Jste krásně opálená, užila jste si na Havaji opravdu „havaj“?

Takovou dovolenou člověk zažije asi jednou za život, na to se nedá zapomenout. Většinou vyrážíme s přítelem na podzim, kdy mám delší volno. I když se mi obvykle nejdřív nechce, protože během roku cestuju ažaž. Ale tohle bylo něco jiného. Ovšem doslova „havaj“ to nebyla, protože jsme náš výlet pojali jako poznávačku, projeli a prochodili jsme všechny ostrovy. Ležet na pláži vydržím jen chvíli, je to pořád stejné – opékáte se nebo koupete…

Co byl největší zážitek?

Asi potápění s přístroji, což mě strašně baví, pod vodou je úžasný relax. Nemáte čas myslet na nic jiného, než co vidíte kolem, a zároveň nesmíte zazmatkovat. Při nočním ponoru jsme plavali s obrovskými pětimetrovými mantami nad hlavami, nádhera!

Pak jsme šnorchlovali s delfíny a želvami. Byli jsme i na nejvyšší sopce Mauna Kea, která má 4300 metrů, nikdy jsem se nedostala tak vysoko a navíc v časovém rozpětí dvou hodin. Cítila jsem řídký vzduch a motala se mi hlava, běhat bych tam nemohla.

Na Havaji je taky rarita – několik podnebních pásem, takže jedete a každou chvíli se vám před očima úplně mění příroda…

Vrcholový sport má ke zdravému pohybu daleko. Je na tenké hraně mezi tím, kdy jste zdravá – a něco se vám stane.

Zpátky do tréninkového režimu se vám asi moc nechtělo?

S tím mám vždycky trochu problém. Nechci, ale musím. Na dovolené nedělám nic, co by jen vzdáleně připomínalo trénink. I když tentokrát mě přítel párkrát přemluvil, abych se s ním šla lehce proběhnout. Raději jsem hrála golf… Zato teď je pro mě nejhorší část roku, kdy opravdu hodně běháme. Všeho je hodně, tréninky jsou dlouhé – a večer padnu. Do Vánoc jsme měli soustředění v JAR – a teď tam jedeme znovu…

Zažila jste někdy Vánoce v cizině?

Ne, jsem vždycky v Praze s přítelem a rodiči, kteří za námi přijíždějí. A jednou jsme byli jen sami dva.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Na přelomu roku obvykle bilancujeme a dáváme si předsevzetí. Vy taky?

Já si předsevzetí nikdy nedávala. A vlastně ani není důvod – nejsem kuřák, abych s tím chtěla seknout, s alkoholem to nepřeháním, i když piju ráda víno i pivo, příležitostně… Samozřejmě je přede mnou olympiáda v Riu, kde bych ráda zabodovala!

A bilance? Rok 2015 vám vyšel přímo skvěle, vrátila jste se na vrchol!

Nám se rok láme na podzim. Takže v říjnu 2014 jsem začala přípravu po zranění nohy a šlo to nejdřív strašně pomalu, myslela jsem, že návrat bude mnohem snadnější. Bylo znát, že jsem nesměla dlouho běhat. Chodila jsem aspoň plavat, cvičila v posilovně, jezdila na kole a později na in-linech, kde mě to ale ještě bolelo. Takže fyzickou kondici jsem úplně neztratila, ovšem běh mi chyběl. Hlavně rychlost, která není vrozená a člověk ji rychle ztrácí.

Jsem cílevědomá, ale taky tvrdohlavá. A pokud jsem unavená nebo mám hlad, dovedu být velmi protivná.

Už od jara 2015 jste ale běhala na soutěžích…

Na mistrovství Evropy v hale bych za normálních okolností asi nezávodila, nebyla jsem ještě připravená, ale tím, že bylo v Praze, jsem do toho šla. Na radu trenéra jsem běžela osmistovku a vypadla jsem z rozběhu. Celkem se nám s holkama povedla štafeta, doběhly jsme čtvrté…

Pak jsem se snažila soustředit na léto – na mistrovství světa v Pekingu. Šlo to ale pořád ztuha, nemohla jsem prolomit 55 vteřin, ať jsem dělala, co jsem dělala.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Čím se to zlomilo?

Asi tím, že jsem byla trpělivá a nevzdávala to. Zašla jsem i k bývalé atletce Heleně Fuchsové, která mi hodně pomohla psychicky. Vedle masáží a kondičních tréninků se věnuje šamanství – pracuje s čakrami a energiemi, což na mě vždycky, když jsem na dně, platí. Už dřív jsem kolikrát za někým zašla…

Helena závodila v době, kdy jsem byla malá, s generací Lídy Formanové. Sledovala mě a občas napsala, ať se stavím, pokud budu potřebovat. Tak jsem se stavila a bylo to super. Jednou mi z ničeho nic řekla, že mistrovství světa vyhraju a poběžím 53,3. Koukala jsem na ni jako na blázna, ale potřebovala jsem to od někoho slyšet.

Jednou možná zkusím navrhnout sportovní kolekci oblečení, ideálně na mateřské. Už se těším.

A najednou jste byla na světě druhá v tabulkách!

Přesně tak. Začala jsem myslet úplně jinak a ukázalo se, že i ten pomalý rozjezd měl smysl, že to byla správná cesta. Přišel úspěch v Diamantové lize a hlavně vysněné zlato v Pekingu. Ale ani jsem moc neslavila, hned po závodě jsem ještě absolvovala dopingovou kontrolu a byla jsem unavená. Dala jsem si jedno pivo a šla spát, až druhý den jsme vyrazili do skvělé restaurace. A pěkně jsme se nacpali i na ambasádě, kdy mě překvapili mým oblíbeným kuřecím řízkem se salátem.

Srpen 2015, radost z vítězství na MS v Pekingu.

Srpen 2015, radost z vítězství na MS v Pekingu.

FOTO: ČTK

Vraťme se k vašemu úrazu, co přesně se vám stalo?

Zlomila jsem si při tréninku kvůli dlouhodobému přetížení zánártní kůstku, která je hrozně malá a špatně se hojí. Musela jsem na operaci a tři měsíce se pohybovala jen o berlích. To bylo šílené. Ke konci jsem záviděla každému, kdo normálně chodil!

Když onemocní profi sportovec, může si sám vybrat lékaře a léčbu?

Ano, preferuju lidi, které znám a věřím jim. Nejdřív jsem šla za docentem Kolářem a ten mi doporučil vynikajícího ortopeda Vojtu Havlase, kterého jsem navíc osobně znala. Při operaci mi dal do nohy malou destičku se slovy, že kdyby tlačila, po čase ji vyndá. Ale vůbec o ní nevím.

Jenže když jsem se dostala z nejhoršího, začal mě zlobit zánět v patě, který se děsně vlekl. Absolvovala jsem vedle klasické medicíny alternativní léčbu, chodím dlouhodobě k doktorce Bílkové na akupunkturu a nakonec jsem odjela do Německa k vyhlášenému doktoru Müller-Wohlfahrtovi.

Neléčil i slavného běžce Usaina Bolta?

Taky. Bylo to u něj hrozně zajímavé. Už ve dveřích vidíte, že je osobnost. Je mu přes sedmdesát a vypadá na padesát. Léčí homeopatiky a aminokyselinami, což jsem předtím nezažila. Pomohlo mi to okamžitě. Čímž netvrdím, že předchozí léčba nebyla dobrá, nějak se všechno včetně metody MFK poskládalo dohromady, ale tohle přispělo k definitivnímu uzdravení.

Poslední metry do cíle, maximální vypětí… a odměna i v podobě nejvyššího domácího ocenění.

Poslední metry do cíle, maximální vypětí… a odměna i v podobě nejvyššího domácího ocenění.

FOTO: ČTK

Změnil se váš názor na sport? Platí, že kdo chce vítězit, musí se přepínat? Nebo víc dbáte na ochranu zdraví?

Vrcholový sport má ke zdravému pohybu daleko. Podle mne je vždy na velmi tenké hraně mezi tím, kdy jste zdravá – a něco se vám stane. Bez náročného tréninku to nejde a tělo dostává strašně zabrat, na druhou stranu by měl fungovat kousek zdravého rozumu: když cítíte, že je to už moc, trochu přibrzdit.

Já jsem typ, který se dokáže hodně vnímat, ale má snížený práh bolesti, takže když mě něco bolí, ještě to neřeším. Dnes se snažím reagovat trochu s předstihem, nepřebíjím drobné náznaky dalším tréninkem s myšlenkou: to bude dobrý.

Sportu obětuju normální život Zato umím rychle sbalit kufr. Ale jde jen o určitou dobu a pak se to změní…

Vyrovnáváte fyzickou zátěž klidovým režimem?

Mělo by to být půl na půl, což samozřejmě není, ale každý den si dávám nějakou regeneraci, aktivní nebo pasivní. Jdu do sauny, na masáž, akupunkturu, zaplavat si, protáhnout… Patří sem i práce s psychikou, stačí mi lehnout si a vzít do ruky knížku – a jsem najednou v jiném světě, nemyslím pořád jen na sport.

Někdy čtu životopisy známých osobností, když se potřebuju naladit, knížky o psychologii, jindy romány a detektivky. Na nočním stolku mám román Sestry – o dvojčatech, která mají nadpřirozené schopnosti. Dobrá oddechovka…

Hrajete ještě na klavír?

Hrála jsem docela dlouho. Dnes si jen sem tam něco zabrnkám. Ale bez not už skoro nic nedám, strašně rychle zapomínám. Spíš si pustím nějakou muziku. Poslouchám hlavně pop rock, ale taky Tomáše Kluse a Jarka Nohavicu. Na televizi moc nekoukám, raději si stáhnu film, teď jsem viděla nového Bonda – a na rozdíl od kritiky se mi docela líbil.

S přítelem Honzou Žaludem si koncem roku užili dovolenou snů na Havaji.

S přítelem Honzou Žaludem si koncem roku užili dovolenou snů na Havaji.

FOTO: archív Zuzany Hejnové

Slyšela jsem, že rozjíždíte sportovní akademii HESU, co to znamená?

Hejnová sport umí. (směje se) Založili jsme ji vloni s přítelem a věnujeme se dětem i dospělým. To mě baví hodně. Děláme pravidelné tréninky pro hobby sportovce (v Praze, Budějovicích a Liberci) a pořádáme víkendové kempy. Snažíme se v nich o všestrannost a harmonický rozvoj osobnosti, ne aby děti hrály od čtyř let jen hokej a v patnácti obcházely doktory. Vedle atletiky absolvují plavecký trénink i různé hry a regeneraci, vířivku…

Program mají i dospělí, aby viděli, že když si jdou zaběhat, mohou si k tomu zacvičit kruhový trénink nebo si zaposilovat. Spojujeme pohyb se zdravím. Takže ladíme i správný jídelníček. Stává se, že se dítě vrátí domů a odmítne jíst párek v rohlíku.

Je vám popularita příjemná?

Zatím ano, ještě jsem se naštěstí nesetkala s agresivitou nebo nějakými nemilými projevy. Je fakt, že se se mnou všichni chtějí fotit, což je na kempech někdy náročné. Hlavně děti jsou nadšené, že se mnou prožijí pár dnů, můžou se mě dotknout. Většinou to odbudeme jeden večer a pak už si zvyknou, že jsem tam s nimi, každému podepíšu deset věcí…

Vy jste byla zaměřená na běh už odmala?

Jsem z velmi sportovní rodiny, i když profesí byl taťka zaměstnanec automobilky a mamka je učitelka. Sotva jsem začala chodit, stála jsem na bruslích a na lyžích, jsem z Liberce, a tak pro mě byly samozřejmostí běžky, brzy jsem pinkala tenis a hrála volejbal. Sestra dělala atletiku přede mnou, já s ní začala ve 2. třídě. Náš kroužek byl už tehdy vedený všestranně, jako hraní, dělali jsme i gymnastiku, skákali přes kozu, šplhali…

Pak jsem šla na atletickou školu a už jsem u toho zůstala. Ale vždycky jsem chtěla být i paní učitelka, nadšeně jsem pomáhala mamce opravovat sešity. Studovala jsem proto peďák – a teď se mi to vlastně plní.

FOTO: archív Zuzany Hejnové

Narodila jste se ve znamení Střelce, jste střelec i v životě?

Částečně ano. Ale mám ráda i svoji jistotu. Určitě jsem cílevědomá, ve sportu poměrně trpělivá, i když v normálním životě moc ne – nesnáším třeba stát ve frontě, to raději přijdu jindy. Taky jsem hodně tvrdohlavá, a pokud jsem unavená nebo hladová, dovedu být velmi protivná. Takže doma už vědí, že mi musí dát honem najíst, v tu chvíli je úplně jedno co.

Čím to, že právě vy jste se dostala na vrchol? Jakou roli hraje talent, štěstí, píle?

Jde o mix všeho. Zažila jsem spoustu talentovaných dětí, určitě i lepších než já, které zapadly. Hodně se to láme v pubertě, kdy většinu začne zajímat něco jiného a přestanou chodit na tréninky. Je to dost o vůli, trpělivosti a výdrži, chce to najít si v té ne vždy příjemné dřině něco pozitivního. Než se dostaví úspěch, trvá to obvykle dost dlouho – a často se ani dostavit nemusí.

Já vyhrávala už jako malá, proto mě to bavilo. Měla jsem motivaci, že pojedu na mistrovství juniorů a budu konkurovat světu…

U vás neproběhlo v pubertě žádné pokušení nebo negace?

Ani ne. Diskotéky mě nelákaly, možná i proto, že mě na ně rodiče nepouštěli a hlídali, abych nespadla do špatné party. Poprvé jsem si takhle vyrazila až snad v osmnácti, když jsem přišla do Prahy. Ale příště jsem raději šla na trénink. Měly jsme dobrou partičku čtyř stejně starých a úspěšných holek, vždycky jsme si i fajn pokecaly. Taky trenérka byla výborná. Takže mě žádné pokušení nevtáhlo.

Co je na profesi atletky nejkrásnější? Vyhrávat?

Nejvíc mě samozřejmě baví závody. Těším se i na některé tréninky, ale jiné jsou hrozné, vím, že budou bolet. Ovšem zažila jsem lidi, kteří naopak strašně rádi trénovali a na závodech pak byli ve stresu, jako svázaní.

Já mám taky trému, v atletice celý rok trénujete a pak se rozhoduje v jednu minutu, kdy musíte předvést to nejlepší. Kdysi jsem mívala dokonce obrovskou trému, ale naučila jsem se s ní pracovat. Pokud nepřeroste přes hlavu, může vybudit k lepšímu výkonu.

Dodržujete před závody nějaké rituály?

Jako rituál lze brát celý den závodů, jak ho mám zajetý. Od vstávání přes oběd, po kterém si zajdu na kávu, pustím si muziku nebo si na chvíli zdřímnu… Mám i talisman, plyšového medvěda Česťu, kterého tahám už od sedmnácti všude.

Další věc, kterou bych cítila přímo na těle, mít nechci, jednou bych ji třeba zapomněla a hned bych se lekla, že je průšvih. Děti mi občas dají drobnost pro štěstí na konkrétní soutěž, ale příště ji vyměním za něco jiného.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Nemáte problém se soutěživostí v běžné komunikaci?

Mám. Vím o sobě, že neumím prohrávat, a ať dělám cokoliv, snažím se to udělat nejlíp, jak dokážu. Jinak se hrozně vztekám a štve mě to. Což bylo těžké zpočátku i v partnerském vztahu, přítel docela koukal. Ale za devět let, co jsme spolu, si zvykl a já se zase zlepšila. Dovedu se už trochu ovládat, i když pořád je to tam. Myslím, že se dobře doplňujeme, Honza je klidnější…

Váš partner je taky sportovec?

Dřív dělal taky atletiku, skákal o tyči, jenže skončil poměrně brzo, kolem dvaadvaceti. Od té doby má svoji IT firmu. Poznali jsme se na soustředění na Kanárech, kde byl s tréninkovou skupinou. Takže ví, co sport obnáší, podporuje mě a samozřejmě ho těší moje výsledky.

Rád vaří, pečuje a pomáhá. Má to se mnou ale těžké, jsem často pryč, a když se chceme vidět, musí za mnou přijet na soustředění. I do Afriky. Doma bývám unavená, nechce se mi nikam chodit, což on má naopak.

Nakousla jste, co je na profi sportu nejtěžší…

Je to něco za něco. Chybí mi čas na kamarádky, na divadlo, kino, hospodu, dá se říct, že sportu obětuju normální život. Zato umím rychle a efektivně sbalit kufr. Nebo přesněji mám ho věčně nevybalený. Ale vím, že jde jen o určitou dobu a pak se to změní…

Po Riu mě láká mistrovství světa v Londýně v roce 2017. Bylo by fajn, kdybych mohla ještě předvést něco hezkého, Londýn mám ráda, na olympiádě se mi tam dařilo, byla to moje první velká medaile, takže by se mi líbilo to tím uzavřít. Uvidím.

Neuvažujete o spojení sportu s mateřstvím jako Bára Špotáková?

Ne, oštěp je jiná disciplína a nejde to snadno. Zažila jsem pár soupeřek, které měly dítě třeba ve čtyřiadvaceti a stihly se vrátit. Jenže v mém věku počítat s návratem na vrchol a absolvovat znovu tu dřinu, to si nedovedu představit. Dítě chci až po kariéře, v klidu.

Mluví se hodně o dopingu. Jaké je stát na startu a vědět, že soupeřka nehraje fér?

Abych řekla pravdu, dřív jsem to nesla mnohem hůř, protože jsem měla pocit, že ať budu dělat cokoliv, stejně je nemůžu nikdy porazit. Vyleze nějaká Ruska, která si něčím pomůže… Ale když jsem zjistila, že i tak můžu být lepší, neřeším to. Ať si každý dělá se zdravím, co chce. A co se týče Ruska, řeknu vám totéž co ostatní atleti: že mě to nepřekvapilo, ví se to dlouho a je dobře, že se tohle téma otevřelo. Jen doufám, že se nepojede ve starých kolejích.

Co je doping pro vás?

Třeba káva, dobré jídlo, klid v přírodě, jen tak odjet a nic nedělat. Rodiče mají chatu pod Ještědem a přítel u Kutné Hory u lesa a rybníka, obojí je idylka. Tam si nejlíp odpočinu.

Asi se vám hrnou nabídky do reklam, na focení… Jak reagujete?

Sem tam se něco vyskytne. Teď jsem dělala reklamu na elektroniku. Ale vybírám si, nechci být úplně na všem. Musí se to ke mně hodit. A zjišťuju, že absolvovat půldenní focení je možná náročnější než jeden závod, ani mě to nebaví, nejsem prostě modelka a společenské šaty nejsou můj šálek kávy.

Preferuju džíny a triko, jezdím oktávkou, Mercedes se mi neozval. (směje se) Jednou možná zkusím navrhnout sportovní kolekci oblečení, ideálně na mateřské. Už se těším!

Jak a kde jste se rozběhla do nového roku?

Silvestr trávíme vždy s kamarády, bez velkého plánování. Jako obvykle jsme jeli na Lipno, kde mají baráček, sejde se nás tam víc… A měli jsme dané, že se prvního ledna aspoň chvilku proběhneme.