoupení hledám všude možně a přes tlusté C-sloupky není moc dobře vidět, ale dychtivost auta k jakémukoliv pohybu, i kdybyste jeli jen pro rohlíky, je balzámem na duši fanouška aut, kterému už se přejedla auta s emocemi sporáku. A právě proto je Stelvio hodno doporučení.