Jarmila Novotná - zapomenutá diva z Litně, která dobyla Metropolitní operu

Přestože slavila v Evropě triumfy a později dobyla newyorskou Metropolitní operu, kořily se jí zástupy mužů včetně prezidenta Masaryka nebo dirigenta Toscaniniho, u nás na půl století upadla v zapomnění. Když však v roce 1994 zemřela, liteňský kostelík, kde se za ni sloužila zádušní mše, byl plný. I když se sem Jarmila Novotná po vynuceném odchodu v roce 1948 už nevrátila, místní ji z paměti nevymazali.

Ačkoli slavná pěvkyně pobývala většinu života v exilu, vždy se považovala za Češku a kulturní vyslankyni své vlasti. I přes nepřízeň osudu se tomuto poslání nezpronevěřila.

„Liteň si spíše našla nás než my ji svojí bohatou historií, kterou jsme do té doby prakticky neznali. Potom, co jsme zámek v roce 2007 koupili, jsme se samozřejmě začali pídit po jeho původních majitelích. Chtěli jsme se seznámit s celou jeho minulostí i těch, kdo zde žili,“ vysvětluje Ivana Leidlová, která spolu s manželem zjistila, že původním vlastníkem zámku Liteň byl významný šlechtický rod Daubků.

To oni vybudovali zdejší areál, který jim patřil do roku 1948 a následně byl navrácen v restitucích. Daubkové postavili pivovar se sladovnou a také lihovar, které vybavili nejmodernějšími technologiemi. Do Litně rovněž přivedli železniční dráhu.

Právě do tohoto rodu se počátkem třicátých let 20. století provdala již tehdy slavná operní hvězda Jarmila Novotná. Ač zde žila krátce, strávila tu krásné chvíle.

Pobývala na mnoha místech ve světě, domov pro ni byl vždy právě zde a velmi těžce nesla, když odsud musela v roce 1948 odejít.

Noví majitelé Litně postupně odkrývali, že na konci 19. století sem jezdili a tvořili tu mladí umělci tehdejší doby – celá generace slavných tvůrců Národního divadla. Josef František Daubek, který panství koupil v roce 1850, totiž patřil k jeho zakladatelům. Byl i mecenášem předních českých osobností.

Zámek zdobily obrazy Ženíškovy, Hynaisovy, Uprkovy, Brožíkovy i Švabinského a zajížděl sem prý i Antonín Dvořák. Josef Mánes tu v roce 1861 namaloval akvarely všech šesti Daubkových dětí, jeho mladší bratr Quido vymaloval několik pokojů a strop v zámecké jídelně. František Ženíšek v Litni vytvořil návrh první opony Národního divadla, která zde byla k vidění až do devadesátých let minulého století. Pak beze stopy zmizela.

Dominantu nedaleké hrobky Daubků, sochu sv. Josefa, vytvořil zase Josef Václav Myslbek, a dokonce za ni získal v roce 1888 během Salónu francouzských umělců čestné uznání.

Svůj otisk tu zanechali také literáti: Svatopluk Čech, po němž se jedna z historických budov zámeckého areálu nazývá Čechovnou, byl synem zdejšího správce a strávil tu část dětství.

Spisovatel František Josef Řezáč do Litně nastoupil jako farář v roce 1865 a Václav Beneš Třebízský zde napsal několik povídek i svou nejznámější práci Povídky karlštejnského havrana.

„Tyto skutečnosti jsou naší generaci prakticky neznámé, což nás překvapilo a vedlo k tomu, abychom s tím něco udělali!“ podotýká Ivana Leidlová.

Po druhé světové válce se stal zámek sídlem stavebního učiliště a státního statku, později byl v restitucích navrácen synovi Jarmily Novotné a Jiřího Daubka – Georgeovi Daubkovi. Ten však neměl čas, peníze ani možnosti se svému majetku věnovat.

Zámek proto několikrát změnil majitele, nicméně obrat k lepšímu nastal až u manželů Leidlových. Ti se záhy zkontaktovali se synem původního majitele Georgem Daubkem, který žil v Americe.

„Po zjištění, jak moc je k Litni a jejímu osudu připoután, jsme se rozhodli uspořádat mu narozeninový dárek. Vzniklo z toho rodinné setkání rodu Daubků po šedesáti letech. V rámci tohoto setkání jsme uskutečnili a zorganizovali víkend s koncertním programem,“ říká Ivana Leidlová a dodává, že ohlasy z uměleckých kruhů byly značné.

„Potěšilo nás, kolik lidí reagovalo na skutečnost, že jsme na Jarmilu Novotnou a rod Daubků upozornili. Dostali jsme mnoho nabídek pomoci, například od dirigenta Jiřího Bělohlávka nebo pěvce Petera Dvorského. To mě velmi mile překvapilo. Byl to první impulz k tomu, abych se podobným aktivitám začala věnovat systematicky a dlouhodobě.“ Zrodila se myšlenka založit neziskovou organizaci Zámek Liteň a Festival Jarmily Novotné.

Budoucnost zámku je nyní spjata právě s touto organizací. Snaží se jej zachránit a opravovat, aby dále nechátral. Festival Jarmily Novotné areál oživil, pravidelně jsou v něm pořádány kulturní akce. „Upoutáváme tak pozornost na zdejší historii a slavné osobnosti, které zde žily.“

Narodila se v Praze roku 1907 jako dcera krejčího. Po rodičích zdědila zájem o hudbu, od dětství vystupovala ve sboru, hrála na klavír a věnovala se ochotnickému divadlu. Bylo jí šestnáct, když zpívala na sokolské slavnosti. Její otec tehdy využil příležitosti a požádal Emu Destinnovou, aby posoudila její talent.

Slavná pěvkyně udělila Jarmile několik pěveckých lekcí a ona se začala hudebně vzdělávat. Její nadání bylo tak nesporné, že v sedmnácti letech měla otevřené dveře do Národního divadla, kde debutovala jako Mařenka v Prodané nevěstě. První velké vystoupení 27. června 1925 skončilo úspěchem.

Neusnula však na vavřínech. Za podpory samotného prezidenta Masaryka, kterého mladá umělkyně okouzlila, odjela studovat zpěv do italského Milána. Důležité kontakty zprostředkoval i Jan Masaryk, s nímž ji pojilo celoživotní přátelství.

Když v roce 1933 přišla nabídka na stálé angažmá z berlínské operní scény, neváhala a přijala. Kvůli postupujícímu fašismu byla mladá Češka, netající se svým národním cítěním, nucena odejít. Zakotvila ve vídeňském operním domě, kde působila pět let. To už byla vdaná za podnikatele a aristokrata Jiřího Daubka, o sedmnáct let staršího majitele liteňského zámku, který zde Jarmile poskytl zázemí.

Během svého pobytu v Itálii se seznámila se světoznámým dirigentem Arturem Toscaninim a přijala jeho pozvání do Ameriky. Tam dorazila 15. března 1939, v den, kdy nacistická vojska obsadila Prahu. Známý bouřlivák Toscanini ji do Metropolitní opery uvedl slovy: „Vy ještě nemáte v angažmá tuto vynikající umělkyni? Okamžitě svou chybu napravte!“

Jarmila Novotná tu působila dlouhých šestnáct let. Svou oslnivou kariéru zde ukončila, když byla na vrcholu, v pouhých devětačtyřiceti letech jako stále štíhlá, atraktivní žena.

Co jí osud nadělil na nevšedním talentu, ubral v soukromí. Světoznámá pěvkyně měla dvě děti. Jarmilu, která se narodila roku 1932 v Praze, a o šest let mladšího George. Ten přišel na svět v Londýně. Ačkoli ji americké lifestylové časopisy ve 40. letech představovaly jako dokonalou matku, hospodyni i umělkyni, ve skutečnosti se nemohla rodině a dětem věnovat tak, jak by si přála.

Po válce se vrátila do vlasti, svou milovanou Liteň však našla zničenou. Sotva ji znovu s manželem opravili a vybavili, přišel komunistický převrat. Nepomohly ani přímluvy přítele Jana Masaryka, zámek byl znárodněn.

Jarmila, která po celou válku koncertovala pro krajany, podporovala české uprchlíky a vyvíjela další aktivity na pomoc své rodné zemi, jej byla nucena znovu opustit. Jako manželce aristokrata žijící v cizině jí komunistický režim dlouho nedovolil vstup do země. Jméno světové pěvkyně mělo být zapomenuto.

V šedesátých letech minulého století jí zemřela matka, pohřbu v Čechách se však zúčastnit nesměla. Tehdy žila už ve Vídni, neboť kariéru v New Yorku ukončila a starala se o nemocného manžela Jiřího. Když v roce 1981 zesnul, vrátila se k dceři Jarmile do New Yorku, kde působila jako hlasová poradkyně. Dcera se však potýkala s alkoholem, mladší syn měl k matce dlouho problematický vztah.

Česko začala Jarmila Novotná navštěvovat pravidelněji až po roce 1989. Václav Havel jí udělil v roce 1991 státní vyznamenání Řád TGM IV. třídy, stala se čestnou občankou Prahy a od září 1992 čestnou členkou Státní opery Praha. V únoru 1994 zemřela v New Yorku po banální operaci kolene. Bylo jí 86 let.

Příběh zapomenuté divy shrnul v poutavé knize Baronka v opeře historik a spisovatel Pavel Kosatík.

„Dlouho jsem o Novotné spíš snil, než četl a psal,“ řekl po vydání knihy v rozhovoru pro časopis Harmonie. „Základem byly archivy, živých pamětníků už moc není. Díky neziskové organizaci Zámek Liteň, která mi poskytla stipendium na studium materiálů, a Georgeovi Daubkovi, synovi Jarmily Novotné, jsem měl možnost prostudovat si její pozůstalost, která je v Americe. V čase odloučení od svého muže, což bylo při jejím a jeho pracovním zaneprázdnění často, si psali několikastránkové dopisy denně. Dohromady jsou to tisíce stran, procházel jsem v životě řadu pozůstalostí, ale něco podobného jsem předtím neviděl.

Z evropských archívů pro mě byly důležité hlavně prameny ke čtyřem rokům působení Jarmily Novotné v Berlíně (1929–1933). U Novotné se za vrchol většinou považují až její roky v newyorské Metropolitní opeře (1940–1956) a možná se trochu zapomíná, že Berlín před Hitlerem se dělil s Paříží o pozici hlavního města evropské kultury.“

Multižánrový Festival Jarmily Novotné, který letos proběhne už posedmé, odkazuje na nevšední příběh vynikající české operní pěvkyně.