Nápad použít peroxid vodíku jako pohonné látky není nový. Již během druhé světové války pracoval německý profesor Hellmut Walter na využití tzv. paroplynu, který vznikal prudkým rozkladem peroxidu za přítomnosti katalyzátoru. Takový pohon mohl pracovat i bez přítomnosti vzduchu, takže se hodil například v ponorkách. Jen konec války tehdy zabránil masovému nasazení nebezpečných ponorek vybavených Walterovou paroplynovou turbínou. Po válce sice byl peroxid odsunut do pozadí díky rozvoji jaderného pohonu, na experimentech s ním se však nikdy nepřestalo pracovat.

Peroxidová energetika

Princip energetického využití peroxidu je jednoduchý. Molekula této látky se skládá ze dvou atomů vodíku a ze dvou atomů kyslíku. V přítomnosti katalyzátoru (což bývá například burel - oxid manganičitý) se kyslík uvolňuje a vzniká velké množství plynů a par. Ty mohou pohánět turbínu, pístový motor nebo přímo proudit z trysky raketového motoru.

Přitom katalyzátor se při chemické reakci nespotřebovává, takže takový motor může být velmi jednoduchý: peroxid proudí do chemického reaktoru s katalyzátorem, zde prudce zvětšuje objem. Když předá takto uvolněnou energii motoru, odchází do atmosféry v podobě vodní páry, aniž by škodil životnímu prostředí. Reakce přitom probíhá za poměrně nízkých teplot, takže nedochází ani k nadměrnému zahřívání součástí motoru, ani k velkým tepelným ztrátám.

Peroxid vodíku ovšem není přírodním palivem jako například ropa - při jeho výrobě se energie spotřebovává. Odborníci proto soudí, že jeho produkce by v budoucnu mohla být součástí tzv. vodíkové energetiky. Tato koncepce předpokládá výrobu vodíku z vody za pomoci energie vzniklé v obtížně regulovatelných alternativních zdrojích (například solárních či větrných) nebo jaderných elektrárnách mimo energetické špičky, kdy pro ni není využití. Část této energie by mohla být využita také k produkci peroxidu, který se skladuje lépe než vodík a pro některá využití je tedy vhodnější.

Od raket a ponorek k automobilům

Už profesor Walter experimentoval s peroxidem při pohonu letadel a raket, což vedlo například ke konstrukci raketové přepadové stíhačky Me 163 (Comet). Pro zvýšení tahu přidával k paroplynu běžné palivo, které reagovalo s kyslíkem vzniklým při rozkladu peroxidu. Díky tomu byly výkony stroje srovnatelné se skutečným raketovým motorem. Nacistické Německo ovšem mělo pro využití peroxidu dobrý důvod: nedostatek ropy.

Přesto se k pokusům s využitím peroxidu při pohonu raket před časem vrátili i odborníci z USA, kde nedostatek ropy zatím nehrozí. Důvody jsou tentokrát zcela odlišné - jedním z nich jsou například protesty ekologů proti startům raket, které produkují množství přírodě nepřátelských spalin. Raketový motor využívající peroxid vodíku zanechává ve vzduchu především vodní páru, která je ekologicky nezávadná. Významnější však nejspíš je další důvod: paroplynový raketový nebo turbínový motor pracuje při výrazně nižších teplotách než běžné pohony. Je tedy mnohem snadnější učinit jej "neviditelným" pro sledování prostředky protivzdušné obrany protivníka, které detekují zdroje tepelného vyzařování.

Neustaly také snahy využít peroxid ve válečných ponorkách. Zejména některé státy, které si nemohly dovolit drahé jaderné podmořské lodi, se snažily navázat na práci profesora Waltera. Objevily se ale i zprávy o pokusech s civilním využitím peroxidu při pohonu automobilů a dalších dopravních prostředků. Paroplynový motor totiž má mnohé výhody vodíkového pohonu (ekologicky nezávadné zplodiny), postrádá však některé jeho nevýhody, jako je obtížné skladování pohonné hmoty nebo vysoká provozní teplota.