Hlavní obsah

Hornistka Kateřina Javůrková: Potřebuju pro život další impulz, otevřít jinou kapitolu

Právo, Dana Braunová

Nedávno se hornistka Kateřina Javůrková s Českou filharmonií vrátila z turné po Anglii a Irsku, brzy odjede do Spojených států, kde vedle sólových koncertů a recitálů povede na několika univerzitách mistrovské kurzy. Do USA se s filharmonií vrátí na podzim - čekají je mj. dvě vystoupení v newyorské Carnegie Hall. Kromě hudby má i nezvyklého koníčka, který přerůstá v druhou profesi.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Kateřina Javůrková

Článek

Vést v šestadvaceti mistrovské kurzy není úplně obvyklé.

Nehraju si na profesora, spíš jim radím jako kamarádka. Navštívím univerzitu, kde strávím pár odpolední se studenty, něco mi zahrají, já pak hraju s nimi a povídáme si o tom. Hodně se při tom sama naučím.

Když jsem byla v New Yorku na Juilliard School, ukazovala jsem studentům, jak se rozehrávám, a zajímalo mě, jak to dělají oni. Necítím se jako pedagog ani věkově. Na to, si myslím, potřebuju ještě tak dvacet let.

Je vás, hráčů na lesní roh, hodně?

Mezi hráči na dechové nástroje určitě není taková konkurence jako u smyčcových nástrojů nebo klavíru. Na druhé straně stát se dechovým sólistou je velmi obtížné, protože poptávka agentur a pořadatelů po nich je mnohem menší než u houslistů nebo klavíristů.

Lesní roh je na tom o něco lépe v tom, že na nejvyšší úrovni se najde po celém světě jen málo hráčů a konkurzů na sólistu do orchestru je mnoho. Málokdo přitom dokáže splnit nároky kladené na prvního hráče. První lesní roh v orchestru je totiž velmi exponovaný.

V čem?

Říká se o něm, že je z hudebních nástrojů nejvíc náchylný k chybě. Na klarinet nebo flétnu se hraje deseti prsty, s nadsázkou by se dalo říct, že fouknete a je tam ten tón.

My používáme jen tři prsty, takže na jeden prst hraju třeba dvacet tónů. A teď se trefte. Troubíte do zatočené roury, nedostanete z ní celou stupnici, tvoříte ji stahováním nebo rozšiřováním rtů, tedy vzduchového prostoru: čím menší mezírka mezi rty, tím vyšší tón, a naopak. Tam se může hodně zkazit.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Kateřina nakazila cukrářským virem i svého bratra Jiřího.

Účastníte se konkurzů?

Na základě soutěže v Mnichově (předloni uspěla v prestižní soutěži německé veřejnoprávní televize ARD - pozn. red.) jsem zvaná do orchestrů i v zahraničí. Nechci se ale nikam stěhovat, chci zůstat v Čechách, vítám však příležitost zahrát si jinde.

Zatím zahraniční angažmá odmítám, i když podmínky, které mi nabízeli, byly super. Mohla bych si říct: tak tam odjedu na tři roky, vydělám si na barák a budu zajištěná. Myslím si ale, že život není o penězích. Kdybych si musela vybrat, budu raději šťastná než bohatá. A tady šťastná jsem.

To jste taková patriotka?

To ani ne, jsem jen velmi spokojená s tím, co teď mám. Mám nádhernou práci, hraju tady v nejlepším orchestru, nemám pocit nedocenění. Vedle toho mám možnost vystupovat sólově. Nic mi v Čechách nechybí, nikdy jsem si nemusela říkat: kdybych byla jinde...

Zároveň si hýčkám pocit, že kdybych nějaké nenaplněné ambice měla, mohla bych je realizovat. Já je ale nikdy neměla. Studovala jsem před pěti lety půl roku v Paříži, jsem za tu zkušenost vděčná, ale táhlo mě to domů.

Co vás tu kromě hudby drží?

Projekt kavárny s cukrárnou. Baví mě péct, což dělám ve svém volném čase. Začínám budovat kamennou kavárnu, i proto nemůžu odjet. Buduji ji ve Středoklukách, což je vesnička za Prahou, odkud pocházím.

Puberta byla hodně těžká, hraní jsem v podstatě nenáviděla.

Teď si uvědomuji, že větu „buduji kavárnu" říkám v rozhovorech už asi tři roky a pořád nic, jde to prostě pomalu, ale teď už to vypadá, že by opravdu příští rok měla být hotová. Máme tam bývalý statek, jednu jeho část s bratrem rekonstruujeme.

Věnuje se také hudbě, je klarinetista, ale i on začal péct a baví ho to úplně stejně jako mě. Vzniklo to tak, že když jsem měla objednávku na makronky, která byla nad mé síly, přišel mi s nimi pomoct. Když mu teď zavolám, ať mi s něčím pomůže, není problém.

Může se stát, že cukrařina jednou zvítězí nad hudbou?

Hudba je krásné povolání, ale psychicky vyčerpávající. Já bych nedokázala být zaměřená jenom na ni, být jednostrunná. Pocit, že existuje něco, co by mě taky bavilo, mě uklidňuje a dává mi pocit svobody.

Profesně se mi daří, ale můžu někde na ulice upadnout, vyrazit si zuby a neměla bych nic, protože se od malička věnuju výhradně hudbě. Jsem v hudebním koloběhu už deset let, svoji práci miluju, ale co kdybych se jednou ráno probudila a zjistila, že mě to přestalo těšit. Proto jsem ráda, že mám pečení a plán kavárny. Radost bych lidem rozdávala jinou formou.

Foto: Petr Kadlec

V České filharmonii, kde působí čtvrtým rokem, je spokojená, lukrativní nabídky ze zahraničí odmítá.

Když přijdu vyčerpaná ze zkoušky, která mě třeba ten den nebavila, zapnu troubu a je mi fajn. A naopak. Skoro pět let se cukrařině docela intenzívně věnuju a nedávno jsem měla pocit cukrářského vyhoření. Tak jsem si dala měsíční pauzu.

Prý svoji cukrárnu pojmenujete Za rohem, což je při vaší hlavní profesi vtipná slovní hříčka.

Půjde spíš o kavárnu: dobré kafe, příjemná atmosféra, ne víc než deset druhů poctivých zákusků. Nechci typickou cukrárnu, kde je ve vitríně vystavených čtyřicet druhů zákusků.

Budeme stejně jako teď dělat na objednávku, ale už ne jen já sama. Mým hlavním povoláním zůstane hudba, cukrárna znamená splněný sen, který pracovně nebude pouze na mně.

Co je pro vás poctivý zákusek?

V prvé řadě kvalitní suroviny. Neuznávám jakékoli náhražky základních surovin, jako jsou máslo, čokoláda, smetana. Výhodné je, že mám jiné zaměstnání a cukrařina mě neživí, nemusím dělat v surovinách kompromisy.

Když si u mě někdo objedná dort, musí být za určitou cenu, levněji ho prostě nedokážu. I tak na něm vydělám tak padesát korun, které dám stejně na benzín, když jedu nakoupit suroviny.

Přiznám se, že si málokde dám jen tak zákusek. Když už, tak to není proto, že mám zrovna chuť na sladké, ale proto, abych se inspirovala. Navštěvuju i různé kurzy, odevšad si vozím kuchařky. Hlavně francouzské.

Mám ráda i naše věci, musí se ale dobře a poctivě udělat. Buchty, svatební koláče, větrníky, indiánky. Jenže když vidím v cukrárně zákusek za dvanáct korun, rozhodně si ho nedám, protože si nedovedu představit, co v něm je. Za to dneska nekoupím na takový kousek ani máslo.

O to víc si vážím lidí, kteří neohrnují nos nad českou cukrařinou a připravují ji z dobrých surovin. Nemají to vůbec lehké, protože generace, která je zvyklá na levné věci, neocení, že ve větrníku je máslový krém, a ne margarín.

Dá se to srovnat s koncerty vážné hudby?

Svým způsobem ano. Jsou a budou lidé, kteří ocení, že jdou na koncert filharmonie v Rudolfinu, a jsou zase tací, kdo dají přednost koncertu pro turisty, kde bude hrát orchestr „KMČ", tedy Kdo má čas, jehož hráči se tam sešli půl hodiny před vystoupením. A taky to bude koncert v Rudolfinu.

Každý, kdo uvažuje, přece musí vědět, že to není to samé. Takže to má společného jmenovatele - přemýšlet a nebýt prvoplánový konzument. To je stejné jako si dát obrovský čokoládový dort za 25 korun, když tabulka kvalitní čokolády dnes stojí 50 korun. To přece musí každému připadat divné.

Kdy jste začala péct?

Od dětství jsem měla ráda sladké, první zákusky jsem upekla, když mi bylo nějakých dvanáct.

Foto: Petr Kadlec

K sedmdesátinám šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka (1946-2017) upekla Kateřina ve spolupráci s Renatou Fišerovou a Terezou Kadlecovou obrovský dort se všemi 123 filharmoniky i s jejich nástroji. Nechyběla ani sádra na noze jednoho sólisty.

A jak dlouho hrajete na lesní roh?

Už skoro dvacet let. Vyrůstala jsem přitom v nehudební rodině, maminka nikdy na nic nehrála, táta amatérsky na trubku. Byl to typ rodiče, který si chtěl nenaplněné ambice splnit v dětech. Což se mu povedlo. Dnes mu jsem za to vděčná, ale dětství mi to dokonale pokazilo. Táta to ví.

Od tří let jsem já i bratr každou sobotu chodili k panu profesoru Václavu Žilkovi na Pískání pro zdravé dýchání a hráli na flétničku. Takže všechny víkendy zabité. Ve všední den jsme za ním jezdili domů do Suchdola.

Foto: Petra Hajská

Jiří Bělohlávek, který se už v té době léčil z těžké nemoci, měl z originálního dárku velkou radost.

V devíti letech mi táta přidělil lesní roh, brácha měl klarinet. Jakmile skončila škola, museli jsme cvičit. Oba jsme trpěli tím, že ostatní děti si po škole hrály venku, my neměli žádné jiné aktivity než hraní.

Puberta byla hodně těžká, hraní jsem v podstatě nenáviděla. Hodně jsem vzdorovala, ale s tátou nebyla diskuse, po určité období jsme měli špatné vztahy. Po základce byla jediná možná volba - konzervatoř. Dodnes si pamatuji, s jakou nechutí jsem šla na přijímací zkoušky. Jediné, co nechci, je hrát v nějakém orchestru, říkala jsem si.

Kdy vás hraní začalo bavit?

Teprve v patnácti na konzervatoři, kde jsem se poprvé ocitla mezi vrstevníky, kteří dělali to samé. Nebyla jsem v tom sama. Na vesnici, kde jsem vyrůstala, jsem byla dětem k smíchu. Trápilo mě, že nejsem jako ostatní. Teď jsem tátovi za všechno vděčná, protože vím, že bez drilu to nejde. Nic na světě není zadarmo.

Foto: Tomáš Hejzlar

V Belfi ato Quintetu, který v roce 2005 založil její bratr se spolužáky, s ní hrají flétnista Oto Reiprich, hobojista Jan Souček, fagotista Ondřej Šindelář a klarinetista Jiří Javůrek. Soubor má na svém kontě několik domácích i zahraničních ocenění.

Žen nehraje v České filharmonii mnoho....

Je nás osmnáct proti asi 110 chlapům. Ale i tam už je to stejné jako v jiných oborech: ženy dnes jsou na pozicích, kde by je před deseti dvaceti lety nikdo nečekal - tubistky, kontrabasistky... Lesní roh u nás studuje asi patnáct holek a dva kluci. V Americe už v mnohých orchestrech převládají ženy.

Jsem konzervativní, pořád si myslím, že na prvním lesním rohu má být chlap. Stejně jako koncertní mistr. Zároveň vím, že holky hrají dobře. Musím říct, že jsem se nikdy nesetkala s nějakým podceňováním. Naopak mi je příjemné, že se o mě kolegové starají. Takže to je spíš výhoda.

Jak dalece je pro vás při koncertech důležité oblečení?

Moc si na to nepotrpím, ale nezbylo než si k tomu cestu najít. Musím se v oblečení cítit pohodlně. Sevřené korzety ani vysoké podpatky pro mě nejsou. Před velkým koncertem si řeknu kamarádce, aby mě učesala a namalovala.

Ve filharmonii máme mít černé šaty, ideálně dlouhé, a rukávy aspoň po lokty, ne krátké. Já ale sedím vzadu, takže to u mě není tak důležité, většinou na mě není vidět.

Snem každého houslového sólisty jsou asi historické stradivárky. O čem sní hornisté?

Na rozdíl od houslistů u nás platí, že čím starší nástroj, tím horší. Ohrává se, po deseti letech je třeba ho vyměnit. Což není nic levného, zhruba čtvrt miliónu.

Dlouho jsem hrála na nástroji tradiční německé značky Alexander Mainz. Mohla jsem si ho dovolit díky dědečkovi, který jinak celý život nadával, že neděláme nic pořádného. Před časem nás oslovil menší německý výrobce Engelbert Schmid, bývalý hornista, a někteří ve filharmonii k němu přešli.

Foto: soukromý archív

Prvním nástrojem sourozenců Javůrkových byla flétnička.

Na jednom koncertě v Mnichově za mnou přišel a dal mi jednu hornu vyzkoušet. Moc se mi do toho nechtělo, netoužila jsem po žádné změně. Až po pár dnech jsem to aspoň rozbalila a zkusila. Od té doby na nic jiného nehraju. Nedokážu ani přesně říct proč. Vůbec nejsem technický typ, ani nevím, jak vlastně lesní roh funguje. Zásadní pro mě je, že je o kilo lehčí, což je při mých 158 cm znát. Hraje se mi snadněji.

Uvažujete o založení rodiny?

Přemýšlím o tom hodně. Od šestnácti mě hudba živí, vyhrávala jsem jednu soutěž za druhou. Moje ambice jsou uspokojené daleko víc, než jsem si kdy představovala. Už dávno nemám pocit, že bych musela ještě stihnout tohle a usilovat o tamhleto. Jsem hrozně spokojená, protože mám všechno. A když ještě vyjde ta kavárna...

Po kariérní stránce mi nic nechybí a potřebuju pro život další impulz, otevřít jinou kapitolu. Jenže najít si někoho při mém vytížení a cestování není úplně snadné. Babička mi vyčítá: „Ty jsi buď pryč, nebo doma pečeš. Kdo by tě chtěl?" Doufám ale, že to přijde. (smích)

Muzikant?

Ideálně. To neznamená, že bych byla vůči ostatním profesím zablokovaná. Jenže já se v jiných kruzích nepohybuji.

Reklama

Výběr článků

Načítám