Součástí týmu Lékařů bez hranic se Tomáš Šebek chtěl stát poměrně dlouho. Ale nevěřil si kvůli jazykové vybavenosti a také si nebyl jistý, zda by zvládl náročnou práci v terénu. V podmínkách, které jsou mnohdy velice vzdálené např. Nemocnici Na Františku, kde se práci chirurga věnuje.

Svou první misi coby člen Lékařů bez hranic prožil na Haiti, po zemětřesení, které zemi zasáhlo v roce 2010. S pobavením vysvětluje, že si do přihlášky napsal, že chce jet do anglicky mluvící země, a byl poslán na francouzsky mluvící Haiti.

„Francouzsky jsem tehdy neuměl ani slovo, a to jsem se jazyk učil čtyři roky na gymplu. Měl jsem tedy tlumočníka, který překládal z kreolštiny do francouzštiny a z francouzštiny do angličtiny pro mě. Díky tomu mezi námi vzniklo velice úzké přátelství, protože jsem ho potřeboval všude a pořád.“

Pravidla Lékařů bez hranic musí přijmout i ti, kdo je přijdou požádat o pomoc, i když v běžném životě trvají na striktně rozdělených rolích mužů a žen.

„Jeho osud se s mým spojil natolik, že teď je ve třetím ročníku na 1. lékařské fakultě v Praze a už má s manželkou – Haiťankou – dvě děti,“ usmívá se.

Nejbližší druh – anesteziolog

I s ostatními kolegy je podle svých slov po skončení mise v kontaktu. „Se všemi kamarády, které jsem tam potkal, – jsou to většinou anesteziologové –, udržuji kontakt do dneška,“ říká.

Proč zrovna oni? „Můj nejbližší druh je anesteziolog. Stojí na druhé straně pacienta, u jeho hlavy. Společně trávíme vekou část našeho pracovního času. Paradoxní je, že obyčejně je mezi anesteziology a chirurgy celá řada řevnivostí, nesnášenlivostí, ale v terénu je to úplně naopak. Tam jsme na sobě extrémně závislí a to zázemí, které máme ve svých domácích podmínkách, tam není,“ vysvětluje.

Rukama lékařů v terénu projde nepočítaně pacientů. „U dospělých je to tak, že třeba v Afghánistánu byl obrat pacientů tak velký, že zapamatovat si jejich jména byl problém. Ale v paměti vám určitě zůstanou děti. Ty mám v hlavě všechny.

Vždycky je to emotivní. Jsem otec, a když léčíte poraněné malé dítě, vždy vidíte své vlastní a přemýšlíte, co byste pro ně udělal a co byste chtěl, aby udělal nějaký jiný doktor. Pak se snažíte o to nejlepší a většinou s tím dítětem spojíte svůj příběh. Mně se stává, že tam mívám jedno dvě, které mám od začátku mise až do konce. Jedná se o ty nejkomplikovanější případy. Vždycky jim říkám červená niť, která se táhne mou misí. S nimi jsem spojený hodně, jejich příběh mi zůstane nadosmrti v hlavě.“

Ve tři hodiny ráno nad pacientem, jeho otevřeným hrudníkem a prostřílenou plící…

Ve tři hodiny ráno nad pacientem, jeho otevřeným hrudníkem a prostřílenou plící…

FOTO: archív Tomáš Šebek – Lékaři bez hranic

O tom, že se často jedná o dramatické chvíle, svědčí zážitky, které Tomáš Šebek popsal ve své knize Mise Afghánistán – Český chirurg v zemi lovců draků. „Sakra, sakra! Devítiletá holka s ustřeleným kolenem je už v anestezii a mně nezbejvá než se k tomu postavit čelem. Někdo jí kalachem ustřelil celou horní polovinu holenní kosti. Je tam díra jako moje pěst, kost chybí a jde o to, čím to zakrejeme. Ortopedi tam už minule naskládali zevní fixatér, takže to drží pohromadě i bez kosti, rána je čistá. Na mně je jen udělat ten krycí lalok. Zkusím nalistovat příslušnou kapitolu v hlavě.

Nakonec jsem vymyslel, že z vnitřní strany lýtka odspoda odpojím jednu hlavu dvouhlavého lýtkového svalu. Neporuším při tom ani cévy, ani nervy. Sval zavedu pod koleno přes chybějící lýtkovou kost a hezky si ho tam usadím. Pak už jen otočím kůži s fascií z lýtka tamtéž a to už je hračka, to už jsem dělal. Výsledek je vynikající“.

Přesto jsou chvíle, kdy přes velkou snahu lékaři pomoci nedokážou. „Teď naposledy si pamatuji, že jsme resuscitovali malou holčičku zasaženou elektrickým proudem. Nad ní byli všichni doktoři, v podstatě se seběhl celý tým a dělali jsme to nejlepší, a nepodařilo se to. A pak ti lidé brečí a já také brečím,“ vzpomíná Tomáš Šebek.

Podle něj je pro psychiku lékařů velké štěstí, že v takových okamžicích není na smutky moc času. „Za chvilku vám totiž přijde další pacient. A jedete další příběh, jinou medicínu a jste tam jako profesionál. Jste tam od toho, abyste především těm lidem pomáhal, ale je to těžké.“

Přes velké psychické vypětí sám nikdy psychologa vyhledat nemusel. „Hlavně ve válečných zónách nebo tam, kde dochází k velkým neštěstím, byly týmy Lékařů bez hranic posíleny o psychologa. Primárně pomáhá místním pacientům, ale je také indikátorem duševního zdraví v týmu.”

Tříletí na JIPu

„Ke dvěma tříletým klukům na JIPu během odpoledne přibejvaj další dva stejnýho věku. Hráli si s ještě jednou kamarádkou s ohněm a přiložili nějakou výbušninu. Přivezli je na emergency, když jsem tam ohledával dvě dámy, kterým někdo prostřelil hrdlo. Malý děti. Rozsekaný obličeje, nohy a ruce. Dva naštěstí nejsou zraněný moc hluboko, budou dobrý. Poslední ošklivě, a navíc přišel o oko. Proč?

Nevím, co komu udělaly ty dvě ženský. Zřejmě matka s dcerou. U obou se bojím poškození hltanu. Dýchací systém je v pořádku. Jedna má ustřelenou čelist a kulku někde u páteře. Druhá má obě kulky někde směrem k hrudníku, snad ale povrchově. Nechávám je sledovat.

… a takhle vypadá Afghánec druhý den po otevřené hrudní operaci pro několikanásobný průstřel plíce.

… a takhle vypadá Afghánec druhý den po otevřené hrudní operaci pro několikanásobný průstřel plíce.

FOTO: archív Tomáš Šebek – Lékaři bez hranic

Oběma osobně zavádím nazogastrickou sondu - hadice do žaludku - a modlím se, aby neměly mediastinitidu. To je zánět v prostoru mezi plícema, nad srdcem a směrem do krku. Má to jediný východisko - smrt. Alespoň v těchhle podmínkách, i kdybych udělal nějakej hrudní výkon. Naštěstí už jsem tady takových viděl mraky a nakonec to nikdy zánětem neskončilo,“ popisuje v knize.

Bráníme se neutralitou

I když Lékaři bez hranic pracují i v nebezpečných oblastech, sami žádným „bojovým“ výcvikem neprocházejí. „Bráníme se svou neutralitou. Tím, že jsme neutrální, nevládní a že všechny peníze, které nashromáždíme, jsou od soukromých dárců. Funguje to jako zaklínadlo. I v místech, kde se běžně pohybují vojáci v neprůstřelných vestách, my můžeme chodit v tričku a do nás se a priori nestřílí, protože jsme tam pro všechny. Místní to vědí a přijímají nás.“

Tomáš Šebek vysvětluje, že než se otevře mise v nějaké kritičtější zóně, musí dojít k několika krokům domluvy se všemi místními autoritami, představení a vysvětlení, o co vlastně jde.

„Neutralita, která za námi stojí, je pro ty lidi pochopitelná. Vědí, že jsme tam pro všechny. Bohužel někdo si to pak přetransformuje, že jsme např. v Afghánistánu i pro teroristy. V některých případech to může být i pravda, protože někdy vyléčíme i vojáka opozičních sil, v Afghánistánu tálibánce. Tomu se nevyhnete. Kdybychom to neudělali, ohrozili bychom misi a pak bychom nemohli léčit těch devadesát devět procent afghánských civilistů,“ vysvětluje.

Respektují však právě tito lidé fakt, že před branami nemocnice Lékařů bez hranic musí složit zbraně? „Právě že tihle lidé to respektovali. Pracoval jsem v nemocnici v Kundúzu. Byl jsem tam dvakrát od roku 2011, kdy byla otevřena, a k žádnému většímu konfliktu tam nedošlo. Byly vyhrocené situace, ale ty strany nás respektovaly. Nemůžete se však ubránit proti bombardujícímu letadlu, kdy nemocnice během několika minut celá skončila.“ V troskách nemocnice po bombardování Američany v říjnu loňského roku zemřelo i několik jeho známých lékařů.

Na lékařské mise Tomáš Šebek vyjíždí vždy po roce a půl. Nyní už přemýšlí, kam by se vydal příští rok. Podle svých slov by chtěl nejspíš do Afriky. „Konečně bych byl donucen dotáhnout francouzštinu,“ říká. O své práci a zážitcích píše blogy a také knihy. Právě ta poslední se jmenuje Mise Afghánistán s podtitulem Český chirurg v zemi lovců draků.

Cena za statečnost

Tomáši Šebkovi letos udělil Lékařský odborový klub – Svaz českých lékařů cenu za statečnost. „Především to pro mě znamenalo, že stavovské lékařské organizace ocenily, nemyslím přímo mě, ale práci Lékařů bez hranic, nebo obecně mých kolegů, kteří pracují v nelehkých podmínkách v zahraničí. A to je pro nás skvělá zpráva. Pro mě osobně je to samozřejmě velká čest, ale opravdu jsem cenu přebíral také za kolegy, kteří dělají to samé a leckdy daleko více,“ říká chirurg.

S cenou byl spojen dar České lékařské komory Lékařům bez hranic ve výši 300 000 korun. „To je také ohromná podpora. A impulz, že se s naší prací ztotožňují a že nám fandí,“ dodává.