„Jsem šťastný člověk, protože si pořád hraju a dělám vše pro to, abych se měla stále na co těšit. Jsem zřejmě infantilní, protože jak jinak bych vydržela hrát si celý život s panenkami?“ směje se na zdvořilostní otázku, jak se jí vede.

Zákulisí divadla šlape jako hodinky, asistentka i dcera Denisa ťukají do počítače, káva voní a našemu povídání přihlížejí loutky v nadživotní velikosti, které nestárnou stejně jako ona.

Představujete ženskou část dřevěné rodiny, plete se vám do života víc Mánička, nebo bábinka Kateřina?

Mně se plete do života celé divadlo, moji kolegové i jeho provoz. Nejen proto, že na mě padl zodpovědný úděl ho vést. Myslím na něj, protože pro něj píšu, režíruju hry a hraju. Takže mu věnuju víc času než své rodině.

S Máničkou i bábinkou Kateřinou máme stejné nutkání spasit svět a smysl pro humor, jsme pedantické, vegetariánky a ekoložky.

Jako interpretku mě dřív bavila Mánička. Dítě je inspirativní, akční, humorné. Ale s přibývajícími léty mě stále víc zajímá postava její bábinky, což je učitelka v důchodu, ovlivněná svou profesí a beznadějně snící o starém mládenci Spejblovi.

Baví mě u obou reflektovat svět očima žen, jak dětskýma, tak i člověka, který o něm už něco ví. Ale nejvtipnější situace a repliky stejně věnuju uličníku Hurvínkovi.

Vraťme se k dámám: která z nich jste spíš vy?

Každý herec se projektuje do postav, které vytváří. Vychází ze svého temperamentu a zkušeností. V mém muži jsem nacházela rysy jak Spejbla, tak Hurvínka. Podobně se já poznávám v Máničce, bábince, ale i v Líze ze seriálu Simpsonovi. Máme stejné nutkání spasit svět, smysl pro humor, jsme vegetariánky, ekoložky a jsme lehce pedantické.

Ovšem nechám se taky ovlivňovat světem a lidmi kolem sebe. Přistihuju se, že pořád šmíruju. V tramvaji, v parku, obchodě… všude hledám inspiraci.

FOTO: Petr Horník, Právo

Zdá se, že vás loutkové divadlo pořád stejně okouzluje…

Fascinuje mě, že mohu vdechnout život mrtvému předmětu a s jeho pomocí dokážu zavést jak děti, tak dospělé do světa fantazie. Je krásné, když se sejde obecenstvo, které má talent – ať už dětské, nebo dospělé, a vy spolu s ním vytváříte jedinečný a neopakovatelný zážitek. To je dar. Pro mne i pro diváky. Jejich smích je tou největší odměnou, obdarováváme se vlastně navzájem.

Vzpomenete si na svoji nejdávnější návštěvu divadla?

Bylo to právě v Divadle Spejbla a Hurvínka. Mám z té návštěvy jen střípky dojmů, byly mi asi tři roky, ale vím, že neproběhla zrovna ideálně. Hráli tehdy „Hurvínka mezi broučky“, kde vystupoval duch – a já se ho strašně lekla. Takže mě řvoucí vynesli z divadla, abych nerušila ostatní. Na celoživotní lásku to nevypadalo. Snad vytrvalostí rodičů nebo poslechem desek mě ten hrůzný zážitek neodradil.

Když mi bráška z legrace podtrhl židli a já skončila v sádře, rodiče mi jako bolestné dali vybrat mezi vytouženou bílou myškou a hračkou Hurvínka. Už tehdy zvítězil ten ušatec na celé čáře.

Co ještě patřilo k vašemu dětství?

Chodila jsem do baletu, abych nechodila špičkami k sobě. Skončilo to, když jsem začala chodit jako Chaplin. Pak jsem ráda kreslila. Nehrála jsem si moc s panenkami, ale vytvářela jsem si vlastní svět. Jeho postavy jsem malovala, vystřihovala, k nim jsem vyráběla kulisy, navrhovala jsem jim kostýmy a psala pro ně role, které jsem i hrála.

Scénografie nebo herectví by asi bylo logickým cílem, ale v naší pedagogicky orientované rodině (maminka profesorka, děda pan řídící) se všichni živili seriózně a kumšt byl jen koníček.

Tak jsem si věrna tradici podala přihlášku na pedagogickou fakultu. Jenže než jsem nastoupila, dozvěděla jsem se o oboru scénografie a loutkoherectví na DAMU. To mě nadchlo. Zkoušky už byly uzavřeny, tak jsem se rozhodla, že rok do dalších strávím v loutkovém divadle, abych se o profesi dozvěděla co nejvíc. Přijali mě v Divadle Spejbla a Hurvínka.

Zprvu jsem Kirschnera bezmezně poslouchala. I rande mi dával příkazem: Hele, doprovodíš mě k domu a já ti povím něco o divadle!

A setkala jste se s Milošem Kirschnerem…

Byl obrovskou osobností – lidskou, hereckou i tvůrčí. I svou majestátní postavou vzbuzoval autoritu. A já se ho bála. Vzhlížela jsem k němu, ale mimo jeviště jsem se mu snažila vyhnout. Měla jsem před ním trému, on si toho byl vědom a vychutnával si to. Často mě z něčeho zkoušel. Prověřoval mé znalosti z historie, politiky, ptal se, co si myslím o Freudovi…

Dcera Denisa jako by mamince z oka vypadla – i díky ní zůstane tradice Divadla Spejbla a Hurvínka zachovaná.

Dcera Denisa jako by mamince z oka vypadla – i díky ní zůstane tradice Divadla Spejbla a Hurvínka zachovaná.

FOTO: archív Heleny Štáchové

Ale na jevišti byl báječným, i když nesmlouvavým partnerem. Neodpustil mi jedinou faleš, machu, přehrávání. A tak jsem na sobě musela hodně pracovat, stále se učit – což on dělal celý život. Byl pilný, vzdělaný, autorsky nepřekonatelný. Stal se zkrátka mým celoživotním guru. Dodnes se na něj při nejrůznějším rozhodování v duchu obracím a přemýšlím, jak by to řešil on.

Kdy se váš vztah zlomil? Byla jste hezká, obletovaná, on starší a ženatý...

Asi každý si odžije nějaké lásky, ale když potkáte tak charismatického chlapa, kterého si v mládí v Paříži pletli s Gerardem Philipem, není co řešit. Já ho zprvu vnímala jako pána v letech, byli jsme od sebe šestnáct roků, proto jsem ho bezmezně poslouchala. I rande mi dával příkazem: Hele, doprovodíš mě k domu a já ti cestou povím něco o divadle!

Já netušila, že jeho cíle nejsou jen pedagogické, ale on mě cestou mazaně okouzloval svými zážitky a vědomostmi. Prostě věděl, jak na to. Jezdili jsme na zájezdy do světa, trávili jsme spolu spoustu času a já najednou zjistila, že mi třeba o dovolené jeho přítomnost chybí a moji vrstevníci se mu nemůžou rovnat. Tak se pozvolna zrodila láska, které jsem se bránila. Měla jsem své zásady a nechtěla mu rozbít manželství.

K tomu ale nakonec došlo.

Každý vám řekne, že už bylo rozbité, jinak by k tomu nedošlo, jenže v tomto případě tomu tak opravdu bylo. Miloš nechtěl zklamat děti, proto jsme sedm let čekali, až vyrostou. Pro něj to bylo celkem pohodlné, pro mě čím dál méně, už jsem taky toužila po vlastní rodině. Tehdy jsem se rozhodla, že se s ním rozejdu, to ho nakoplo a rozvedl se.

Přesto se o svoji rodinu dál vzorně staral a já se snažila nabídnout u nás jeho dětem druhý domov, což se snad povedlo. Dokonce teprve u nás se poznaly děti z Milošova druhého manželství s dcerou z prvního a spolu s našimi dětmi utvořily sourozenecké vztahy, které fungují dodnes.

S Milošem Kirschnerem v den svatební v roce 1975

S Milošem Kirschnerem v den svatební v roce 1975

FOTO: archív Heleny Štáchové

Takže jste nikdy nelitovala?

Ne, protože mi Miloš dal úžasné děti a všechno, co jsem, jsem hlavně díky němu. Samozřejmě nebyla to vždycky idyla. V naší rodině se míchal vztah podřízené s nadřízeným. Když jsem se odvážila zkritizovat něco z divadla, byl oheň na střeše a můj šéf mne postavil do latě. Díky věku mě dlouho bral i trochu otcovsky – někdy to bylo pohodlné, někdy otravné. Přesto byl život s ním zábavný, stále jsme si měli o čem povídat.

Později se logicky začal věkový rozdíl projevovat jako obtíž. Jemu docházely síly a já jich měla na rozdávání. V době, kdy jsem si přála cestovat a bůhvíco zažít, jemu už se nechtělo. Kolikrát někam schoval třeba atraktivní nabídku do ciziny. Když jsem na to přišla, hodně mě to štvalo… Jak já mu dnes rozumím! Dostávám pozvánky na různé akce, premiéry a řadu z nich odmítám. Jsem po rušném dni nejšťastnější, když doma mohu v klidu relaxovat.

Jak jste vaše souboje tehdy řešila?

Vždycky jsem věděla, co je priorita, že Miloš je muž mého života. Moje dětství bylo krásné i proto, že se naši nikdy nehádali, aspoň ne před námi. Nebyla jsem zvyklá na zvýšený hlas. Jenže Miloš byl živel s nezkrotným temperamentem. Co na srdci, to na jazyku. I já jsem jako Štír vše říkala přímo. Takže by výměny názorů mohly být na denním pořádku.

Nic nemáme jisté: slávu, krásu, lásku, úspěch ani zdraví. Jen chvíli, kterou právě žijeme. Tak proč si ji neužít?

Já ale chtěla, aby naše děti vyrůstaly v klidu, proto jsem se z lásky k rodině stala stratégem a diplomatem na nejvyšší úrovni. Učila jsem se vyčkávat na vhodnou chvíli a formulovat svá přání tak, aby měl dojem, že vznikla v jeho hlavě. Stala jsem se mistrem svého oboru. Čehož nelituji. Ve vedení podniku se mi diplomacie, empatie a chladná hlava hodí. Za to jsem získala úžasného chlapa, jeho lásku a důvěru. A to není málo.

Vedle pěkných momentů jste zažila těžké chvíle, kdy vám bylo nejhůř?

Každý ošklivý zážitek je v tu chvíli tím nejhorším, nejde udělat žebříček. Smrt dítěte, na které se těšíte a máte strach, že další mít nebudete, právě tak jako předčasný odchod rodičů, nezaviněná havárie, při níž přijdete o obličej, nevíte, zda budete vůbec vidět, a děsíte svou vizáží lidi na ulici, Milošovo statečné a dlouhé stonání i jeho konec, kdy se naplnilo vše, čeho se bál. Nerada na to vzpomínám... Pak přišlo jedenáct let tahanic, z toho osm let soudních o práva na loutky.

Co z toho je horší? Musela jsem se se vším vyrovnat, pracovala od nevidím do nevidím, žila v permanentním stresu a obavách ze ztráty divadla… Až jednou to namáhané pero prasklo, já smrtelně onemocněla a pro změnu jsem musela bojovat o život.

Jejich „všední“ dny naplňovalo divadlo.

Jejich „všední“ dny naplňovalo divadlo.

FOTO: archív Heleny Štáchové

Co vám pomohlo nemoc překonat?

Vůle. Chuť žít. Moje diagnóza mne zastihla v době, kdy jsem začala psát vzpomínkovou knihu o svém životě s Kirschnerem. Nejdříve jsem to vzdala. Myslela jsem, že ji stejně nestihnu dopsat. Jenže pak jsem musela zaměstnat hlavu něčím jiným než strachem. Brala jsem laptop i na chemoterapie a od deníku nemoci jsem si odskakovala do minulosti…

Z pudu sebezáchovy jsem sepsala všechny výšky i pády svého života a při jejich bilancování jsem přišla na to, že mi každý pád sice něco vzal, ale i dal. Každá překážka dává na vybranou: buď podlezete, vzdáte to, nebo skočíte.

Každopádně když to nesbalíte, něco podstatného se o sobě naučíte. Já jsem ke svému údivu zjistila, že mám více sil, než jsem tušila. Ta kniha mi pomohla z nejhoršího a podle ohlasů čtenářů snad i druhým.

Dnes působíte nesmírně vyrovnaně a optimisticky!

Protože si vážím každého dne a užívám si ho. Vím, že každá chvíle je dar a zítra se opakovat nemusí, zítra tu již nemusíte být. Takže žiju relativně velmi šťastný a spokojený život.

Mám ráda jednu indiánskou povídku. K indiánovi přijde náčelník a chce koupit jeho koně. On odmítne s tím, že přítele neprodá. Kůň pak uteče a všichni říkají: Mohl jsi mít peníze a nemáš nic. Jenže kůň se vrátí a s ním hříbě – a všichni naopak říkají, jaké měl štěstí… a tak to jde dál a dál... Až indián povídá: Nemůžete soudit, jaký je váš život, když neznáte jeho konec. Nic nemáme jisté: slávu, krásu, lásku, úspěch ani zdraví. Jistá je jen chvíle, kterou právě žijeme. Tak proč si ji neužít tak, jak nejlépe umíme?

Čím si děláte radost, kromě divadla?

Celá naše familie miluje zvířátka, měli jsme doma psy, kočky, ledacos… Bratr se stal veterinářem, já nedokážu žít bez zvířátka vedle sebe. Mám fenku a kocoura, dcera má kočičku, syn hned dvě a zvířat u brášky bych se nedopočítala. Neznám lepší relax než procházku se psem.

A taky mě baví knihy, hudba, divadlo u konkurence, hodnotné filmy, výtvarné umění… Na malování, které jsem tolik milovala, jsem už nikdy nenašla čas. Zato mojí prioritou je vlastní psaní. Je to velmi svobodná disciplína, nikdo vám to nezkazí. Píšu hry i příspěvky do rozhlasu.

A co sport? V módě je zdravý životní styl…

Jsem absolutně nesportovní člověk. Narodila jsem se po válce a měla jsem slabé, lámavé kosti. Bavila mě spousta tělesných aktivit, ale stačilo, abych zakopla, a už jsem si běžela pro gips. Takže mi doktoři sport zakázali. A když ho neděláte v mládí, jako dospělá se stydíte padat někde z lyží nebo z kola. Je mi to líto, o hodně jsem asi přišla, ale už s tím nic nenadělám.

Obě dámy jsou striktní vegetariánky, maso se v téhle rodině kupuje jen pro psa.

Obě dámy jsou striktní vegetariánky, maso se v téhle rodině kupuje jen pro psa.

FOTO: Petr Horník, Právo

Přitom vypadáte úžasně!

Pokud myslíte, tak děkuji. Mnohé pro to nedělám. Nedržím diety, nechodím na kosmetiku, kadeřník mne začal zajímat až v posledních letech, kdy jsem objevila šediny. Takže asi jistou roli hrají geny a pak to, že o svých letech nepřemýšlím, protože mám stále sny a jsem mezi mladými lidmi. Nebo že bych byla taky dřevěná jako Mánička?

Nezmínily jsme ještě vaše potomky.

Dcera a syn i jeho partnerka jsou alfou a omegou mého života. A konečně mám od léta vnučku Emilku! Je ještě takový drobeček, ale už se těším, co všechno nás spolu čeká…

Gratuluju! Denisa i Miky pracují u vás v divadle, že?

Vyrůstali v divadle, mají ho rádi a není tedy divu, že se stalo i jejich posláním. Manžel ani já jsme je k tomu ale nevedli. Naopak. Znali jsme až příliš dobře, co ta profese obnáší. Že pokud ji chceme dělat dobře, musíme jí věnovat veškerý čas, energii, lásku a ještě nevíte, zda se z vás nestane zamindrákovaný outsider bez peněz.

Mezi umělci je velká konkurence a tím i závist. Miki vystudoval střední školu designu a multimédia na FAMU. Píše scénáře, točí krátké filmy, taky navrhuje loutky, scénu a píše divadelní hry. V našem divadle jsem ho nechtěla preferovat, ale vyžádali si ho moji kolegové. Z hosta se stal členem a je velmi užitečný.

A Denisa?

Ani ona není protekční dítě. Vystudovala na UK kulturologii a už v devatenácti napsala první knihu, nominovanou na Ortenovu cenu. Pak se pustila do pěkných her pro naše divadlo. Když jsme hledali dramaturga, přišel Martin Klásek s nápadem, že Denisa o tom ví víc než kdokoliv jiný, abych ji přijala. A vyplatilo se. Je nám opravdu moc platná, kromě své práce píše knihy – nejnovější k retrospektivní výstavě o Hurvínkovi, který 2. května oslaví devadesátiny.

Takže se nemusím ptát, co hlavního vás čeká v tomto roce!?

K tak úctyhodnému výročí musí být i akce velkolepé a pečlivě připravené. Výstavy budou hned tři: na Staroměstské radnici, v pražském muzeu na Florenci a v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi.

Taky připravujeme koncert se skupinou The Tap Tap. Bude k poctě výročí dvou významných Čechů. Největšího Čecha Karla IV. a nejmenšího Čecha Hurvínka prvního.

O klidné penzi tedy zatím neuvažujete?

Zatím ne. Já umřu v divadle, jednou mě tu najdou mumifikovanou! Ale snad jsem ještě užitečná. Doufám, že poznám moment, kdy mi dojdou síly nebo invence. A pokud to nepoznám, mají moje děti za úkol, aby mi to šetrně daly vědět. Tak uvidíme…