Tomáš Měcháček: Autoritu si musí instituce i lidé zasloužit

Ne, ještě jsem se asi jako doktor nezavedl. Ale o půjčku si občas někdo řekne. Spíš ze srandy.

Nějaký fotograf mě fotil s rodinou, a já se fotím jen v práci. Do mého soukromí nikomu nic není a ani na něj nikdo není zvědavý, ne?

Proto tu teď sedíme.

Zkoumal jsem první část názvu své práce bakalářské, později magisterské práce Lenost versus jiskra. A zkoumal jsem ji dlouho.

Že čím déle člověk lenoší, tím musí být jiskra větší, aby vzplál plamen tvorby.

Ano, hlásil jsem se i na pajďák. To se částečně naplnilo, protože po skončení DAMU jsem tam začal učit. A učívám doteď.

Přísný, ale spravedlivý. Nebo bych chtěl takový být. Jak to je skutečně, byste se musela zeptat studentů.

Protože učím řemeslo. Tam to jinak nejde, studenti herectví jsou pakáž. Sám jsem takový byl.

Ocenil, ale na mě byli přísní málo. Proto jsem studoval devět let. Kdyby byli učitelé přísnější, měl bych to hotové za čtyři pět…

Stále jsem členem mezinárodní divadelní skupiny New International Encounter, se kterou jsem sjezdil celý svět. Na DAMU nás totiž učil pedagog z Anglie, který s námi nastudoval ve čtvrtém ročníku představení, o rok výš studoval Nor, který hrál v jeho představení v Divadle Drak.

Slovo dalo slovo. Spolupráce nám všem sedla a chtěli jsme spolu pracovat i dál. A tak jsme odjeli do Mšena u Mělníka, tam jsme nazkoušeli první představení a dvanáct let s ním jezdili po světě.

Měl jsem opravdu štěstí, že jsem hned po škole nastoupil tady do té party. Nedělali jsme to kvůli penězům, jen jsme doufali, že to nebude nic stát. Jenže po roce jsme se tím začali živit. Pak známý kolega z divadla otvíral v Norsku divadelní školu a sháněl učitele pohybu. Což byla tehdy moje partnerka. Tímto jsme jí dali práci a jeli do Norska.

Mokrý a tmavý. Bydleli jsme nad Trondheimem (třetí největší norské město – pozn. red.), ale nebyl jsem tam pořád, jezdil jsem s divadlem všude možně. Ze tří let jsem tam pobyl sotva dva.

Ne.

To zase jo. Třeba v Kodani nebo v Londýně. Ale vždy bych se sem vracel. Čechy jsou hezké a malé.

Jsem Ústečák, takže do Ústí nad Labem se vracím. Teď začneme v Činoherním klubu zkoušet Čarodějova učně, takže se budu vracet ještě častěji. Představení se k severu váže, pověst o Krabatovi pochází z Lužických hor. A to je vše, co o tom vím.

Ano, na natáčení je přítomný odborný poradce. Lékař, který dohlíží, jak držet skalpel a podobně. I sálové sestřičky nás školí, jak podávat nástroje a jak se do čeho řeže. A taky jak se tvářit, aby bylo jasné, že vím, co dělám.

Jako proutníka s traumatem.

Ne. Nejsem ani proutník, ani s traumatem. Je to herecký protiúkol. Ale líbí se mi, že Adam překračuje tabu v lidské interakci. To máme společné.

Mnohokrát.

Dostal jsem přes držku. Nebo jsem se popral a vyhrál.

Dřív jo, teď už tolik ne. Teď mě baví provokovat a chodit si pro fauly. Pro přes držku. Když vidím debila, rejpu tak dlouho, až pozná, že je debil a špatně to snáší.

Už ne, teď už jsem obklopen samými šťastnými lidmi.

Myslím, že ano. Mám za to, že autoritu si musí instituce i lidé zasloužit.

Nemám problém ji přiznat, mají ji někteří pedagogové a lidé, kterých si vážím. Nejsem drzý na všechny a pořád. Poznám, kdo si zaslouží, abych držel hubu a krok.

Těch je. Herečtí kolegové, lidi ze štábu, co znají své řemeslo. Nebo děda. Dej mu pánbů nebe. Ten měl autoritu. Byl to voják z povolání. Ale nestřílel, spíš rýsoval v kanceláři. Ráno v šest už byl na zahradě, makal a měl režim.

Ne, tehdy vůbec. Měl autoritu. Mít režim bych si přál, ale nemám ho rád. Někdy se hodí, zvlášť po dlouhém období chaosu.

Pokud není mého syna, je to v pořádku.

V pohodě. Já jako malý byl hodně rozsekaný. S tím nemám problém.

V Ústí nad Labem a v Křešicích u Litoměřic u dědy a babičky.

Při dětských hrátkách.

Tehdy se říkalo z divokých vajec. Jestli jsem byl hyperaktivní, nevím. Úplně ADHD nejsem, ale z divokých vajec jsem byl. Furt jsem si rozsekával hlavu, ruce, nohy, ale nikdy jsem neměl nic zlomeného.

V něčem jo, rozseklý párkrát byl. Ale on si láme nohy, už třikrát. Je křehký.

Perfektní, ale náročné. Střídáme se po třech týdnech. Týden je moc málo, než si všichni zvyknou, je to pryč. Myslím, že to zvládám, včetně domácnosti, protože jsem emancipovaný muž. A nejsem na to sám…

Se synem se věnujeme wakeboardingu, což je něco jako snowboard na vodě, a to nás baví. Pracovně mě čeká divadelní premiéra 28. října ke sto letům založení republiky. S Daliborem Gondíkem a Miroslavem Hanušem budeme hrát v pražském Divadle v Dlouhé hru Luboše Baláka Zkurvení Havlisti. Je to smutnohra ze sauny, a bude tak velká taškařice, až z toho dostaneme do držky.

Od Havlistů i Okamurovců.

V představení se střílí na všechny strany, a myslím, že ti chytřejší se tam najdou. A asi se to bude líbit pražské kavárně.

Ne, není mi to líto, role bankéře je vtipná. Reklama se povedla a s Tominou dostáváme dostatek prostoru pro blbnutí, což nám jde samo, protože se známe už přes dvacet let a jsme sehraní.

V Kolíně, odkud pochází. Seznámil nás můj spolužák, který byl členem legendárního divadelního spolku Igdyž, z kterého později vzešel ultralegendární Kašpárek v rohlíku. A tam jsme se potkali, padli si do oka a zamilovali se. Od té doby jsme se od sebe neodtrhli.

Dá. Je několik způsobů a škol, jak improvizovat, jako třeba divadelní sport od Johnstona. Má svá pravidla i vítěze. Pro mě improvizovat znamená být přítomen na scéně v tom, co se děje, a reagovat na to, co přichází zvenku. To je Lecoqova škola. Mám rád klauniádu, která vychází více z pohybu těla nežli ze slova. To je důležité méně, situace se rozehrává pohybem.

Nos používám při výuce, ale při představení není vlastně potřeba. Divadelní klaun je něco jiného, představte si spíš Charlieho Chaplina nebo Laurela a Hardyho.

Ano, grotesky jsem miloval a miluju stále, čím dál tím víc. Nebyla žádná legrace je dělat, herci byli ohromní profíci, takoví, že se nám o tom jen zdá. Takovému humoru se já směju pořád.