Hlavní obsah

Louis Vuitton: Brána ke svobodě

– Paříž
Právo, Kateřina Farná, Paříž

Jednoho jarního jitra roku 1835 vyrazil třináctiletý chlapec z východní Francie do Paříže hledat štěstí. Trvalo mu skoro dva roky, než pěšky překonal 450 kilometrů a dotrmácel se do centra metropole. Spal všude, kde našel útočiště, bral jakoukoli práci. V Paříži se začal učit na výrobce zavazadel a nakonec si otevřel vlastní dílnu. Jmenoval se Louis Vuitton (1821 až 1892).

Foto: ©Grégoire Vieille

Portrét zakladatele slavné značky Louis Vuitton vítá návštěvníky do expozice ve Velkém paláci.

Článek

Dal tak vzniknout francouzské značce, která pod taktovkou páté generace nedávno oslavila 160 let. Hold svým řemeslníkům, odvážným myšlenkám i fenoménu cestovních zavazadel vzdávají do 21. února v pařížském Velkém paláci výstavou s názvem Volez, Voguez, Voyagez – Louis Vuitton (překl. Poleťte, poplavte a pojeďte – Louis Vuitton).

Kurátoři se ponořili do firemních a rodinných archívů, aby ukázali, jak šla historie značky ruku v ruce s rozvíjejícími se možnostmi cestování a objevování světa, protože právě kufry značky Louis Vuitton dokázaly být cestujícím i odvážným cestovatelům spolehlivými společníky.

Mistři svého řemesla dokážou do kufříku s ikonickým monogramem „zabalit“ takřka cokoli: od dirigentských taktovek a bicích, přes cylindry, křesílka až po krabičku na dětský mléčný zub

Tak například pro expedici Citroënu putující 12 000 kilometrů pouští Gobi a zdolávající vrcholky Himálaje vyrobil Vuitton roku 1931 všechna zavazadla rezistentní k počasí, které si nedokázali v Paříži ani jen představit. Říká se, že do cíle dorazila bez jediného zrnka písku uvnitř a ve značně lepší kondici než samotní dobrodruhové. Francouzský objevitel a africký kolonizátor Pierre Savorgnan de Brazza si zase u zručného výrobce objednal raritu v podobě lůžka, jež šlo složit do kufru.

Foto: www.brazza.culture.fr

Skládací lůžko cestovatele Pierra Savorgnana de Brazza.

Zabalíme cokoli

„Naše výroba představuje nejen udržování tradice, letitého know-how, ale také neustálou inovaci,“ říká Patrick-Louis Vuitton, reprezentant páté generace, mající v podniku na starosti speciální zakázky. A právě ty patří k nejpozoruhodnější části výroby v historické továrně v Asnières, vesničce s jedinečným geniem loci usazené pár kilometrů severozápadně od Paříže. Ročně je v tomto „srdci“ značky vyrobeno asi 350 individuálních zakázek.

Mistři svého řemesla dokážou do kufříku s ikonickým monogramem „zabalit“ takřka cokoli: od dirigentských taktovek a bicích, přes cylindry, křesílka až po krabičku na dětský mléčný zub. Sám Patrick-Louis Vuitton potvrzuje: „Každé naše zavazadlo prošlo náročným a složitým procesem výroby, aby mohlo plnit svůj účel: chránit a převážet ty nejvzácnější osobní věci a předměty.“

Foto: ©Grégoire Vieille

Pohled do části expozice, která je věnovaná cestovním pracovnám a knihovnám.

Jména proslulých kupců firma na odiv nedává. Známí jsou hlavně ti, jejichž zavazadla skončila v muzeu. Například Cary Grant, Mary Pickfordová či Marlene Dietrichová; ví se také o zakázkách pro Coco Chanel, Christiana Diora, Huberta Givenchyho a později třeba Jeana Paula Gaultiera. Dokonce cestovní sekretář slavného dirigenta Leopolda Stokowského se později stal jedním z nejčastěji vyráběných kusů cestovního nábytku.

Taška na špinavé fusekle

Archív LV pamatuje i neopakovatelné objednávky: například na přání klienta nechal Patrick-Louis Vuitton vyrobit celou výbavu z kůže slona, jehož zákazník osobně skolil. Další raritou se stal kufr pro tisíc kubánských doutníků pro jednoho Američana. Dalšímu muži, původem z Itálie, zase vyráběli zvláštní kufr na 72 košil. Maharádža z indické Barody se pro změnu rád chlubíval originálním kufrem na čajový servis.

Fascinující zůstávají zavazadla a úhledné cestovní botníky pro herečky a operní divy. Zejména pak jejich toaletní kufry jsou tak do detailů promyšlené, že perleťové kartáče na vlasy opatřené tím nejvzácnějším chlupem visí pár milimetrů nad hranou kufru, aby se nepoškodily při vysouvání.

V pařížských sálech navíc překvapivě zjistíte, že třeba taška Noe (1932) – v současnosti absolutní módní klasika – původně sloužila jako vak do automobilu na bezpečnou přepravu lahví šampaňského. S nástupem jachet a oblibou zaoceánských plaveb na scénu vstoupil vak Steamer (Parník, 1901), jehož úkolem bylo uchovávat před zraky zvědavců špinavé ponožky gentlemanů a spodničky urozených dam. Dnes se touto taškou její nositel či nositelka naopak náležitě chlubí.

Foto: Kateřina Farná, Paříž, Právo

Vak Steamer původně sloužil k uchování špinavého prádla urozených dam a gentlemanů během dlouhých plaveb. Dnes se touto taškou její nositel či nositelka naopak náležitě chlubí.

Promyšlená elegance

Výjimečně propracované byly cestovní kanceláře a knihovny. U „Vuitonů“ totiž uměli už před sto lety dokonale chránit papír, což později ocenil a monogramem LV svou pracovnu v kufru nechal roku 1927 opatřit americký novelista a novinář Ernest Hemingway.

Kufr s tajnými zásuvkami, speciálním stolečkem na psací stroj a zářivým oranžovo-žlutým interiérem byl svědkem zapisování jeho poznámek o tom, jak viděl, dýchal a prožíval „svou“ Paříž, aby z nich nakonec vzniklo mistrovské, po jeho smrti vydané dílo Pohyblivý svátek. Přitom kufr slavného nobelisty byl dlouhá léta ztracený.

Foto: archív Louis Vuitton

Cestovní pracovna, kterou si nechal vyrobit slavný americký spisovatel Ernest Hemingway, v sobě ukrývala zápisky k jeho posmrtně vydaném díle Pohyblivý svátek.

Objevil se až po téměř třiceti letech, když v roce 1956 v pařížském hotelu Ritz obědval novelista se svým přítelem A. E. Hotchnerem (autor memoárů Papá Hemingway, pozn. red.) a ředitel hotelu mu jej přinesl ze suterénu. Hemingway si prý ani nepamatoval, že tam kufr kdysi zapomněl. Když jej otevřeli, našli v něm staré oblečení, lovecké poznámky, lyžařského vybavení, korespondenci a – na dně linkované zápisníky. „Á moje notesy! Tak tady byly! Konečně!“ vykřikl údajně spisovatel, když se probíral svými znovunalezenými poklady.

Vuitton učinil z cestování umění

Všechno začalo v době po Napoleonských válkách. Zakladatel značky se narodil 4. srpna 1821 do malé dělnické osady Anchay na východě Francie. Jako dospívající hoch začal být z provinčního života otrávený, navíc nenašel společnou řeč se svou přísnou nevlastní matkou. Odešel proto ze zalesněné Jury a zamířil si to rovnou do velké Paříže. Tam se v roce 1837 stal učněm vyhlášeného výrobce zakázkových zavazadel Romaina Maréchala.

Foto: ©Grégoire Vieille

Část věnovaná leteckým zavazadlům; vlevo dole ukázka z kolekce navržené Markem Jacobsem.

Během několika let si získal reputaci jako jeden z nejlepších ve městě. A jak jméno Louise Vuittona rostlo, získával čím dál prestižnější zakázky: v roce 1853 se vyšvihl na osobního výrobce a baliče císařovny Francie a manželky Napoleona Bonaparte, Evženie z Montijo. Tím si otevřel dveře do světa nové elity a královské klientely.

V roce 1854 se oženil se 17letou Clemence-Emilie, krátce nato – ve svých 33 letech – se naplno rozhořelo jeho podnikatelské srdce. V Paříži si kousek od opery otevřel vlastní dílnu. Nápis na obchůdku hlásal: „Bezpečné a módní balení vašich nejkřehčích předmětů.” Brzy začal prvotřídní malle, jak se francouzsky těmto kufrům říká, místo z kůže vytvářet ze speciálního, velmi odolného šedého plátna Trianon, nepropouštějícího vodu.

Foto: Kateřina Farná, Paříž, Právo

Takto vypadaly kufry od Louise Vuittona v roce 1860. Používal speciální, vysoce odolné plátno.

A vymyslel ještě jeden klíčový zlepšovák, jenž usnadnil skládání zavazadel na sebe. Vypouklé víko jednoduše zploštěl. O tři roky později už byla na světě kufrová šatní skříň, hlavně u paniček cestujících zaoceánskými parníky mající značný ohlas.

Netrvalo dlouho a specialista na balení módy i výrobce „nejlehčích kabelek“ se začal ve své pařížské centrále cítit stísněně. Přestěhoval se proto do nových dílen v Asnières. Své rozhodnutí pečlivě promyslel, protože díky své poloze u řeky Seiny bylo možné do Asnières snadno dovážet po řece topolové dřevo na výrobu kufrů (v začátcích také koketoval s bukovým, růžovým nebo kafrovým dřevem). Vesnicí navíc vedla železnice přímo do Paříže.

Foto: Kateřina Farná, Paříž, Právo

Později už byla zavazadla opatřena typickým vzorem a logem LV, které nápadně připomíná českou vlajku.

Zbytek příběhu už píšou jeho syn Georges a další generace. V roce 1888 přišel Georges-Louis Vuitton s ikonickým šachovnicovým vzorem Damier. O osm let později vytvořil na otcovu počest logo LV se stylizovanými diamanty, kruhy a květinami. Vznikl tak charakteristický vzor Monogram. Paradoxně měl chránit firmu před padělky, neboť už na konci 19. století se potýkala s poměrně rozsáhlým kopírováním svých výrobků.

Jenže to, co se mělo stát pomocníkem a jedinečným identifikačním znakem, se nakonec proti LV otočilo – firma údajně ročně investuje do boje proti padělkům deset miliard dolarů.

Reklama

Výběr článků

Načítám