Nedlouho po získání titulu Muž roku 2009 změnil exhibiční skok do vody Martinu Zachovi život. Výrok lékařů zněl: celkové ochrnutí, pohyblivost pouze hlavou. Čekala ho řada operací, dlouhodobý pobyt v nemocnicích a rehabilitačních ústavech. Vypadalo to, že nebude moci ovládat ani invalidní vozík.

S tím se ale odmítl smířit a pevnou vůlí, každodenním cvičením i optimismem se s ním naučil zacházet. Dokonce již vyhledává nové zážitky a zkušenosti, které mu pomáhají změnit kvalitu žití. Tak se dostal i ke koním. Začal využívat služby sdružení Caballinus a díky hipoterapii se jeho zdravotní stav a fyzické schopnosti výrazně zlepšily.

Na koni posiluje komplexně

Hipoterapie pro dospělé vozíčkáře má proti práci s dětmi svá specifika. Pro nasedání na koně z vozíku jsou potřeba kromě vodiče zvířete ještě další tři dospělé osoby a nasedací rampa.

„V počátcích bylo navíc zcela nemyslitelné, že by se Martin udržel v sedle sám a nespadl, museli jsme ho fixovat bederním pásem. Dnes je již schopný samostatně se napřímit, rukama vzepřít o madla a také v kroku se držet poměrně stabilně,“ vysvětluje Anna Dobisová, fyzioterapeutka sdružení Caballinus.

Martinu Zachovi pomáhá jízda na koni celkově posilovat tělo. Už se tak nehrbí jako na vozíku.

Martinu Zachovi pomáhá jízda na koni celkově posilovat tělo. Už se tak nehrbí jako na vozíku.

FOTO: archiv ČHS

Martin neměl předtím žádné zkušenosti s ježděním, takže hned na začátku řešil, jestli nespadne. „Líbilo se mi to. Ujel jsem tak 200 metrů a bylo kolem minimálně pět lidí. Druhý den mě bolelo snad úplně všechno, takže jsem věděl, že mě jízda posiluje,“ vypráví sympatický optimista. Dělá neuvěřitelné pokroky, zejména v držení a posílení trupu.

„Už sedím rovně a tolik se nehrbím. Jízda na koni mi také uvolňuje nohy od spazmů. Cítím, že právě na něm posiluji nejvíce komplexně - paže, záda, břicho a další svaly.“

Proti depresím i šikaně

Stovky spokojených klientů, nadějných sportovců, a hlavně šťastných dětí i dospělých. Tím se může pochlubit Česká hiporehabilitační společnost (ČHS), která u nás působí již dvaadvacet let. Hiporehabilitaci veřejnost chápe především jako metodu, jež pomáhá fyzicky postiženým, například vozíčkářům, kteří využívají zejména hipoterapii. Ta je však jen jedním z jejích čtyř rovnocenných oborů.

„Stále větší popularitu si získává psychoterapie pomocí koní využívaná u pacientů s duševními poruchami, jako jsou deprese, poruchy nálad, schizofrenie či poruchy příjmu potravy. Další obor zahrnuje aktivity s využitím koní pomocí speciální a sociální pedagogiky zaměřené na problémy s příliš agresivním nebo naopak submisivním chováním, šikanou a podobně. Poslední sportovní disciplínou je parajezdectví,“ vysvětluje Věra Lantelme, předsedkyně ČHS.

Měla strach z výšky

Krvácení do mozku změnilo před osmi lety život paní Romaně (50), od té doby sedí s řadou potíží na vozíku. K tomu nemoc ještě způsobila špatnou artikulaci. Pět roků dochází s manželem na hipoterapii do pražského střediska SEV hl. m. Prahy na Toulcově dvoře a nyní již dokáže s oporou vstát a pohybovat se.

Padesátiletá Romana pátým rokem s manželem dochází na hipoterapii do pražského střediska Toulcův dvůr.

Padesátiletá Romana pátým rokem s manželem dochází na hipoterapii do pražského střediska Toulcův dvůr.

FOTO: archiv ČHS

„Paní Romanu znám ze své minulé práce, kdy jsem jako ergoterapeutka pracovala na Klinice rehabilitačního lékařství na Albertově. Pravidelně k nám dochází na fyzioterapii, ergoterapii, logopedii, arteterapii a taneční terapii. Několikrát se účastnila denního stacionáře či rekondičních pobytů,“ říká Monika Šťastná Kohoutová, vedoucí hiporehabilitace ze Sdružení SRAZ, které Toulcův dvůr provozuje. Od začátku spolupráce prý byla velmi svědomitá, cílevědomá a pracovitá, tudíž na sebe zlepšení nedalo dlouho čekat.

Máma dvou synů dochází na terapie stále a z vozíčkářky se dostala k chůzi s vysokou oporou. S fyzioterapeutkou zkouší trénovat i krůčky v chodítku. Podporuje ji celá rodina, doma denně cvičí, byt má bezbariérově upravený. Před pár lety si pořídili psa huskyho, aby s ní byl někdo doma, když je manžel v práci a synové ve škole. Čakči, její výborný společník, dodává své paničce pozitivní energii.

Na koně se Romana těšila i netěšila. Brala je jako novou výzvu, zároveň však měla strach z výšky, ve které bude sedět, a z pocitu nerovnováhy. Zpočátku bojovala také s obavami z neznámého pohybu. Přišly první úspěchy - stabilnější trup, srovnalo se zapojení levé a pravé strany, zlepšilo dýchání, tím i řeč a schopnost artikulace.

Ukázka práce s pacienty v rámci veřejné benefice SPV Pirueta, Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod.

Ukázka práce s pacienty v rámci veřejné benefice SPV Pirueta, Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod.

FOTO: archiv ČHS

„Romana si k celému našemu týmu - lidskému i koňskému - vypracovala za ta léta velmi vřelý vztah. Bojuje a všichni tomu moc fandíme. Každou lekci končíme drobnou dobrotou pro koně právě z pravé ruky, čímž podporujeme její motoriku a citlivost. Když se jí podaří koni podat kousek jablka, je nadšená,“ popisuje přístup klientky vedoucí hiporehabilitace Sdružení SRAZ.

Narodil se s vadou očí

Zpravidla až po druhém roce zkoušejí první krůčky děti s oční vadou, částečnou či úplnou slepotou. Tedy výrazně později než jejich vrstevníci. Malý Jozífek Michalenko z Huntířova na Jablonecku ale svůj handicap překonal a zásluhou koní začal chodit už v roce a půl. Na svět přišel, stejně jako oba jeho starší sourozenci, císařským řezem. Jenže žádné komplikace nenastaly, narodilo se zdravé dítě.

Ing. Věra Lantelme, DiS., diplomovaná fyzioterapeutka, držitelka osvědčení specializovaných na hipoterapii, to s dětmi umí. Však také pracovala i ve stacionáři pro děti s kombinovaným postižením. V letech 2004-2009 působila v nemocnici v Rijádu (Saúdská Arábie) jako fyzioterapeutka a specialistka pro hipoterapii. Od r. 2009 se aktivně podílí na činnosti ČHS, od loňska je její předsedkyní. Zároveň pracuje jako terapeutka v hiporehabilitačním středisku Svítání v Tanvaldě.

FOTO: archiv ČHS

„Asi po měsíci jsme si všimli, že kouká přímo do slunce a vůbec nemrká. To nám připadalo zvláštní, ale uklidňovali jsme se, že oko se vyvíjí dlouho a pomalu,“ popisuje první dny synkova života jeho maminka Halka Michalenková. Mezi 2. a 3. měsícem rodiče pozorovali, že Jozífek mívá bloudivé oční pohyby. Navíc nereagoval na hračky, nesledoval okolí.

V Centru zrakových vad v Praze zjistili, že výkonnost očí je hluboce pod normou. O měsíc později se ukázalo, že sice nastal posun k lepšímu, přesto následovaly další návštěvy ordinace a nemocnice.

„V sedmi měsících absolvoval vyšetření v Centru zrakových vad u doktorky Moravcové. Po dvoutýdenní hospitalizaci jsme uslyšeli možnou diagnózu: Léberova vrozená amauróza - genetická vada, při níž oko neumí zpracovat vitamín A nepostradatelný pro vidění,“ říká máma už s nadějí v hlase. Pokud se totiž diagnóza potvrdí, možná se podaří Jozífka vyléčit. V zahraničí jsou známy tři úspěšné operace.

Ježdění pomáhá s orientací

Důležité bylo, aby se jeho život co nejvíce podobal životu ostatních dětí. Jenže když batole nevidí, opožďuje se i pohybový vývoj. I díky zraku dochází totiž k rozvoji pohybového aparátu. Proto paní Michalenková s malým cvičila Vojtovu metodu a docházeli na fyzioterapii.

Pak jim fyzioterapeutka doporučila koně. V červnu 2013, kdy byl Jozífkovi necelý rok, absolvovali první lekce v hiporehabilitačním středisku Svítání v Tanvaldu a o prázdninách intenzivní hiporehabilitační pobyt. Od září jezdí pravidelně jednou týdně. Loni v listopadu začal najednou sám chodit. Není přitom běžné, aby to dítě s takovou vadou dokázalo již v roce a půl!

Jozífek se narodil s oční vadou, v necelém roce absolvoval první lekce v hiporehabilitačním středisku Svítání v Tanvaldě. Takhle jezdil loni v srpnu při intenzívním pobytu a v listopadu začal najednou sám chodit.

Jozífek se narodil s oční vadou, v necelém roce absolvoval první lekce v hiporehabilitačním středisku Svítání v Tanvaldě. Takhle jezdil loni v srpnu při intenzívním pobytu a v listopadu začal najednou sám chodit.

FOTO: archiv ČHS

„Jízda na koni pomáhá u zrakově postižených s orientací v prostoru, tu Jozífek získal právě pomocí této terapie, stejně jako rovnováhu. Dnes prakticky nepoznáte, že máme postižené dítě, na první pohled je normální veselý kluk. Až na ty oči. Chce všechno poznávat, zpívat, opakovat, hrát si, jeho dva starší sourozenci se k němu chovají, jako kdyby byl zdravý, my rodiče také. Je to úkol, který jsme dostali, Jozífek věděl, kam se má narodit,“ uzavírá Halka Michalenková.