„S manželem nevnímáme smrt jako nočního zloděje, ale jako zvaného hosta,“ odpověděla mi 74letá dáma před pár týdny na dotaz, jestli se bojí smrti. Ona naopak položila kruciální otázku, o níž od té doby často přemýšlím: kdo má právo rozhodnout o tom, jak moc nesnesitelně má člověk ještě trpět, než zemře?

„Jsem vděčná, že mohu žít v zemi, kde je eutanazie - i když stále za velmi přísných podmínek - přípustná. Přála bych tuto možnost každému, kdo trpí nevyléčitelným a těžkým onemocněním. Aby nemusel zažívat ponižující a bolestivé zhoršování svého stavu, aby nemusel zažít tu poslední fázi,“ pokračuje ve svých úvahách žena, kterou její nebližší popisují jako inteligentního, racionálního a nezávislého člověka, jenž se rád bavil a nikdy neztrácel nervy.

„Je to otázka lidské důstojnosti,“ míní dříve velmi aktivní žena. Oba s manželem skutečně eutanazii chápou jako pacientovo právo. „Podstatné je si uvědomit, že takové usmrcení na žádost bylo u nás vyjmuto z trestního práva a je tolerováno,“ doplňuje ještě její manžel.

Ztráta sebe sama

Poprvé začaly její zdravotní problémy v prosinci roku 2012, když přišly nečekané výpadky paměti.

„Reakce mého lékaře tehdy byla, že to je u starších lidí naprosto normální, že nemusíme mít zásadní obavy. Nicméně nás vyzval, ať jsme pozorní a informujeme ho v případě zhoršení stavu,“ přibližuje první příznaky nemoci.

Bývalá profesorka řečtiny a latiny Helga V. na jednom ze starších snímků, z doby, kdy u ní ještě nepropukla nemoc.

Bývalá profesorka řečtiny a latiny Helga V. na jednom ze starších snímků, z doby, kdy u ní ještě nepropukla nemoc.

FOTO: rodinný archív

Krůček po krůčku si manžel všímal dalších poruch a nebyl úplně nadšený z lékařova optimismu.

„Tak jsem ho požádala, aby si s ním šel otevřeně promluvit. Popsal mu řadu mých incidentů, jako že jsem často v domě ztrácela věci, že když jsem začala vyprávět příběh, zapomněla jsem pointu, že mám potíže s používáním nových věcí, stejně jako problémy se čtením, s ovládáním mobilu a podobně,“ pokračuje ve výčtu obtíží. Lékař jí tedy doporučil návštěvu neurologa a podrobnější vyšetření.

Ta bohužel vynesla nemilosrdný ortel: Alzheimerova choroba, tedy progresivní degenerativní onemocnění mozku, při němž dochází k postupné demenci. Společně s diagnózou si bývalá profesorka řečtiny a latiny v duchu stále opakovala, co jiného kromě zhoršující se paměti ji nevyhnutelně čeká.

A to, co věděla, ji děsilo - neschopnost žít normální život, ztráta schopnosti mluvit, chodit, ovládat se a nakonec polykat, dýchat, až přestane bít srdce a přijde smrt.

Méně mrtvá

Neurologovi, u kterého byla Helga novým pacientem, zopakovala své dřívější rozhodnutí, že nechce, aby jí v případě závažné nevyléčitelné choroby prodlužovali život na neurčito, že chce využít možnosti takzvané dobré smrti.

„Skutečnost, že jsme se konečně dozvěděli, že to je Alzheimerova choroba, byla pro mého manžela a mě velkou úlevou. Neurolog nám sdělil, že belgické zákony umožňují eutanazii pouze lidem, kteří mohou prokázat, že trpí nevyléčitelnou a těžkou nemocí a zároveň jsou stále plně odpovědní. A tak jsme začali konat,“ zmiňuje okamžik, který přitom nebyl jejím prvním setkáním s eutanazií.

V posledních letech počet osob žádajících o asistované ukončení života v Belgickém království vzrostl o 89 procent. Z 953 žádostí v roce 2010 na 1807 v roce 2013. Většinou to byli lidé mezi 60 až 89 lety, uvádí loňský průzkum Evropského institutu pro bioetiku.

Se smrtí z milosrdenství se Helga prvně potkala v roce 1992, kdy viděla film jejich rodinného přítele Franse Buyense s názvem Minder dood dan de anderen (Méně mrtvá než ostatní). V něm filmař vypráví, jak jeho bratr a otec zemřeli v nekonečných bolestech, zatímco matka, která měla rakovinu, si vybrala humánní ukončení života.

„Vzhledem k tomu, že se mohl na její smrt připravit, zůstala v jeho mysli méně mrtvá než ostatní,“ zmiňuje jeden ze svých niterných zážitků profesorka, o níž její studenti říkávali, že nikdy nepřišla ve špatné náladě.

A po smrti významného vlámského spisovatele Huga Clause v březnu roku 2008, který trpěl Alzheimerovou chorobou a jenž se rozhodl pro eutanazii, měla údajně Helga definitivně jasno, co si přeje v případě bezvýchodné diagnózy (m. j. za asistence zemřel i otec psychoanalýzy Sigmund Freud, kterému v posledním stadiu rakoviny jícnu píchl jeho lékař Max Schur smrtelnou dávku morfia - pozn. red.).

Nepřítelem byl čas

V té době sice ještě neměla žádné vážné příznaky, přesto svého ošetřujícího lékaře již v roce 2009 požádala, aby jí pomohl s formalitami nezbytnými pro „prohlášení k záměru“ - jak se tento první krok v Belgii označuje.

„Jak asi víte, eutanazie je legální ve třech zemích Beneluxu. Právní předpisy jsou založeny na úctě k právu člověka na sebeurčení. Tou největší podmínkou spojenou s eutanazií je, jak už jsem zmínila, že nevyléčitelně nemocný musí být v době žádosti plně svéprávný, což také vyšetřují další lékaři,“ opět zdůrazňuje, aby bylo zcela jasné, že tzv. sladkou smrt nemůže v Belgii podstoupit každý, kdo si zamane a kdykoli se mu nebo jeho okolí zachce.

Mezi další předpoklady patří, že nesnesitelně trpíte, nemáte vyhlídky na zlepšení svého zdravotního stavu a svou žádost vyjadřujete dobrovolně, bez nátlaku okolí. Pacient rovněž musí vysvětlit své důvody proti „terapeutické zatvrzelosti“ písemně a jeho prohlášení musí být podepsáno dvěma svědky.

Stav Helgy se však zhoršoval rychleji, než sama i její rodina čekaly. Mívala sice i lepší dny, nicméně se přestávala mnohdy orientovat v čase a prostoru, nezvládala běžné denní činnosti, její výpadky paměti se objevovaly stále častěji, takže ve zdravotnickém zařízení pečujícím o pacienty s demencí trávila více času. A právě čas začal být jejím nepřítelem.

Druhé líbánky

Neuhnula ani před posledním krokem. Jakmile ručně napsala své vyjádření, že si přeje, aby u ní byla uplatněna eutanazie, a nezávislý lékař ji vyšetřil, začal se odpočítávat nejméně jeden měsíc čekání - jak ukládá belgický zákon.

„Já a můj manžel jsme se vydali na poslední cestu. Po 44 letech manželství považujeme toto období za naše druhé líbánky. Nechceme se ptát, proč my, ale proč my ne?! Měli jsme šťastný život a mohli jsme jej žít naplno. Umírání je jen součástí tohoto života,“ uzavřela smířeně naše interview.

Paní Helga V. zemřela tak, jak si přála, v klidu a pokoji v pátek 4. prosince ve svém domě v Lovani. Její manžel, který nám s rozhovorem pomáhal, mi poté napsal, jak byla hrdá, že svým příběhem může pomoci dalším lidem vidět eutanazii v jasnějším světle.

Lékař studuje proto, aby pomáhal. Ne aby zabíjel

Milan Kubek, prezident České lékařské komory

Česká lékařská komora je zásadně proti eutanazii. To je její oficiální stanovisko. Organizovali jsme několik konferencí s kvalifikovanými přednášejícími napříč obory, od lékařů, právníků až po filozofy a odborníky na etiku, a názor jsme nezměnili. Obáváme se rizika zneužití.

Nevím, jak například vyloučit vliv rodiny a okolí na člověka, který je nemocný a nechce být na obtíž svým příbuzným, kteří by se ho třeba rádi zbavili. V tíživé životní situaci člověk často nemá možnost rozhodovat se svobodně. V současnosti již nikdo nemusí trpět nesnesitelnými bolestmi. Paliativní léčba je dobře dostupná a na stále lepší úrovni.

Prezident ČLK Milan Kubek

Prezident ČLK Milan Kubek

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ale v první řadě jsou zde zábrany morální. Lékař studuje proto, aby pomáhal, zmírňoval utrpení a zachraňoval životy, ne aby zabíjel. I kdyby byla u nás eutanazie legální, nedovedu si představit, jak bychom nutili lékaře k jejímu provádění.

Ostatně kolegové v Německu zastávají podobná stanoviska, snad ještě silněji kvůli nacistické minulosti. Podle mě je eutanazie systémová úchylka, deviace a není správná.

Jedna z nejsložitějších právních otázek

Pavel Šámal, předseda Nejvyššího soudu

V České republice není eutanazie v právním řádu upravena. Proti našemu návrhu z roku 2004 o „usmrcení na žádost či z útrpnosti“ v připravovaném trestním zákoníku, ač nešlo o eutanazii v pravém smyslu slova, ale jen o zmírnění trestního postihu, se zvedla vlna odporu, a to jak v odborné právnické i lékařské veřejnosti, tak i v parlamentu.

Žádný další návrh podobný tomu našemu na stole není a podle mě v nejbližších letech ani nebude. Byl by stejně podle mého názoru odmítnut. Eutanazie je prostě jednou z nejsložitějších právních otázek vůbec.

Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal

Předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal

FOTO: Milan Malíček, Právo

Uvedený návrh byl tedy vypracován, ale neprošel v legislativním procesu. Přitom jsme se v něm snažili o snížení trestnosti u asistované smrti jako humánnějšího umírání. Do trestního zákoníku jsme nový trestný čin tehdy navrhovali proto, že jsme považovali za potřebné, tak jak to platí v některých evropských zemích, rozlišit mezi usmrcením z útrpnosti a vraždou, která je mnohem závažnějším trestným činem s vyšší sazbou odnětí svobody.

Náš návrh snižoval sazbu až na šest let právě za smrt z milosti či z útrpnosti proti vraždě se základní sazbou odnětí svobody na deset až osmnáct let.

Nejvyšší hodnotou je možnost svobodně se rozhodnout

Pavel Pafko, plicní chirurg

Nejsem ani pro, ani proti eutanazii. Chci jen to, aby lidé o problému přemýšleli. Pro mě je nejvyšší hodnotou člověka možnost svobodně se rozhodnout, když svým rozhodnutím neovlivňuje svobodu jiných. Nepřísluší mi proto zaujímat jednoznačné postoje k eutanazii v obecné rovině.

Eutanazie je přece svobodné rozhodnutí pacienta v terminálním stavu jeho nevyléčitelného onemocnění. V jeho svobodném rozhodnutí je největší rozdíl mezi eutanazií a vraždou, kdy jde o úmyslné zabití člověka bez jeho souhlasu.

Profesor Pavel Pafko operuje téměř denně. Poprvé to bylo před třiapadesáti lety.

Profesor Pavel Pafko

FOTO: Václav Pergl, Právo

Medicína se sice snaží léčit dané onemocnění, ale existuje i medicína paliativní, která jen tlumí obtíže pacienta bez nároku na jeho vyléčení. Někdy rozdíl mezi paliativní léčbou a eutanazií je pouze v úmyslu ošetřujícího lékaře. Například při stoupající dávce opiátu předepisující lékař tlumí obtíže nemocného, ale současně ví, že zkracuje jeho život.

Riziko zneužití eutanazie sice je, nicméně vše, co lidský duch dosud vymyslel ku prospěchu, bylo nakonec zneužito: počínaje kuchyňským nožem a konče atomovou energií. Asi se kvůli tomu nevrátíme bez příboru do jeskyně, že? Tedy ne zákaz, ale kontrola.

Musím také zdůraznit, že v české legislativě už máme „living will“ neboli právo pacienta rozhodnout za svého plného vědomí a při plných smyslech o tom, co chce, aby následovalo.

Například, že si nepřeje pokračování v léčbě. A pasívní eutanazie v podstatě není nic jiného. Ovšem za plného vědomí, s podepsaným prohlášením před notářem či svědkem. Je pravda, že států, které eutanazii připustily, je málo, ale před 30 lety tohle vůbec neexistovalo. A aby lidé v 21. století skákali pod vlak nebo z mostu, je naprosto nehumánní…