Článek
Je vůbec ale nějaké jednoduché vysvětlení, proč si vlastně koušeme nehty? Je to ze stresu, z hladu, jde o neurotickou poruchu, máme slabou vůli? Na kloub se tomu snažil přijít i Tom Stafford, učitel psychologie a kognitivních věd na katedře psychologie univerzity v britském Sheffieldu. A jak sám dodává, také příležitostný okusovač nehtů. O své poznatky se podělil se serverem BBC.
Onychofagie
První kroky směřoval do lékařských knih, kde hledal, zda tento ošklivý zlozvyk má konkrétní pojmenování. Soudobí psychiatři dali tomuto problému laikovi nic neříkající označení onychofagie a vysvětlují ho jako problém se sebeovládáním. V extrémních situacích, kdy si člověk okusuje nehty až téměř do krve, se může jednat i o určitou formu obsedantně kompulzivní poruchy, která vyžaduje léčbu.
Svůj názor na okusování nehtů měl i slavný psycholog Sigmund Freud. Podle něj je hlavní chyba v psychosexuálním vývoji dítěte, a to v takzvané orální (ústní) fázi. Ta se datuje do kojeneckého období (cca jeden měsíc až jeden rok). Hlavním zdrojem potěšení i příjmu potravy jsou v této době ústa.
A právě v tomto období lze nalézt podle Freuda možné příčiny. Hlavními spouštěči podle něj mohou být nedostatečné krmení dítěte nebo naopak překrmování, zbytečně dlouhé kojení nebo celkově nedobrý vztah mezi matkou a dítětem. To vše pak vede k možným problémům viditelným v dospělosti – kousání nehtů, sarkasmu, ale také třeba k závislosti na tabáku či alkoholu. Zjednodušeně by se tak dalo říci, že podle Freuda je za vším matka.
Někteří novodobí psychologové s podobnou teorií souhlasí, většina však tvrdí, že problém je jinde. Ale nikdo dodnes vlastně neví kde. Zajímavé na celé problematice je fakt, že jakkoli se moderní doba a především medicína od dob Freuda pohnula kupředu, odborná literatura, natož léčba kousání nehtů, vlastně dodnes neexistuje.
Soubor úkonů, které mají za výsledek zlozvyk
Sám Stafford se řadí do převládající skupiny lidí, kteří nevěří tomu, že by za kousáním nehtů stálo špatné kojení v dětství, chronická úzkost a špatné sebeovládání nebo nedostatečné vztahy s matkou. Spíše se jako další přiklání k názorům, že se jedná o spojení určitých úkonů v životě, jejichž kombinace může vést až k vytvoření zlozvyku.
Zaprvé – dávat si prsty do pusy není nic tak těžkého, i když je to nehygienické. Koneckonců, všichni jsme to dělali jako děti, a tak nikomu z nás není tento pohyb cizí. A v tom je možná ten největší zádrhel. Z činností, které děláme opakovaně, a třeba i jen v určitém období života, se může stát automatická reakce. A nemusí k ní být ani specifický důvod.
A jelikož je taková reakce mnohdy spontánní, řada lidí si ji ani neuvědomuje. Z občasného úkonu se pak stane často rutina, která zaujme v životě neodmyslitelné místo.
Podle názorů moderních odborníků ale prý rozhodně nejde o specifickou charakteristiku osobnosti nebo určité adaptivní chování v rámci evoluce. Dle jejich vysvětlení jde jednoduše o psychologii zvyku – v dětství jsme se naučili, že když vezmeme do ruky jídlo a dáme ho do pusy, přinese nám to uspokojení a potěchu.
A psychologický otisk takových úkonů nám v určité formě zůstal i v dospělosti, jen už na jeho konci není specifické uspokojení hladu, ale spíše alespoň malá úleva od obav, které na nás zrovna padnou (při zkouškách, ve stresu, když se bojíme atd.).