Pozor na diety!

První druh trestu zná důvěrně většina žen, které jsou nejvášnivějšími vyznavačkami hubnutí pomocí diet. Je jím jojoefekt. Kila, která během diety shodily, naberou zpátky. A nejen to. Organismus jim nadělí ještě nějaké to kilo navíc.

Čím častěji a usilovněji hubnou, tím větší bývá tento extra příděl tělesného tuku. Má jednoduchou živočišnou logiku. Tělo si snížený přísun kalorií případně hladovění vysvětlí po svém: jako boj o existenci. A přepne metabolismus na režim pro přežití. Při něm ukládá do tukových zásob i ty kalorie, které by běžně spálilo. Diety nás trestají pěti základními způsoby. Jak se jim tedy vyhnout?

Lidé s metabolismem v úsporném režimu musí jíst skutečně málo, aby zhubli. Orga­nis­mus se však přizpůsobí i sníženému počtu kalorií. Proto musí jíst ještě méně, pokud chtějí shodit, a dostávají se tak do začarovaného kruhu. To je demotivující. Každý z nich hubnutí nakonec vzdá. Úsporný režim si většinou spustí, když začnou hladovět. To je důvod, proč bychom při hubnutí nikdy neměli hladovět.

Vypnout tento mechanismus můžeme pod vedením odborníka například tím, že začneme jíst naprosto pravidelně a porce jídla si rovnoměrně rozložíme do celého dne. Jak velká síla je skrytá v tomto mechanismu, o tom ledacos napovídá fakt, že díky němu můžeme jíst tolik jídla, abychom nepociťovali hlad a zároveň hubli. Pomalu, rozumně a trvale.

Vypadá to jednoduše, ale není. Většina lidí potřebuje pomoc odborníků a praktický nácvik s nimi. Jasně to ukazují úspěšné kurzy hubnutí.

Druhý způsob, kterým nás tělo trestá za neúspěšný pokus s dietou, je jeho menší ochota shazovat přebytečná kila při dalších snahách o hubnutí. Postiženým ženám se pak snadno může stát, že jim trvá déle (tři neděle, měsíc), než se váha začne pomalu a zdráhavě sunout dolů a to i přes hodně snížený přísun kalorií.

To bývá mimochodem jeden z častých důvodů, proč ženy hubnou hůř než muži. Těm obvykle stačí přidat trochu na pohybu, škrtnout večerní piva a vyhnout se tučným uzeninám typu špekáčků, paštiky nebo salámu. Pak většina z nich shazuje nadbytečná kila. Zvolna, ale jistě.

Pro ženy to je mnohem složitější. A zdaleka nejen proto, že mají míň svalů a tedy menší bazální metabolismus (energie potřebná k elementárnímu chodu těla na lačno). Díky němu spalují méně kalorií i v době, kdy spí. Více podléhají také náladám nebo emocím a častěji mají méně realistické cíle nebo představy.

Čísla jsou v tomto ohledu hodně nemilosrdná. Nadbytečná kila trápí víc než polovinu lidí, ale hubne 90 procent žen. I ty, které mají normální hmotnost, chtějí mít podle výzkumů v průměru o 5 kilo méně, než je jejich optimální váha.

Tato čísla do značné míry vysvětlují, proč autoři nejrůznějších, obvykle nesmyslných diet, s nimi mívají takový úspěch. A proč jsou ženy znovu a znovu ochotné podstupovat zbytečné trápení, kterou diety obvykle představují.

Třetí způsob, kterým nás neúspěšné diety trestají, jsou špatné pocity ze selhání a z neúspěchu. Mohou se pohybovat v širokém rozpětí. Od rozladění, přes vztek až k depresím. V každém případě, většině žen ukrojí kus jejich sebevědomí.

Na místě je při tom maximálně vztek na to, že jsme byli tak naivní a uvěřili pohádkám. Pohádkám o dietách, které nás rychle a spolehlivě zbaví našich špeků. Je to stejně bláhové jako představa, že dluh vyřídím bez zaplacení nebo že se uživím výhrami ve sportce.

Čtvrtým druhem trestu je zavlečení do slepé uličky. Diety totiž snadno vzbudí falešný dojem, že problém není v nich, ale v lidech. V těch, kteří je mají dodržovat. Jsou slabí a nemožní. Příliš snadno podléhají hladu i dalším útrapám.

Přemýšliví lidé však dovedou tenhle podfuk časem prokouknout. Hladovění totiž není jen nesmyslné, ale jak vidíme, tak i rizikové. Stej­ně jako si nechat nakukat, že něco tak primitivního jako dieta může vyřešit problém přejídání.

Nadbytečná kila obvykle nezaviní jen přílišný příval kalorií. Ty bývají pouze následkem, který má svou příčinu. Dokud ji nepochopíme a nezměníme, trvale nezhubneme. V tom nám žádné diety nepomohou. Spíš naopak. Hubnutí zkomplikují a oddálí skutečné řešení našich potíží. Protože nejsou ničím jiným než falešnou nadějí a cestou do bludiště.

Jednoduše řečeno: musíme zvládnout víc, než je pouhé počítání kalorií. Třeba si najít sport nebo pohybovou aktivitu, která nám pomůže spalovat přebytečné kalorie a zároveň přispěje k našemu lepšímu psychickému stavu, díky kterému budeme snáz čelit záchvatům přejídání.

Ale hlavně musíme pochopit, jaké emoce nás k přemíře jídla vedou a jak se dají eliminovat jinak než loupeživými nájezdy do ledničky.

Chvíle, na které se těší a které ji nikdy nezklamou. Tak líčila pětatřicetiletá úřednice své kamarádce večery doma, kdy si dopřávala nejrůznější dobroty a delikatesy. V novém zaměstnání měla sice víc peněz, ale jako spousta žen se přes den s jídlem odbývala. Obvykle zhltla jen něco studeného, občas si nechala přinést jídlo z čínského bufetu odnaproti.

O to víc milovala své pravidelné teplé večeře. Obvykle nezůstalo jen u nich. Mlsala ještě u televize. Často u ní usnula. Protože jí zemřel pes, přestala chodit na pravidelné procházky. Na její postavě to začalo být rychle znát.

Zkoušela omezit večerní porce a držet se víc zkrátka, ale vydržela to jen pár dní. Jíst pořád jenom zeleninu, cpát se psylliem nebo jinou vlákninou, pít vodu a bylinkový čaj, aby aspoň něčím zaplnila žaludek svíjející se hlady, to jí nepomáhalo. Stejně jako další rady kamarádek nebo nejrůznější diety.

Nikdy je nevydržela držet dlouho. V krizi často zhltla tabulku čokolády na posezení. Měla z toho pocit viny a v duchu si nadávala, že je slaboch, který zase selhal. Raději odnesla váhu z koupelny do obýváku a zamkla ji do skříně.

Pak jí kamarádka půjčila knížku Hubnutí bez blbnutí. MUDr. Ivan Bukovský v ní s nadhledem komentuje nejrůznější diety a vysvětluje i to, proč člověk hladovění nakonec vždycky podlehne a proč je to přirozené. Není sám, kdo lidi upozorňuje, že hladovění je nejkratší cesta k neúspěchu. Jenže jedna věc je si všechny ty pěkné myšlenky i rady přečíst a druhá je dodržovat.

Nakonec se s kamarádkou domluvily, a začaly spolu chodit do kurzu hubnutí. Tam jim poradili spoustu chytrých věcí. Ale hlavně je s nimi také prakticky nacvičili. Ženu například zaskočilo, kolik kalorií obsahují slazené limonády. Jakou bombou je její milovaná paštika nebo většina uzenin. A kolik energie mají třeba oříšky nebo obilniny. Začala se největším kalorickým peckám vyhýbat.

Také zjistila, že není vůbec snadné jíst každý den pětkrát denně. Při tom je to jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak rozumně hubnout. Pomohlo jí, že dostala recepty na konkrétní jídla. Připravovala si je večer doma do speciálních plastových nádob, ze kterých vytlačila vzduch. Díky tomu v nich jídlo vydrželo mnohem déle čerstvé.

To pro ni bylo důležité hlavně u salátů, které pak nejedla povadlé a ne příliš lákavě vyhlížející, což jí předtím zeleninu znechucovalo. Také si díky tomu mohla připravit zásobu na pár dní dopředu a misky jen vyndavat z lednice, aniž by se zdržovala přípravou jídel.

Díky kurzu přišla i na to, jak si odreagovat stresy z práce jinak než jídlem a televizními seriály. Bavila ji salsa, kterou si tam vyzkoušela a o víkendech se vyřádila se známými na volejbale. Velkým objevem se pro ni staly aromamasáže. Masírování při exotických vůních, svíčkách a hudbě jí pokaždé uvolnilo tak, jak se jí to samotné nikdy nepodařilo. Nebylo divu, že hubla. Jídlo pro ni přestalo být pilulkou na uklidnění i receptem na nevyřešené problémy.