Bývávalo jinak. Asi nebudu jediným, kdo pamatuje světlejší včerejšky, co se schopnosti rychle opustit postel týče. Jakým já byl proslulým ranním ptáčetem! O ho, hó! Vstát v sedm, v šest, v pět, ve čtyři? Žádný problém! Nařídit budík, trrr, e-lá hop a byl jsem okamžitě jak čiperka...

Po pravdě: byly časy, kdy jsem absolutně nechápal, jak se někdo může probírat dlouhé minuty, ba desítky minut. (S vědeckým zájmem jsem před lety pozoroval kamaráda, který mi po ránu otevřel dveře a celý čtvrthodinový rozhovor se mnou absolvoval, aniž by se probudil...)

Má drahá polovička na rozchození všech základních životních funkcí potřebuje ráno kolem dvou hodin. Pak je schopna vstát coby relativně funkční vzorek homo sapiens. Zvládající všechny nástrahy mateřství a manželství a života a vůbec. Je-li vytržena z procesu pozvolného (velmi pozvolného...) startování organismu, nevěstí to nic pěkného a lecjaké ne zrovna reprodukovatelné slovo si může být jisto svým uplatněním. Možná i nějaký ten domácí předmět si zaplachtí vzduchem. Proti ní jsem ranním jarabáčkem stále. U mě se nechuť vstát omezuje jen na několikaminutové klení a urputnou snahu rozlepit oči.

Notně mi v tom ovšem pomáhá naše malá princeznička, která poslední týdny a měsíce ustálila svá odpočatá probouzení na 6.13 + - pět minut. Tu a tam udělá výjimku, ale jen zřídka kdy. Je až neuvěřitelné, jak přesná je. Musí v sobě mít rádiem řízený budík. Je jí upřímně buřt, jestli jsem šel spát ve dvě po půlnoci nebo čert ví kdy. Mluvím o sobě, protože s manželkou mohu počítat až za nějaké zmiňované dvě hodiny.

Beruška je, samozřejmě, vysmátá a rozzářená, ať je pondělí nebo pátek. Šťastné to období. A já, coby obětavý otec, vstávám v 6.13 s ní. Někdo to udělat musí, že. Ne že by to byla velká oběť, ale o prospání se do oběda se mi může jen zdát. (Co si to tady namlouváš, chlape, copak ty jsi někdy spal do oběda? Hahaha. Ani když to šlo, tak ne! No dobře, ale představa je to hezká...)

Máme to pěkně rozdělené - když se odebéře do říše snů o pár hodin později manželka, vstávám s Alžbětkou já. V opačném případě, zapomenu-li se tu a tam někde do pozdějších hodin já a není mi ráno zrovna dvakrát bůh ví jak, vstává s Alžbětkou kdo? Já, ehm, ehm... Spravedlnost musí být. Silnější vyhrává.

Pravda, v osm, po dvou hodinách hraní a blbnutí, předám Bětulínu probuzené ženě (nejlépe té své) a šinu se do pracovního procesu. Zbytek je na ní, toť svatá pravda. Ostatně, svá někdejší prohlášení, kterak bych bral být doma s malou, na mateřské (na "otcovské"), pokud by manželka zabezpečila rodinu, bych rád víceméně odvolal. Nejsem si tím až tak jist. Smekám před muži, kteří to zvládli. Ne že bych si nevěřil, ale raději zůstanu u momentálního rozložení sil a "lovit mamuty" budu já... Navzdory vstávání v 6.13...