Lidé, kteří se z rakoviny úspěšně vyléčili, vzpomínají na chemoterapeutickou léčbu jen jako na nutné zlo, které bylo potřeba nějakým způsobem přežít. Vývoj však jde naštěstí dopředu.

„Onkologická léčba je mezi nemocnými obávána pro nežádoucí účinky, především pro nevolnost a zvracení. Obavy však již nejsou opodstatněné. V současnosti máme k dispozici dostatečně účinné a dostupné léky, které zmíněné obtíže výrazně zmenší, a ve většině případů dokonce zcela odstraní,“ uvádí MUDr. Jiří Vorlíček, ředitel brněnského Masarykova onkologického ústavu a předseda České onkologické společnosti ČLS JEP.

Zvracení je mechanismus, který chrání naše tělo před vstřebáním jedů požitých ústy. Může se však vyskytovat i v situacích, kdy je neúčelné a škodlivé. A tak je tomu i v průběhu chemoterapeutické onkologické léčby. Nauzeu (pocit nevolnosti a nepohodlí v žaludku, a hlavně s nutkáním ke zvracení) a zvracení je možné zvládat podáváním takzvaných antiemetik (léky proti zvracení).

Bohužel v praxi lékaři-onkologové na možnost antiemetické léčby ještě ne vždy včas myslí. „Správně za primární úkol považují zničení nádoru, ale někdy mají tendenci podceňovat vedlejší účinky léčby. Berou je jako něco, co k chemoterapii zkrátka patří,“ upozorňuje primářka radioterapeuticko-onkologického oddělení v Motole a vedoucí tamního Komplexního onkologického centra MUDr. Jana Prausová.

„Předcházení komplikacím a jejich potlačování je však nesmírně důležité. Dodržení léčebného schématu, které může být narušeno nesprávně vedenou antiemetickou léčbou, jednoznačně ovlivňuje léčebný výsledek, a tím i prognózu pacienta. Dále musím zdůraznit: je velmi žádoucí komplikacím raději předcházet, než je potlačovat až poté, co se dostaví. Pacienti si jinak mohou vytvořit reflex, který v nich vyvolá nevolnost třeba už při pouhém telefonátu s lékařem nebo při pomyšlení na onkologické oddělení,“ říká Prausová.

FOTO: Profimedia.cz

Profesor Vorlíček upozorňuje na to, že mezi pacienty se drží jeden mýtus: projevy nevolnosti jsou přece příznakem správně vedené léčby! Přitom pravdou je pravý opak…

„Podcenění podpůrné léčby nauzey a zvracení je jednoznačně hrubou chybou v léčbě maligních nádorů,“ zdůrazňuje a poměrně bez obalu dodává: „Pokud lékař nechá při chemoterapii nemocného trpět nevolností a zvracením, není zřejmě dostatečně informován o současných možnostech a pravidlech, jak tyto obtíže odstranit nebo jim předcházet.“

Antiemetika jsou k dispozici v rozmanitých lékových formách. Volba konkrétních léků závisí na více faktorech. Výborných výsledků lékaři dosahují použitím takzvané trojkombinace, složené ze tří samostatných přípravků. Ta přispívá k tomu, že pacienti mohou být léčeni ambulantně – na infuze cytostatik do nemocnice jen docházet – jinak být ve svém přirozeném prostředí.

Komplexní a účinnější ochrana formou trojkombinace proti dvojkombinaci stojí na jeden cyklus chemoterapie přibližně o 1800 Kč více (hrazeno zdravotním pojištěním), což je částka velmi malá jak ve srovnání s cenou samotné chemoterapie, tak s náklady na hospitalizaci.

Podle primářky onkologie Jany Prausové hraje pro pacienty i lékaře v průběhu léčby velmi podstatnou roli onkologická sestra. „To sestry chodí stále mezi pacienty a sledují je. Poznají, zda pacient trpí nauzeou, a pokud ano, mohou něco podniknout. Další důležitou věcí je správná nutrice. Ta musí být sledována, protože dobře živený pacient je na chemoterapii mnohem lépe připraven,“ popisuje.

Bojoval a třikrát porazil nemoc jménem rakovina

Statistika je neúprosná. Toho „svého nádoru“ se u nás dožije každý třetí člověk. Čtvrtina z nás na rakovinu zemře. Ale jsou mezi námi takoví, kdo veškeré zákony pravděpodobnosti dokážou přemoci. Obchodník pan Roman si vybral pořádnou dávku smůly – rakovinou onemocněl během svého života hned třikrát, ale pokaždé ji s pomocí lékařů porazil.

Roman je padesátník s rozhledem, vyrovnanou myslí a pevnými názory. Je vidět, že v životě něčím prošel a žebříček hodnot má dobře srovnaný. „Když onemocníte, je naprosto zásadní rodinné zázemí, blízcí lidé, kteří vás podrží. Já jsem měl v tomhle obrovské štěstí, moje manželka je báječná ženská. Všechno to se mnou vybojovala a mám dojem, že nebýt jí, možná bych tady už nebyl,“ začíná své vyprávění.

Dvacetiletý student s rakovinou

Poprvé mu lékaři našli nádor v roce 1981 ve věku pouhých dvaceti let. Tehdy se dostal do péče mladé onkoložky Jany Prausové. Bohužel pro něj to nebylo naposledy, kdy potřeboval její pomoc. „Je ale dobré, když pacient s lékařem tvoří tým, a to v tomto případě platí,“ říká pan Roman.

Kromě radiologické léčby mu byla nasazena chemoterapie – konkrétně cisplatina. Patřil mezi první pacienty léčené u nás tímto způsobem, pokud nebyl úplně první. Šlo o hodně drsnou zkušenost. „Byl to opravdu dryák. Nesl jsem léčbu velmi špatně. Do čtvrt hodiny po podání jsem byl totálně vyřízený. Nejenže se mi stále zvedal žaludek, měl jsem i silné křeče. Bylo mi tak špatně, že mi bylo všechno jedno.“ Trpěl nechutenstvím, ale jíst stejně nemohl kvůli četným aftům, které se mu vytvořily.

Léčba trvala několik měsíců. Roman zhubl o dvacet kilo. Přesto se snažil dál normálně fungovat a po skončení hospitalizace se vrátil do školy – ani nepřerušil studium. Vypadal podle svých slov na sedmdesát let, ale doktorka Prausová ho utvrdila, že cisplatina mu zachránila život…“

Prozatím to dopadlo dobře a mladý muž se uzdravil. Dostudoval na inženýra, oženil se, měl děti. Ale klid měl jenom na čas. V roce 1999 se rakovina vrátila a postihla zase jinou část těla. „Chemoterapie se mnou znovu mávala, opět jsem zvracel, ale už mnohem méně. V nemocnici jsem strávil po každé infuzi jen zhruba tři dny oproti až dvěma týdnům při první léčbě. Celé to trvalo jen asi čtvrt roku. Snad jsem si zvykl, snad už byly podstatně lepší léky,“ uvažuje.

Napotřetí byly nevolnosti pryč

Aby toho nebylo dost, postihla jej rakovina před dvěma lety ještě potřetí. „To už jsem ale vůbec nezvracel. Proti předchozím zkušenostem to je – jak se říká – nebe a dudy! Šel jsem na chemoterapii a po ní domů. Když na tom je dobře tělesná schránka, můžete skoro vytěsnit z mysli, že jste na chemoterapii, jako by se skoro nic nedělo. Sice jsem byl hodně unavený, ale kdyby to bylo nezbytné, byl bych schopen jet třeba druhý den po infuzi za zákazníkem,“ popisuje Roman.

Své vyprávění končí optimisticky. Sice má zdravotní potíže, těžko se mu chodí, zlobí ho záda. Ale raduje se ze života a věří, že má před sebou ještě mnoho let, které dobře naplní. Všem onkologickým pacientům může pan Roman vzkázat hlavně jedno: „Jen málo lidí je hrdiny. Já hrdina rozhodně nejsem. Ale když onemocníme, zbývá nám jediné – bojovat!“

Z vlastní zkušenosti může říct, že chemoterapie dnes už nemusí být takovým strašákem jako před lety, kdy měla takové vedlejší účinky, že se někdy nemocným chtělo raději umřít, než aby pokračovali v léčbě.