Hlavní obsah

30 let od katastrofy: V osudnou noc pracoval u turbín Černobylu. A žije

Novinky, Jakub Kynčl (Černobyl)

Třicet let. Přesně tolik uplynulo v úterý v 00.23 našeho času od výbuchu v jaderné elektrárně Černobyl. Sergeje Akulinina (60) toto místo před třemi desítkami let živilo. Ve stejné oblasti se živí i nyní, ač změnil působiště. Muž, který v osudnou noc výbuchu pracoval jako operátor turbín na prvním reaktoru, nyní pomáhá organizovat cesty do uzavřené zóny. Do Pripjati, kde před katastrofou žil, se tak neustále vrací.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Sergej Akulinin před vlakem, který vozí každý den do elektrárny Černobyl její zaměstnance.

Článek

Sergeji, vy jste nejen pracoval v jaderné elektrárně Černobyl, ale dokonce jste měl onu noc z 25. na 26. dubna 1986 směnu. Jaké bylo vaše pracovní zařazení v elektrárně?

Pracoval jsem na prvním bloku jako operátor turbín. Zaměstnaný jsem tam byl od spuštění elektrárny v roce 1977. A ano, skutečně jsem měl přesně v tuto noc směnu.

Můžete mi tu noc popsat?

Samotnou explozi jsem na vlastní oči neviděl, věnoval jsem se práci na svém bloku. Bezprostředně po nehodě jsme nevěděli, jak vážná ve skutečnosti je.

Takže jste nešel pomáhat likvidovat následky?

Ne, pracovali jsme nepřetržitě dál. Navzdory výbuchu totiž nebyly ostatní bloky odstaveny a běžely. Na místě zkoušeli řešit to nejhorší pracovníci onoho bloku a posléze hasiči, kteří na místo postupně přijížděli. Já jsem byl sice později členem havarijního oddílu, ale to znamenalo spíš to, že jsem se staral třeba o evakuaci nebo radil hasičům, kam mají jít.

Pripjať a uzavřená zóna Černobylské jaderné elektrárny z dronuVideo: pro Novinky Michal Kroužel

Kdy jste se dozvěděl o evakuaci Pripjati? 

Tušili jsme o ní už deset hodin po výbuchu, kolem jedenácté hodiny dopolední 26. dubna. V elektrárně byl nějaký komunistický tajemník, který o této možnosti mluvil.

Aha. Vždy jsem četl, že obyvatelé města ten den ještě evakuaci nečekali a netušili, co se děje.

Možná někteří. Když ale šli obyčejní pracovníci jako já kolem té jedenácté dopoledne domů, mnoho lidí vědělo, že je evakuace reálná alternativa. Skutečnost, že se něco děje, se ani nedala zatajit. Evakuace byla oficiálně oznámena o nějakých 24 hodin později.

To už do města začaly najíždět autobusy.

Ano, bylo jich asi 1100. V jednu odpoledne začala evakuace. V každém autobusu byl jeden policista, aby vše probíhalo hladce. Lidé dostali příkaz vzít si věci potřebné pouze na následující tři dny. Ve tři hodiny už bylo hotovo.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Slavné graffiti křičícího dítěte na střeše pripjaťského hotelu Polesí už je stěží rozeznatelné.

Nechci, aby to působilo neslušně, ale jak si vysvětlujete, že jste stále naživu? Byl jste od exploze, pokud dobře počítám, méně než jeden kilometr.

Počítáte dobře, mohlo to být tak zhruba 700 metrů. Nějakou radiaci jsme tu noc skutečně do svých těl dostali, ale zdaleka ne všichni na její následky zemřeli. Nicméně mnoho mých přátel z elektrárny pracujících na onom čtvrtém bloku o život vlivem ozáření přišlo. To nejhorší ale vyletělo z elektrárny ven. Samozřejmě jsem pak zvenku viděl místo nehody, když jsem jel okolo domů.

V době, kdy obrovská radiace „zářila” ven z pozůstatků reaktoru. Nemůžu než se vrátit k vašemu zdraví. To opravdu nemáte zdravotní potíže?

Žiju. To je dar, který mnoha mým kolegům po nehodě nebyl dopřán. Měl jsem vlivem radiace nějakou poruchu krve a mám kvůli tomu invalidní důchod, ale je mi šedesát a stále můžu pracovat.

Depresivní a temná PripjaťVideo: Jakub Kynčl, Novinky

Co je pravdy na tom, že v elektrárně při výbuchu nikdo pořádně neměl dozimetr a nešel tak hned změřit rozsah havárie?

To je nesmysl. Dozimetr měl úplně každý. Realita ale je, že část těch dozimetrů byla kalibrovaná jen do nějakých pěti rentgenů, pak už neměřily. Tohle bylo podceněné. Nepředpokládalo se, že by běžní pracovníci kdy potřebovali určovat radiaci vyšší, než je pět rentgenů. To už je hodně. Ale byl tam i dostatek profesionálních dozimetrů – tohle vážně není pravda.

Lidé na mostu smrti u Pripjati byli od nehody několikrát dále než vy, a přesto dostali podle všeho výrazně vyšší dávky radiace, je tomu tak?

Oni se přišli na ten most podívat, co se v elektrárně děje. Navíc to byla jediná cesta z Pripjati do Kyjeva, takže se tam lidé zastavovali a sledovali situaci. Policisté je z mostu vyháněli a posílali zpět do města. Jenže přímo za mostem už začíná dnes nechvalně známý Rudý les. Radioaktivní mrak se přehnal přímo přes ně. Ten název mostu je dnes spíše symbolický. Proč jej nese, to asi chápete. Mimochodem ti policisté dostali podobnou dávku jako lidé, které vyháněli.

Kam jste se po nehodě z Pripjati přestěhoval?

Pomohla nám moje rodina a přestěhovali jsme se na nezbytnou dobu na Ural. Tři tisíce kilometrů daleko. Tam jsme žili zhruba dva měsíce, ale na stálo by to nešlo. Pak jsme se přesunuli do bytu v Kyjevě. Tam jsme zůstali dva roky. Když se pak začalo poblíž zóny stavět nové město Slavutyč, volba byla jasná. Blíž uzavřené zóně se na Ukrajině už bydlet nedá. Chtěl jsem se vrátit do elektrárny.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Ruské kolo v Pripjati. Podexponování snímku chmurnou atmosféru už jen podtrhuje.

U turbín jste nepracoval věčně. Pak jste povýšil, že?

Ano, pracoval jsem pak ještě čtyři roky poté na manažerských pozicích jako zástupce vedoucí a posléze v oddělení pro styk s veřejností v mezinárodní kanceláři pro Černobyl a Pripjať, když jsem zařizoval vše pro mezinárodní delegace. Poté jsem se přesunul do soukromého sektoru.

Už jsme naťukli, že jste žil před nehodou, stejně jako ostatní zaměstnanci Černobylu, v Pripjati, dnes označované jako město duchů. Od kdy jste tam bydlel a jak se tam vlastně žilo?

Žil jsem tam hned od roku spuštění elektrárny, tedy od roku 1977. Těžko se to z dnešního pohledu popisuje, ale celé to bylo jako sen. Super. Ve městě byly desítky kaváren a restaurací, stejně jako malých obchůdků. Na město této velikosti to byl opravdový luxus. Žilo se tam jednoduše skvěle.

Zasáhla radiace některé části města více než jiné?

Ano, oblast od nemocnice dále od města to schytala hodně. Od stomatologie dál. To byla nejvysunutější část města, tam byla situace v rámci Pripjati asi nejhorší. Ne hned po nehodě, ale až tu další noc. To se změnil vítr.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Největší továrnou Pripjati byl Jupiter. Jeho produkci však provází určité otázky.

Nyní se živíte tím, že zajišťujete turistům cesty do svého tehdejšího domova. Pamatujete si, jaké byly vaše pocity při prvním návratu do města od chvíle evakuace?

Chci být upřímný – pocity první návštěvy si nepamatuji, je to přece jen 30 let a od té doby jsem tam byl tisíckrát. Ale když se tam poprvé dostaly mé děti, nějaká ta slza ukápla.

Měl jste ve městě nějaké své oblíbené místo?

Ulici vedle továrny Jupiter. To byl můj domov.

K výročí černobylské katastrofy jsme dále vydali:

30 let od katastrofy v jaderné elektrárně Černobyl

Dne 26.4.2016 uplyne přesně 30 let od největší jaderné katastrofy všech dob - výbuchu čtvrtého bloku atomové elektrárny v Černobylu. V rámci tohoto výročí navštívil redaktor Novinek Jakub Kynčl v březnu tohoto roku uzavřenou zónu Černobylské jaderné elektrárny. Od 19.4. do 26.4. budeme přinášet reportáže z této cesty.

Reklama

Výběr článků

Načítám