Hlavní obsah

Lucia Siposová: Není moc mužů, kteří si mohou dovolit mít ženu domácí

Právo, Lucie Jandová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V seriálu Černé vdovy neváhá poslat na onen svět svého manžela, ve skutečnosti však temperamentní a okatá herečka Lucia Siposová (38) touží po dítěti. „Ale i s ním budu cestovat,“ prozradila nám ve svém stylovém kabaretu v centru Bratislavy, kde již třetím rokem provozuje vlastní scénu. „Když totiž chvíli necestuju, přestává mi bít srdce!“

Foto: archiv TV Prima

Jako vdova v seriálu Černé vdovy příliš netruchlí...

Článek

Do jakého času jsme se přenesli zde u vás v kabaretu?

Přesně čas vám neřeknu. Náš styl je starosvětský, hrajeme kousky nejen ze začátku 20. století, ale i ze 70. let minulého století nebo aktuální. I když je trochu retro, má přesah do současnosti. Chtěli jsme uprostřed Bratislavy vytvořit jiný svět. Kosmopolitní ostrůvek, svět ve světě, Red Cat Cabaret.

Že jste v červeném, je náhoda?

Nic není náhoda. (směje se) Ale červená i kočka jsou kabaretní symboly, a navíc se to i pěkně rýmuje. V Bratislavě máme striptýzový klub podobného jména. Ze začátku si nás pletli.

Kde jste se inspirovala?

Už jako malé se mi líbil kabaret. Líbilo se mi to slovo i to, co jsem viděla ve filmech. Představovala jsem si Marilyn Monroe zpívat v třpytivých šatech, starý New York, elegantní klub, kde se lidi živě baví a zapojují do představení. Hudba, tanec, spontánnost a živočišnost, to mě oslovovalo.

Foto: Valentína Nídelová

V Bratislavě provozuje vlastní divadelní scénu Red Cat Cabaret. Mívá nabito.

Převlékala jste se ráda?

Asi trochu ano, ale jen princezna jsem nebyla, mám i druhou stránku. Jsem trochu chlapčisko. Strejda tvrdil, že jsem kombinace malého chuligána a velké divy. Miluju nenápadně se toulat po světě, nebo naopak zářit ve světle reflektorů a bavit lidi. Jsem moc šťastná, že jsme otevřeli tak nespoutaný a veselý kabaretní klub.

Dozrávala jsem však k tomu postupně. Nikam jsem se nehnala, nespěchala jsem, a už vůbec ne do práce. Užívala jsem života, hodně cestovala. Měla jsem čas dozrát a pochopit, kdo jsem a co potřebuju. Pak jsem se rozhodla. Když se pro něco rozhodnu, většinou se to stane. Mám silnou víru, sny se mi plní.

Otec houslista, dědeček cimbalista a babička zpěvačka, to vás muselo ovlivnit!

I já jsem chtěla být zpěvačkou, ale zpěv se studovat nedal, jen ten operní, a já toužila být jako Madonna. Naši mě nikam netlačili. Viděli, jak doma šaškuju, tušili, že se asi dám na uměleckou dráhu, a přihlásili mě na klavír a do sboru.

Do sboru proto, že tam se hodně cestovalo. A rodiče mi to chtěli dopřát, protože věděli, jak po tom toužím. Přirozeně jsem šla na konzervatoř na hudebně-dramatický obor. Řekla jsem si, že to herectví nějak zvládnu, ale podstatné bylo, že se tam i zpívalo.

Vypadá to, že vás láká vyloženě komediantský život.

Duší jsem starý kočovník. Cestování se mi děje samo, i když si ho nenaplánuju. Nabídky, které mi podivně přicházejí, komentují moji kámoši slovy, že to se může stát jen mně. Náhody si mě hledají.

Foto: Luca Stabile

Při vystoupení v Red Cat Cabaret.

Povídejte!

To třeba zavolá režisér ze Slovinska, že mě našel na internetu. A obsadí mě do slovensko-slovinského monodramatu Slovenka na kvadrát. A tak jsem strávila dva měsíce v Lublani a pak sjezdila skoro celý Balkán. Rok jsem vedla balkánský život a ani nevím, jak se to stalo.

Když mi bylo 21, zavolali mi, zda bych nejela na pět týdnů do Kataru. Že bych tam měla reprezentovat Slovensko. Stepem na místním festivalu. Absurdní! A tak jsem oprášila základy stepu a pět týdnů jsme s kamarády žili jako králové.

Francouzi zase natáčeli jakousi soutěž na poušti a mě do ní chtěli jako arabskou princeznu. Vydělala jsem spoustu peněz a točila dva týdny s francouzským štábem v Jordánsku. V televizi soutěž běžela jednou, skoro nikdo ji neviděl a já si říkala, co to je za haluz?

Vyvrcholilo to v roce 2011, kdy mne obsadil Fernando Meirelles do filmu 360. Měsíc jsem bydlela ve Vídni a hrála vedle Judea Lawa a jiných slavných herců. Ve slovenském filmu jsem hrála poprvé loni, jmenuje se Piargy a i ten režíruje makedonský režisér Ivo Trajkov. Je to zvláštní, jak se mi to děje, ale líbí se mi to.

Foto: Petr Horník, Právo

Lucia Siposová

To jsou opravdu zvláštní náhody.

Vždy jsem byla nějak propojená s okolním světem. Cítím se jako občan této planety. Hranice moc neuznávám. Narodila jsem se tu, je to tady pěkné a zatím bezpečné, žijí tu lidi, které miluju, ale jinak moc neprožívám, že jsem ze Slovenska. Nejsem na to ani pyšná, ani se za to nestydím, je mi to jedno. Někde se člověk narodit musí.

Kolika jazyky se domluvíte?

Anglicky a španělsky plynule, německy a italsky se taky nějak domluvím, no a taky česky! Všude se dá domluvit, improvizovat, zkombinovat řeči, plus mám ruce a nohy. Kde jsem ale fakt měla problém, byla Čína.

Oni nerozumí ničemu. Nebo my? Úplně jiná gesta, jiná planeta. Teď nemám na mysli kosmopolitní velkoměsta jako Šanghaj nebo Hongkong, ale pravou Čínu.

Kde jste ještě nebyla?

Ve spoustě zemí. Nejsem cestovatel, co chodí po památkách a po atrakcích. Když někam jedu, jednoduše se tam přestěhuju. Zajímá mě, jak tam lidé žijí. Stávám se součástí prostředí. Chodím do kavárny, pozoruji život okolo, seznamuji se s lidmi a na památky spíš kašlu. Víc mě baví lidi a příroda. Jakmile delší dobu necestuju, přestává mi bít srdce. Bytostně to potřebuju.

Jedna z vašich prvních cest vedla do New Yorku, kde jste půl roku spala na zemi.

To je dlouhý příběh, který ani nechcete slyšet. Vydala jsem o tom knížku Hello. My name is Anča Pagáčová. Není v ní vše jen pravda, ale vychází z absurdních příhod v New Yorku, které jsem dala dohromady, abych si je nemusela pamatovat.

Bylo to šílené. Když jsem odjížděla, moji rodiče se na mě dívali, jestli jsem se nezbláznila. Jela jsem úplně naslepo, nevěděla jsem, kde budu spát, nic. Jen jsem věděla, že tam musím jet.

To se mi stává, že si něco přeju, a nechávám to, ať se to přihodí. Netlačím na nic, čekám, jak se život vyvine. Věřím, že mi někdo pomůže. Proč by neměl? Já bych taky pomohla.

Foto: archiv ČT

S Jiřím Bartoškou si zahrála ve filmu Teorie tygra z roku 2016.

Mnoho lidí má v této fázi strach. Kde budu spát? Kde vezmu peníze?

Měla jsem s sebou asi 900 dolarů, což je málo, ale já věřila, že se něco stane, někoho potkám. V nepohodlných situacích se dějí věci mnohem rychleji. Tyhle momenty miluju! Něco se musí stát a já nevím co. To mě baví.

Mnoho lidí si podle mě škodí tím, že spoléhají jen sami na sebe. Chtějí vše kontrolovat a mají z toho stres a strach. Já akceptuji vyšší moc, můžeme jí říkat bůh či jakkoli jinak. Věřím, že on to má vymyšlené, že na to nejsem sama. Já nejsem ta jediná, která všechno zmůže.

Když se svěříme, dáme pokyn, že jsme připravení, nemusíme se bát a jedeme v proudu života. Je to osvobozující a věci se mohou začít dít, když se odevzdáte.

K tomu vás vedli rodiče?

Vychovávali mě svobodně, ale zároveň jsem vždy měla řád, který jsem musela dodržovat. Vždy mě podporovali. V osmnácti jsem jela pracovat do kempu v Americe. Mobily ještě nebyly, já telefonovala domů jednou za tři týdny z budky a moje máma mi řekla, že zrovna sleduje seriál, že nemůže mluvit.

Tím chci říct, že se o mě nebáli, důvěřovali mi. A taky životu, stejně jako já. Od osmnácti jsem si vydělávala, nezatěžovala jsem je a oni mne neomezovali. Jen na první cestu do Ameriky padla moje životní pojistka.

Foto: archiv ČT

Manželku Karlu Rodenovi hrála ve filmu režiséra Filipa Renče Hlídač č.47.

Tak to jste celkem zakotvila, když provozujete kabaret už tři roky.

Dobrý postřeh. Ano, to pro mě byla velká výzva. Vzít si půjčku, založit firmu, tím vstoupit do systému, kterému jsem se doposud spíš vyhýbala, stát se „podnikatelkou“! Já, tulačka a divoženka!

Nejraději bych žila v chatrči u moře, ale mám i druhé já. A to mě taky dělá šťastnou. Vytvářet něco originálního, propojovat různé umělce, nechat se inspirovat, zanechat stopu. Prostě, život je kabaret!

Slyšela jsem, že diváky nesplňující dress code jste nesmlouvavě nevpustili dovnitř.

Občas ano, i na začátku, když jsme ještě o diváky bojovali. Výborná manažerka Martina Džačková byla tvrdá, ale má i skvělý smysl pro humor. Vyplatilo se to. Diváky jsme si vychovali a dnes návštěvu berou jako společenskou událost. V džínách už nepřijdou, nezapadli by sem.

I když jsem kabaret moc chtěla, bylo mi jasné, že budu muset zakotvit, že to bude i koule u nohy. Ale měla jsem pocit, že jsem svůj potenciál ještě nevyužila a že je čas vydat ze sebe to nejlepší. Tak jsem zariskovala.

Foto: archiv TV Prima

V seriálu Černé vdovy se rozhodne své vdovství zúročit, v tom jí radí její spolubydlící Alex (Jiří Maryško).

Pro kolik diváků jste hrála nejmíň?

Jo, kdybyste to viděla na začátku! Nikdo o nás pořádně nevěděl. Co to bylo, hrát Hollywood pro patnáct lidí! Minusový večer, ale musela jsem podat plnohodnotný výkon! Dnes máme vyprodáno na měsíc dopředu. A jezdí sem hodně lidí i od vás z Moravy i z Čech.

Hrajete, zpíváte, píšete scénáře?

Ano, napůl s Vašo Púčikem. On je umělecký šéf, režisér, interpret. Bez něj bych se do toho nikdy nepustila. Jsme tvůrčí duo, rodiče našeho kabaretu. Kabaret je to, co z něj udělají tvůrci, takže to může být cokoli.

Máme v repertoáru 15 různých autorských představení. Každá show má jiné téma, koncepci, žánr. Vidíte, je to tu jak v obýváku, takže tu vše prožíváme s diváky společně, hodně se improvizuje a nikdy nevíme, jak to dopadne.

Což vám asi sedí, ne?

Což miluju! A diváci mohou taky zažít svůj moment slávy. Někdy je to tak neuvěřitelné, že lituju, proč se to nenatáčí.

Foto: archiv TV Nova

Sjezd divoké řeky si vyzkoušela ve snímku Na vlastní nebezpečí (2007).

 A běžné filmové natáčení je pak nuda?

Natáčení mě vždy bavilo, protože není stereotypní. Donekonečna hrát pevný scénář hry v divadle je pro mě horší. Kabaret přináší hodně nečekaných momentů, musíte pohotově reagovat. Velmi málo herců umí vyjít z role a být sám za sebe. Komunikovat za sebe, a ne jako herec. Nebrat se vážně.

Již nějakou dobu za sebe hledám alternaci, ale tohle je kámen úrazu. Někdo se ale určitě najde. Vždyť já bych ráda taky někdy otěhotněla.

Mohla jste něco ze své bezprostřednosti uplatnit při natáčení seriálu Černé vdovy?

Ano. S Radkem Bajgarem jsem točila už čtvrtý projekt. Poprvé jsem vůbec nechápala, jak mě našel a co po mně chce. Asi se mu líbilo mé fluidum. Pak mě obsadil do Teorie tygra.

Po prvním roce kabaretu mi nabídl roli v Černých vdovách, a jakmile jsem si přečetla scénář, věděla jsem, že to beru. Protože on mě nechá, nesnaží se mi přistřihnout křidélka. Vidí, co je na mně nejcennější, a to nechá rozkvétat. Využije to, co je ve mně speciálního.

V Teorii tygra i v Černých vdovách jsou muži vylíčeni trochu jako přítěž. Souhlasíte?

Tohle století je stoletím žen. Emancipace se začala dít velmi rychle. Posledních sto let nastal obrovský pokrok, protože žít svobodně a mít svoje práva pokrok je. Muži se nestihli aklimatizovat. Je potřeba znova najít rovnováhu. Zlatá střední cesta.

Nemáte pocit, že muži mají ze samostatných žen strach? Že by raději chtěli ženu domácí?

Není moc mužů, co si mohou dovolit mít ženu domácí, a moc žen, co si nemohou dovolit jí být, i kdyby chtěly. Od žen se toho tolik očekává! A co muži? Mamuty už lovit nemusí, ženy si umí potraviny koupit samy.

Každý funguje jinak. Můj chlapec například skvěle vaří. Zvykl si, že já mu nevyvářím, a on to dělá rád. Občas něco dám taky dohromady, ale to mi pak trvá celý den. Nemám k vaření extra vztah, jsou věci, které mě naplňují víc, třeba jen káva s kámoškami. S nimi jsem objevila nové slovo: „gastrostres“. Tím bych trpěla, kdybych řešila každý den, co budeme večeřet.

Já zase kompletně vyřídím dovolenou a on se pak nese do letadla jako pán. Žena nechce muže převálcovat, každá chce být kočička. Že jsou často finančně nezávislé, z nich nedělá zlé svině, jen je to dává na rovnocennou úroveň a to je v pořádku. Muže to překvapuje, protože už musí přinést víc než jen peníze.

Ženy chtějí oporu, zasmát se, popovídat si. Ať se snaží chlapci stejně, jako se snažíme my. Jeden bez druhého stejně nemůžeme žít.

Foto: archiv TV Nova

V režii Filipa Renče se v něm sešla i s rumunskou herečkou Ralucou Aprodu (vlevo).

V Černých vdovách ale hrajete takovou, co se o sebe moc postarat neumí.

Postava Veroniky je super, v něčem ji chápu, já se za prací taky nehnala. Na rozdíl od ní jsem ale zodpovědná a celkem rozumná. Mám velké sny a ty nejsou zadarmo. Naštěstí jsem kreativní a baví mě, co dělám.

Práce vždy nějak přišla, a když ne, vytvořila jsem si příležitost sama. Napsala jsem knížku nebo tak něco. Filmování si moc užívám, herectví je za odměnu. Nechávám se obskakovat, je to taková třešnička na dortu.

Řekla jste, že se často necháte vést. Kam teď?

Je načase, abych se stala mámou. Snad se to povede. Před rokem jsem našla toho správného muže, je scenárista, přeložil mi i pár písní. Ráda bych to zažila. A i jako máma chci cestovat. Už jsem na to doma upozornila. Nemysli, že budu sedět doma, řekla jsem na rovinu. (směje se)

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Lucia Šoralová: S mužem se občas vraždíme

Roky byla „ta od Ondřeje Soukupa“, dnes je dvaačtyřicetiletá zpěvačka a písničkářka Lucia Šoralová, známá z muzikálů i z vlastní tvorby, jeho manželkou...

Výběr článků

Načítám