Jedním z nich byl také Ferdinand Verbiest, mezi jehož pozoruhodné skutky mimo jiné patří i sestrojení fungujícího parního automobilu už v 17. století.

Sen o vozu, který by k pohybu po cestách nepotřeboval sílu lidí ani zvířat, je nejspíš stejně starý jako vynález kola. Naproti tomu počátky silničního automobilismu spadají až na přelom 19. a 20. století, zatímco už dávno předtím dopravu ovládly vlaky. Skutečnost, že dříve se uplatnily kolejové samohyby, ovšem neznamená, že by chyběla snaha postavit motorový vůz pro silnice. První zmínka o takovém stroji pochází už ze 17. století - a týká se právě jezuity Ferdinanda Verbiesta.

Zatmění zachránilo misionáře

Ferdinand Verbiest se narodil 9. října 1623 v belgickém městě Pittem, které se ovšem tehdy jmenovalo Pitthem a patřilo španělskému Nizozemí. Pod přísně katolickou vládou nemohla cesta ke kvalitnímu vzdělání vést jinudy než přes kněžské školy, a tak 2. září 1641 vstoupil mladý muž do jezuitského řádu. Záhy nato odcestoval do Španělska, kde vystudoval teologii.

Roku 1658 se Verbiest přidal k misijní výpravě vedené otcem Martinem Martinim směřujícím do Číny. Jezuité si byli dobře vědomi toho, že christianizace říše, jejíž kultura je starší než evropská, vyžaduje jiné postupy než v barbarských krajích Afriky či Jižní Ameriky.

Úkolem Verbiesta ve skupině bylo přesvědčit vzdělané Číňany o převaze evropského vědění, zejména matematiky a astronomie. Jezuité si pro tento obtížný úkol nevybrali Verbiesta náhodou - právě v těchto oborech začal vynikat už během studií.

Verbiest dorazil do Macaa v roce 1659 a začal misijní činnost v oblasti Shen-si. O několik let později byl povolán do Pekingu, aby pomohl páteru Schallovi v jeho působení v císařské astronomické kanceláři. Krátce na to však v Číně vypuklo jedno z mnoha období nepřátelství vůči cizincům a misionáři se ocitli ve značných problémech.

Konečně v roce 1668 mladý císař Kchang-si (vládl v letech 1661 až 1722) rozhodl, aby evropští vzdělanci dostali příležitost ukázat své schopnosti. Rozhodl, aby jeden čínský a jeden evropský astronom předvedl své schopnosti - a rozhodnout mělo samo nebe. Tak se také stalo: Verbiest na minutu přesně předpověděl zatmění Měsíce, zatímco jeho čínský kolega Yang se zmýlil díky nedokonalosti tamního kalendáře.

Matematický výkon talentovaného jezuity vedl nejen k návratu vězněných či vyhnaných misionářů, ale také k toleranci vůči křesťanům po značnou část vlády císaře Kchang-si. Teprve roku 1709 vladař mnichy opět vyhnal, protože už měl dost jejich vzájemných sporů.

Mnich inženýrem na dvoře čínského císaře

Verbiest se po svém výkonu ocitl na výsluní císařovy přízně. Podílel se na přestavbě staré císařské astronomické observatoře, pro kterou navrhl a postavil celou řadu velmi kvalitních přístrojů. Pro práci tohoto ústavu napsal také řadu příruček a návodů, aby v jeho práci mohli pokračovat jiní. Podle dochovaných svědectví observatoř fungovala až do konce 19. století, kdy byla patrně zničena při tzv. povstání Boxerů. Mezi další Verbiestovy významné skutky patří reforma čínského kalendáře.

Vedle astronomie a matematiky se jezuita zabýval také technikou. Pro císařský arzenál zkonstruoval nová moderní děla, jimiž nahradil zastaralé kusy, stavěl ale také hrací hodiny, teploměry a barometry a mimo jiné i mechanické hračky pro císařovy děti. Patrně právě díky tomu jeho jméno nechybí v žádné jen trochu serióznější publikaci o historii automobilismu: Ferdinand Verbiest je nejspíš prvním člověkem, který sestrojil historicky doložený fungující parní vůz.

Pouze stručné zmínky o Verbiestově automobilu ovšem dávají široké pole pro fantazii. Většina autorů se shoduje na tom, že nešlo o skutečný vůz, ale o pouhý model či hračku, nepochybují však, že skutečně jezdil. Mají také za to, že pohon netvořil pístový parní stroj (který byl vynalezen mnohem později), ale spíše cosi na způsob parní turbíny. Ta byla známá již v antice díky alexandrijskému mechanikovi Heronovi a její konstrukce nejspíš nebyla tajemstvím ani pro vzdělaného jezuitu.

Praotec automobilismu

Moderní pokusy o rekonstrukci Verbiestova automobilu jsou navzájem velmi odlišné, přesto však mají základní prvky společné. Většinou jde o trojkolku nesoucí topeniště s mohutným parním kotlem. Pára z něj je vedena do jediné trysky namířené na lopatky oběžného kola jakési primitivní turbíny. Ta pak přes jednoduché převody pohání dvojici zadních kol, zatímco jedno přední kolo patrně sloužilo k řízení.

Značně se liší také údaje týkající se data vzniku vozíku, většina autorů udává rok 1676. Dnes již se dá těžko zjistit, jaký význam Verbiest svému výtvoru přikládal - sotva však předpokládal, že pára jednou změní celou společnost, motorové samohyby ovládnou svět a turbínový pohon dovolí letadlům překročit rychlost zvuku. Jisté je jen to, že automobil má za otce jezuitu a místo zrození Peking.

Verbiest už se do Evropy nevrátil - zemřel v hlavním městě Číny 28. ledna 1688 a byl zde pohřben s nejvyššími poctami. Je autorem více než 30 knih, z nichž většina se věnuje astronomii. Nejznámější je obsáhlý astronomický almanach, mezi Verbiestovými díly ale nechybí ani knihy týkající se christianizace Číny.

Pokusů o využití parního reaktivního pohonu bylo potom ještě několik. Patrně nejznámější z nich je Newtonův vůz, který byl poháněn přímo tryskou, bez turbíny. Skutečný parní stroj se na kolovém podvozku poprvé ocitl až roku 1796, kdy Francouz Joseph Cugnot sestrojil pro armádu mohutný tahač děl.

V pokusech se silničními parovozy úspěšně pokračoval britský vynálezce vysokotlakého parního stroje Richard Trevithick. Po nadějných začátcích se však ukázalo, že na tehdejší věčně rozbité blátivé cesty pára nestačí a proto nastoupily koleje. To už je ale úplně jiná historie.