Byla to jediná „chvilka slávy“ za dvanáct let práce v pražském Divadle Na zábradlí. „Od té doby se jevišti vyhýbám obloukem,“ říká dvaapadesátiletá matka pěti dětí. Neviditelná role jí sedí víc. Stát na jevišti netouží a hercům potlesk před plným sálem nezávidí.

„Na téhle práci mám ráda právě to, že jsem tím člověkem vzadu. Jsem u každé hry od začátku, spolupracuju s herci, ale nejsem vidět. Takových profesí je v divadle spousta. Nikdo o nás neví, ale jsme součástí výsledku.“

Snad proto, že jsou tak nenápadné, snad proto, že z jeviště zmizely tradiční „mušle“, odkud hercům radily, se nejednou setkala s podivem nad tím, že nápovědy ještě nevymřely.

Jenže ony jen změnily místo. Herci se totiž – ač si to ti sebevědomější možná nepřipouštějí – bez nich neobejdou.

„Židle, stoleček, lampička, text a tužka,“ seznamuje mě se svým pracovištěm. Víc nepotřebuje. Nenápadná kukaň po straně jeviště, skrytá očím diváků, připomíná vrátnici nebo pokladnu na veřejných toaletách. Jen je stísněnější. Tady musí ty dvě hodiny při představení vydržet.

Ne vždy neviditelná

V oblasti kultury pracovala už před divadlem, a když se dozvěděla, že Na zábradlí hledají nápovědu, šlo to rychle. „Promluvili si se mnou, a když viděli, že by to šlo, tak mě vzali. Myslím, že tenkrát byli rádi, že někoho mají.“

To její kolegyně Naďa Krůlová, nápověda ve Východočeském divadle v Pardubicích, musela nejprve přesvědčit ansámbl při výběrovém řízení. „Poslali mi domů text, a když se konal konkurz, každý z uchazečů postupně přišel na jeviště, herci předstírali, že jim v různých chvílích vypadává text, a my jsme museli pohotově reagovat. Pak mi přišel dopis, že si vybrali mě.“

„Do duše jim nevidím, ale myslím, že tam žádná nadřazenost není,“ nahlíží Naďa Krůlová na vztah herců a nápovědy. Diváci ji mohou někdy vidět s textem hry i v divadelní lóži.

„Do duše jim nevidím, ale myslím, že tam žádná nadřazenost není,“ nahlíží Naďa Krůlová na vztah herců a nápovědy. Diváci ji mohou někdy vidět s textem hry i v divadelní lóži.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Snad pomohlo, že k divadlu měla vztah už předtím. Jednomu z herců vypomáhala v jeho dramatickém kroužku, kam chodila její dcera, a sama pravidelně sedávala jako divačka v hledišti.

Od svých 29 let už dvaadvacátou sezónu sedává na jiných místech. Buď v portále za jevištěm, což je podobný kout, kde většinu času tráví Jana Jungvirtová, nebo výjimečně v lóži na pomezí jeviště a hlediště, kde je, jak sama říká, přiznaná. „Diváci mě poznají, mám v ruce text, ale to nevadí,“ vysvětluje, že ne vždy musí být nutně neviditelná.

Není hercům přece jen trapnější přijít si pro nápovědu k lóži než nenápadně k portálu? „Asi jo,“ zamyslí se, „ale oni jsou šikovní a málokdy mají okna. A když už se něco stane, tak si často pomůžou mezi sebou, protože jsou sehraní.“

Vybavuje si situaci, kdy se jeden z herců na takzvané Malé scéně ve dvoře, kde je nápověda také přiznaná, neostýchal při představení směrem k nápovědě pronést: „Tak a teď je to na tobě.“

Zrovna tenhle kolega je podle ní typ, kterému to nevadí. Jiní by se styděli přiznat před celým sálem, že jim vypadl text.

Víc práce při zkoušce

Jak moc herci pomoc ze zákulisí využívají, je podle Nadi Krůlové individuální. „Někdo ji nemá rád vůbec, někdo na ni neslyší a někdo ví, že když má nějaký problém, tak jsem tu pro něj. Když mi herec před začátkem představení řekne: Hele, dneska mě opravdu hlídej, tak vím, že mám být nastražená, a pokud ke mně přijde, ‚hodím‘ mu slovo, které mu vypadlo. Máme tu i herce, který s nápovědou jede všechny zkoušky, ale naostro to pak zvládne bez problému.“

Hlas nápovědy je nejdůležitější právě při zkouškách. „Při představení už je to jen taková berle,“ říká Naďa Krůlová.

„Zrovna zkoušíme třetím týdnem hru Miloše Štědroně Krásné psací stroje!, která bude mít premiéru teď v únoru,“ informovala mě Jana Jungvirtová, když jsme po zkoušce zasedli v divadelní kavárně. „Obvykle zkoušíme od pondělí do pátku mezi desátou a čtrnáctou, před premiérou někdy i soboty.“

Někteří herci mají podle jejích slov text nabiflovaný z domova, jiní se při zkouškách rádi nechávají nápovědou vést. „Mám takovou zásadu. Když nápověda pracuje dobře, tak při premiéře už nemusí nic napovídat. To je ideální stav.“

Okno se dá poznat

V tom se obě nápovědy poněkud liší. Zatímco Naďa Krůlová se střídá s kolegyní a jsou při každém představení, Jana Jungvirtová jistí herce obvykle jen deset repríz. Jenže okno přece může přijít i při padesáté repríze… „Herci se to snaží umět tak, aby mě už nepotřebovali, protože stejně vědí, že tam jednoho dne nebudu.“

Tady se ukazuje, jak je její role při zkouškách potřeba. „Když má někdo při zkoušení hry s textem problémy, tak se třeba i ráno sejdeme, procházíme si to, procvičujeme nebo jim dokonce píšu zábavné dopisy s názornými pomůckami k učení. To mě hrozně baví,“ dokládá, že její příspěvek přece jen přesahuje obvyklou práci nápovědy. Přiznává, že díky téhle společné přípravě pak často představení prosedí na židli, aniž by někdo z herců její pomoc potřeboval.

Jak vlastně poznat, že je herec v úzkých a že jen neudělal úmyslně delší odmlku? „Od toho jsou zkoušky,“ připomíná Naďa Krůlová. „Píšu si do textu poznámky, kde je kratší nebo delší pauza.“ Když už cítí, že je hodně dlouhá, herec si často pro nápovědu sám „přijde“ nebo se nápadně pohybuje v její blízkosti.

„Mně se text vybavuje, podívám se vždycky na čtyři pět replik dopředu, takže se mu můžu dívat do očí a vidím, jestli ví, nebo neví,“ říká pardubická šeptalka, jak se někdy sama tituluje. Honosnější divadelní výraz sufléra či suflérka nepoužívá ani jedna z dam.

Výjimkou je muzikálová komedie Jeptišky, kde má Naďa Krůlová štěk sama za sebe a její postava se jmenuje sestra Sufléra. I u ní jsou tedy chvíle, kdy se zjeví divákům, vzácné.

Janě Jungvirtové je trochu líto, že jsou nápovědy ukryty i samy před sebou, a tak kolegyně z jiných divadel vyzývá: „Mohly bychom udělat nějaký spolek nebo se alespoň sejít. Ráda poznám ostatní.“