Šla zrovna z ultrazvuku. Připomněla mi jednu kamarádku: nemluví hlasitě, ani se neobléká do jásavých barev, přesto její názory a styl nelze přehlédnout. Působí křehce, ale vnímáte její vnitřní sílu. Nechrlí od boku fórky, naopak mluví někdy až příliš vážně - a stejně se začnete usmívat.

„Zastihla jste mě ve chvíli, kdy pro mě není nic tak důležité jako zdravé miminko. Termín mám v červnu, tak by to mohl být Blíženec jako můj táta, nebo Rak,“ zvažuje šestatřicetiletá herečka.

Takže vás ještě stihnu vidět v dramatu Polední úděl, s nímž excelujete v Dlouhé?

Polední úděl patří zrovna k představením, která jsem musela bohužel odříct, je energeticky velmi náročné a akční, což u mě teď vyvolává nevolnost a stres. Nemohla bych hrát naplno. Vůbec se cítím náladově jako na houpačce - od maximální euforie po propady úzkosti a únavy. Jsem si toho vědoma, vím, že to k těhotenství může patřit. Ale uvidíme, možná se to zlepší…

Jsem do jisté míry sentimentální a asi by se mi líbilo být nevěstou, mít bílé šaty a na hlavě věneček.

Jste typ toužící po velké rodině, nebo jste zatím řešila hlavně kariéru?

Jsem jedináček se všemi plusy i minusy toho stavu. Rodiče na mě logicky kladli obrovské nároky a já se snažila plnit jejich očekávání, být pro ně radostí. Až v pozdějším věku jsem si uvědomila, že mě to ne vždy naplňovalo.

Sourozenec mi určitě chybí, i když mám spoustu skvělých kamarádů. Proto jsem si přála početnou rodinu, prožít tak třeba Vánoce… Což se teď poprvé podařilo, můj muž má totiž už dvě holčičky, tříletou a jedenáctiletou, a já se tak - ejhle - stala jejich nevlastní maminkou!

Ani jsem nepostřehla v médiích vaši svatbu…

Tu jsme zatím neměli, ale chytla jsem na cizí svatbě kytku a říká se, že do roka a do dne… I když to se nám asi už nepodaří. Ten papír pro mě není důležitý, přestože z něj plynou jisté výhody společenské, sociální a finanční. Ale jsem do jisté míry sentimentální a asi by se mi líbilo být nevěstou, mít bílé šaty a na hlavě věneček, takže o tom skrytě sním…

FOTO: Milan Malíček, Právo

Je partner z oboru?

Vlastně ano, je taky u divadla, skládá hudbu, miluje rap. Stál u vzniku kapely Prago Union. Ale to stačí… Seznámili jsme se v Dejvickém divadle, bydlela jsem tehdy naproti a chodila tam do kavárny. Měla jsem v té době víc nabídek, Ondřej mě ale dostal svým humorem a jasnými názory. Vždycky mě postaví nohama na zem, řekne: Je to tak a tak. Dřív jsem spíš já podporovala partnery, přebírala jsem mužskou energii. Teď je to správně, o čemž vypovídá i to, že jsem těhotná.

S dítětem se trochu vrátíte i do svého dětství. Co se vám vybaví?

Nejšťastnější jsem asi byla, když jsme jezdili z Brna, kde jsem vyrůstala, na chatu na Vysočinu. Byla jsem v kontaktu s přírodou, bylo běžné vidět třeba zmiji nebo čolka, svět se mi tehdy zdál takový pohádkový. Pořád se tam ráda vracím, utíkám z města, potřebuju spojení s přírodou.

Herecké geny mám asi po dědovi. Byl velký recesista a na chatě neustále vymýšlel různé atrakce.

Bohužel nelze dělat divadlo a bydlet na vesnici, na to by si člověk musel hodně vydělat. U mě bylo jasné, že se budu věnovat humanitním vědám, protože na exaktní jsem nebyla nadaná.

Po kom máte herecké geny?

Asi po dědovi. Byl velký srandista a recesista a na chatě neustále vymýšlel se sousedy různé atrakce - poutě, kdy jsme se namaškařili, táboráky s kytarou… Měla jsem v něm obrovský vzor, byl typ Menšíka nebo Horníčka, kteří uměli bavit společnost historkami a všichni je milovali.

Takže i já jsem exhibovala a snažila se předvést. Jednou jsem se šíleně navlíkla a skákala kolem ohně jako pračlověk Janeček… Ale tohle bavičství a improvizace, vystoupit na jeviště a být sám za sebe, mi dnes vlastní není. Mnohem líp se cítím v kostýmu, schovaná v roli, kdy vím, o čem vyprávím a jaký je můj herecký úkol. Tak jsem mnohem svobodnější.

Takže vaše cesta byla jasná?

Kdepak. Lítala jsem z kroužku do kroužku, bavila mě spousta věcí. Hodně jsem taky sportovala, babička hrála basketbal a bylo nabíledni, že začnu i já. S tátou jsem zase chodila na tenis, pak na ping-pong. A od osmé třídy se to zlomilo k muzicírování - začala jsem hrát na příčnou flétnu a zpívat ve sboru, kde se vytvořila folková kapela. Trochu jako Spirituál Kvintet. To se líbilo, objížděli jsme festivaly. Taky jsem přičichla k jazzu a zpívala po klubech standardy…

Na JAMU jste se prý přihlásila díky kamarádům?

Ano. Moji spolužáci na gymnáziu byli Honza Mikulášek, dnes režisér a umělecký šéf Divadla na Zábradlí, a Marek Cpin, dnes scénograf. Ti mě nadchli pro JAMU. S Honzou jsme už ve třeťáku udělali školní divadlo a přišel se podívat pan Zindulka, který nás moc chválil… Takže jsem neposlechla rodiče, kteří by mě nejradši viděli na právech. Tvrdili, že na to mám hlavu, což je asi pravda, pamatuju si skvěle texty. Taky mě bavily dějiny umění…

Za roli Ysé v dramatu Paula Claudela Polední úděl získala Helena mimo jiné cenu A. Radoka i Thalii. Na snímku s Miroslavem Hanušem.

Za roli Ysé v dramatu Paula Claudela Polední úděl získala Helena mimo jiné cenu A. Radoka i Thalii. Na snímku s Miroslavem Hanušem.

FOTO: archív Divadla v Dlouhé

Nicméně volba padla na herectví. Vnitřně jsem se na to připravila, říkala jsem si, že se musím dostat, protože jsem prostě dobrá.

Jak to vzali rodiče?

Byli hodně překvapení, že jsem je neposlechla a nebudu mít „řádné“ povolání. Ale později s prvním úspěchem se uklidnili. Ještě to mělo několik etap, když jsem se místo studia věnovala vysedávání v divadelních klubech, klábosení s herci…, ovšem známky jsem neměla špatné. Žila jsem stále doma a mé pozdní příchody rodiče vytáčely. Tehdy dost rázně zakročili.

Hodně jsem hýřila, večírkovala, měla spoustu lásek. Až jsem si uvědomila, že si musím stanovit mantinely.

Zklidnila jste se, nebo přišla revolta?

To druhé. Odešla jsem, bydlela po kamarádech a dělala si víceméně, co jsem chtěla. Maminka nesla tuhle moji pozdní pubertu a touhu osamostatnit se velmi těžce. Pro mě JAMU byla obdobím sbírání zkušeností, užívání života, ráda na to vzpomínám. Celá škola tehdy žila oslavami padesáti let existence, takže se všechny obory i ročníky propojily. Na základě toho jsme byli pozvaní do polské Lodže… A vůbec jsme během studia dostali spoustu příležitostí. Díky tomu jsem neměla problém sehnat angažmá - zvolila jsem Městské divadlo v Brně.

Co váš osobní život, vztahy, lásky? Jste typ, který se snadno zamiluje?

Určitě. Divadlo je do jisté míry extrémní v tom, že se herec vtěluje do rolí. Obdobně jsem se vtělovala i do osobních příběhů, které mě potkávaly. Hodně jsem hýřila, večírkovala, měla spoustu lásek… Až jsem si uvědomila, že tak se žít nedá, že si musím stanovit mantinely - a nepouštět si do života úplně vše, co přichází. Vystřízlivění souviselo i se zdravotními obtížemi.

Na choroby jste snad ještě mladá?

Začala mě zlobit páteř a musela jsem absolvovat řadu vyšetření, zjistili mi určité rodinné predispozice, navíc anémii a poruchu imunity související s mononukleózou, a přišel celkový kolaps. Verdikt zněl, že musím dodržovat přísnou životosprávu a cvičit. To se psal rok 2002 a o deset let později, kdy měl přijít podle mayského kalendáře konec světa, se můj svět zhroutil ještě jednou. Můj hodnotový žebříček se rozsypal a začalo se prověřovat: zdraví, finance, vztahy, rodina. Vše bouchlo najednou a musela jsem to znovu správně nastavit.

To zní docela dramaticky. Jak to dopadlo?

Začala jsem cvičit jógu, našla si osobní trenérku, chodila jsem běhat… A vnitřně jsem nesouhlasila s tím, že se svým stavem nemůžu nic dělat. V té době k nám do divadla zavítal Jan Bílý, pro mě novodobý šaman, který vede rodinné konstelace. Přihlásila jsem se na jeho seminář a ukázalo se, že moje zdravotní potíže jsou jen symptom, který se objevuje v otcově linii. Vše se postupně rozklíčovalo a čistilo na mentální úrovni. A od té doby opravdu nemám žádné obtíže. Snažím se samozřejmě hlídat jídelníček a hýbat se, ale tohle byl klíč.

Znám případ, že po návštěvě rodinných konstelací člověk změnil vztahy k členům rodiny - i negativně.

Je fakt, že konstelace mají vliv na celou rodinu, tedy i na ty, kteří kurz neprožili. Ta velká proměna, která v člověku nastane, se odráží i do jeho okolí. A je možné, že to někdo může vnímat záporně, ale věřím, že jde o věci, které mají proběhnout, a vše se nakonec dostane do správných proporcí. Někdy je na čase udělat generální úklid.

Kriminálka Anděl, role Jany Chládkové... Talentovaná herečka hrála i ve filmech Stínu neutečeš, Schmitke, Raluca a nejnověji Lída Baarová.

Kriminálka Anděl, role Jany Chládkové... Talentovaná herečka hrála i ve filmech Stínu neutečeš, Schmitke, Raluca a nejnověji Lída Baarová.

FOTO: archív TV Nova

Žila jste čtyři roky v Německu, to vás asi taky ovlivnilo…

Dost. Prožila jsem tam jednu ze svých lásek. V době, kdy jsem ještě hrála v Brně a cítila se velmi vytížená, jsem tam dostala nabídku na angažmá. Šla jsem tedy do světa. Posléze jsem se ale potkala s režisérkou Hanou Burešovou, která mi nabídla Prahu. Tím můj vztah skončil - rozdělila nás práce.

Asi nebyl tak zásadní. A jak vás přivítala Praha? Lišily se hodně představy a realita?

První čtyři roky jsem tohle město nemohla vůbec vydýchat - bylo pro mě špinavé, hlučné, přelidněné. Žila jsem s divadelním platem od výplaty k výplatě, neměla žádné kontakty. Tehdy volal kdosi z televize, jestli nechci hrát v nějakém seriálu - a já to běžela celá nadšená říct Hance Burešové. Ta mi ale dala radu, abych zvážila, zda to nebude na úkor mé představy, jak chci vystupovat a ztvárňovat velké role v divadle. Takže jsem odmítla a dodnes se snažím tou radou řídit. Herecká důstojnost je moje know-how.

V seriálech se ale objevují i skvělí herci. A vy jste nakonec stejně v pár hrála…

Jasně. Od Kriminálky Anděl, kde hraju psycholožku Janu Chládkovou, měli všichni značná očekávání. Už jednání s producentem a režisérem bylo velmi korektní. Scénář byl psaný stroze, bez většího osobního prostoru postav. Já měla být takový babochlap s analytickým myšlením. Což v zásadě odpovídalo mému osobnímu charakteru, kterému je dáno vše rozebrat a pak tomu dát duševní obsah.

Pak mi ale režisér seriálu řekl, že působím na kameře tvrdě a studeně, ať zkusím zjemnit. V poslední sérii se naštěstí připsaly nějaké „lidské“ scény, Jana měla dítě… Bohužel nastaly problémy s produkcí a bylo jasné, že je to poslední natáčení. Škoda.

Cítila jste se dobře v ryze mužském světě?

Myslela jsem do té doby, že mi je v něm líp než v ženském, ale zjistila jsem, že ne. Potřebuju kolem sebe ženy, ženská energie mě obrovsky nabíjí, mám tři nejlepší přítelkyně a každému přeju zažít sílu, která se mezi námi kumuluje. Jezdíme společně na chalupu, kam striktně nesmějí žádní chlapi, i psi jsou pouze fenky!

Dokážete se lehce přepnout po natáčení nebo divadle z role do civilu?

Ondřej mi občas řekne: Hele, nepřehrávej! Když se vrátím domů, je ta energie stále živá a chvíli trvá, než vyprchá. Proto spousta herců pije, aby ji utlumili. Mě baví ji využívat a něco dělat, třeba odpovědět na maily, umýt nádobí. Po představení si dám místo piva chlebíček. Ráda vařím a teď trpím, že ještě nemám hotovou kuchyň, teprve si budujeme hnízdo. Učím se trpělivosti a objevuju v sobě designérku, běhám po obchodech, vybírám obklady…

Helena Dvořáková

Helena Dvořáková

FOTO: Michaela Feuereislová

V úvodu jste naťukla zájem o znamení zvěrokruhu. Nakolik podle vás fungují?

Věřím, že postavení planet opravdu vypovídá o charakteru člověka, profilu. Já třeba jsem Vodnář, což je vzdušné znamení, lítám neustále v oblacích… Pro mě je tudíž velmi důležité nalézt vyváženost se zemí, pevně na ní stát. To se mi povedlo teprve v současném vztahu.

Dřív jste brala všechno velmi vážně - to už taky neplatí?

Věci, které nemám zpracované, se mě dotýkají stále velmi hluboce. Ale když se s nimi smířím, dovedu se jim zasmát a bavit se svými nedostatky, mindráky, může to být cokoliv. Jestli to nebude i tím, že pocházím z Brna. Lidi jsou tam víc uzavření do sebe. Až v Praze jsem narazila na bezprostřední typy, extroverty. My Brňáci o sobě furt pochybujeme.

Traduje se, že otevřenost a srdečnost patří spíš k Moravanům…

Taky jsem si myslela, že jižní Morava je ten nejslunnější kout republiky. Je fakt, že u vínka nebo slivovičky se umíme bavit a otevřít se. Ale v osobních věcech jsme spíš uzavřenější. Je to jen můj názor.

Zarazila mě poznámka o mindrácích, jistě víte, že jste půvabná…

Každý nějaké má. Já se strašně trápila tím, že jsem malá, měřím jen 164 centimetrů. Naštěstí mám po mamince dlouhé nohy, takže jsem sice prťavá, ale na kameře to vypadá, že jsem vysoká. Taky chodím všude pozdě… Teď si ale užívám období, kdy se mi zdá, že sebe sama už mám vyřešenou, o svých chybách a kladech vím, tak to prostě je. A těším se na příchod toho človíčka.

Jak konkrétně se na mateřství připravujete?

Mám kolem sebe fůru kamarádek s malými dětmi, spoustu holčiček. Takže bych si možná přála kluka. Ale na prvním místě je zdraví. Sleduju různé servery na internetu, a jak jsem zrušila většinu práce, mám čas poslouchat zprávy o dění u nás i ve světě, což mě dřív míjelo. Najednou jsem Alenka z říše divů. A padá na mě z toho všeho velká tíha.

Svět, do kterého přivedete miminko, není právě růžový…

Jsem velmi zklamaná, jak se v téhle republice reaguje na témata uprchlíci, terorismus, vztah k EU a povinnostem, které z toho plynou. Chybí nám výrazné inteligentní osobnosti, které by formulovaly své názory. V souvislosti s uprchlíky se mi líbil názor paní Vášáryové nebo Tomáše Halíka, to jsou hlasy, které je třeba poslouchat a uvědomovat si hodnoty, na nichž demokracie stojí. Bohužel jsou slyšet jen ostré výkřiky rychlých řešení. To brání jakékoliv diskuzi.

A nejvíc mě děsí, co můžeme ovlivnit, ale neovlivňujeme: životní prostředí. Když koukám na záběry z Pekingu, kde se nedá dýchat… V 90. letech jsme se divili, že v Asii kupují vodu v PET láhvích, dnes to děláme taky. A s ovzduším to bude za pár let stejné.

Ovlivní to nějak způsob, jak povedete svého potomka?

Já vůbec nevím. Vím jen, že máme nádherný vztah s dcerami mého muže. Své místo zaujímám s vědomím, že nejsem jejich máma, daří se nám vycházet na bázi kamarádství a humoru. Ale to, že se objeví někdo další, malinký, bude pro mě úplně nová zkušenost, takže nemám žádná očekávání, nároky a představy. Budu vykulená už jen z jeho fyzické existence, celé početí a vznik nového života je vlastně zázrak. Boží dar.