Sám mezi ovcemi a roubenkami, jako zapadlý vlastenec

Zmínku o jednom ze tří trvalých obyvatel obce Kačerov jsem objevila v muzeu Sýpka v Rokytnici v Orlických horách. Dřív tam žily stovky lidí.

„Tak jste to našli,“ raduje se z našeho příjezdu Miroslav Uškrt. Není to dožívající starousedlík s plnovousem a holí, ale padesátiletý muž plný elánu. Žije tu teprve sedm let, a tak lidé z okolí rodáka ze severních Čech považují za naplaveninu.

„Tady jsou ale všichni naplaveniny,“ směje se. „Tedy až na pár původních rodů – třeba v Kunčině Vsi jsou to Brisselovi nebo Maderovi ve Zdobnici. V Kačerově jsme trvale hlášeni tři: paní Trčková za kopečkem, ta ale často odjíždí k dětem, a ve škole je hlášený ještě jeden člověk, ale ten tu vůbec není. Takže v tomto údolí jsem kromě léta opravdu sám. Nahoře, kde v sedmdesátých letech vyrostly chajdy, a také tady v ďolíku žijí přes léto rekreanti. Díky nim je Kačerov zachovaný.“

Miroslav Uškrt pochází z Hrádku nad Nisou. V Liberci se vyučil tesařem. Živí se rekonstrukcí roubenek, výrobou šindelů, miluje původní řemesla a lidovou architekturu.

„Je to vášeň, která ve mně byla skrytá, a když jsem přišel poprvé do Kačerova, vyplavala na povrch. Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem to nemohl ignorovat. Víc než deset let jsem navštěvoval tohle údolí. V severních Čechách jsem pracoval ve skanzenu v Jindřichovicích pod Smrkem a také jsem působil ve vesnické památkové zóně v Kryštofově Údolí. Zachránili jsme spoustu historicky cenných baráků.“

V mládí byl divoká povaha, teď je čerstvě opět ženatý a má osmadvacetiletého syna, také tesaře. Hodně se stěhoval za prací, tři roky pobyl v Německu. Ve východočeských Nechanicích mu v roce 1992 známý vyprávěl o Orlických horách. Uvízlo mu to v hlavě a v únoru 1993 se tam vydal. Tehdy objevil Kačerov.

„Občas jsem sem dojížděl na návštěvu a přirostl mi k srdci. V roce 2004 se prodávala tahle chalupa a já ji koupil. Byla v zoufalém stavu, tak jsem ji opravoval a o čtyři roky později jsem se do Kačerova nastěhoval trvale. Vše, co jsem měl, jsem prodal a zásadně jsem změnil svůj život. Táhnu to už sedmý rok,“ říká Miroslav, který se také snaží mapovat historii vesnice. Hledá v archívech, sbírá fakta a jednou by z toho měla vzniknout kronika.

Kačerov má sice české kořeny, avšak v 17. století oblast obsadili dřevaři z Tyrol, kteří v Orlických horách těžili dřevo pro Kutnou Horu. Postupně byla oblast od hranic až k Liberku poněmčená.

„Lidé tu zůstávali, stavěli domy a zakládali rodiny, i když neměli lehké podmínky. Té době se říkalo malá ledová, sníh vydržel sedm měsíců, přesto zde v neskutečně skromných podmínkách prosperovali. Zhruba v roce 1850 bylo v Kačerově přes pět set obyvatel ve více než stech domech. Češi téměř žádní. Stály tu tři mlýny a několik hospod se sály. V meziválečném období tady ordinoval i doktor a dojížděl sem dvakrát do týdne zubař,“ vypráví Miroslav.

Ten teď musí k doktorovi, na úřady nebo pro doporučené dopisy jezdit až do Rychnova nad Kněžnou. A bez čtyřkolky by se neobešel.

V minulosti k některým chalupám vedla jen cestička, po které Němci na trakaři vozili brambory nebo seno pro jednu kozu. Pekli si chleba sami, živili se tkalcováním, lepením lubových krabiček, prací v lese a řemeslem. Nad údolím stálo i několik bohatších statků.

„Obdivuji je, co všechno v tak těžkých podmínkách dokázali. Po druhé světové válce byli zdejší Němci odsunuti. Těch pár, co nemuseli odejít, buď umřelo, nebo odešlo za příbuznými. Kačerov nebyl elektrifikovaný a podmínky tu nebyly lehké, takže osidlování nedopadlo dobře. Zhruba šest sedláků se tady pokoušelo hospodařit a žít, ale vzdali to,“ pokračuje.

Místo však paralelně objevila prvorepubliková herečka Eva Gérová, a to v roce 1946. Při svých toulkách zaslechla na poště v Potštejně, jak si chlapi ve frontě povídají o prázdných domech v okolí Zdobnice a o nádherné přírodě, tak se tam vypravila.

V Kunčině Vsi si vybrala chalupu a trávila tam volné chvíle. Nakonec ji z domu vypudili kvůli dosídlenci, který chtěl ve vsi bydlet natrvalo. Proto hledala něco jiného.

„Shodou okolností tu zimu na vršcích v Kunčině Vsi lyžovala a ujela jí lyže. Sledovala její stopu a našla ji v kačerovském ďolíku. Viděla volné neobydlené chalupy, a tak se svými známými a příbuznými postupně obsadili asi osm domů. Chalupařit zde začali i baptisté.

Eva Gérová své letní sídlo po rozvodu v sedmdesátých letech prodala, ale ostatní zůstali, byť tu až do roku 1988 stále nebyla elektřina. Proto se zachovala stavení v původní kráse, do žádných velkých oprav se nikomu nechtělo.“ Postupně ale lidí trvale bydlících v Kačerově ubývalo, až tu zůstal sám.

Sedíme v roubence, kde dřív bylo řeznictví. Miroslav vaří zelený čaj. Denně ho s medem a citrónem vypije litr. Med bere od kamaráda včelaře. Přes jeho pozemek vede přítok k Liberskému potoku.

Ze studánky ve stráni, která je zakrytá šindelem a nezamrzá, svádí vodu do chalupy, takže má splachovací záchod, koupelnu a dřez s tekoucí vodou. „Té mám dost!“ ukazuje kuchyňku a dřevěnou koupelnu.

„Tuhle chalupu jsem koupil od příbuzných Evy Gérové. Stavení bylo v dezolátním stavu, spadlá kamna, podlaha shnilá, okna se téměř nedala zavřít. Verandu a ochoz jsem přistavěl kvůli dřevu na zimu. No, a někdy si tam vypiju kafíčko.“

Svoji dovednost a zkušenosti uplatňuje při úpravách a rekonstrukcích starých roubenek v okolí.

„Při rekonstrukcích vyměňujeme trámy za nové, ale takovým způsobem, že zásah není ve výsledku vůbec poznat. Do podkroví často vestavíme pokojíky, které tam třeba nikdy předtím nebyly, ale tak, že s chalupou souzní a doplňují ji. Domy se vyvíjely i za Němců, i oni zvětšovali světnice, střechy rozšířili, nastavili polopatro, zřídili křížovou světničku. Každá generace něco přidala. V tom je krása lidové architektury, že to není konzerva. Na zakázku jsem v údolí postavil úplně novou stavbu v tradičním stylu. Myslím, že se povedla,“ pokyvuje hlavou.

„Teď mám rozjetou další až u České Třebové a zakázky se jen hrnou. Roubenky a lidová architektura jsou v módě. Já však s tesařinou nemám záměr expandovat. V republice se stavěním dřevostaveb zabývá spousta firem. Bohužel v komerčním a zcela neosobním stylu. Říkám těmto pseudoroubenkám oranžády. Jsou totiž většinou načinčané a oranžové.“

Společně s chalupáři Miroslav Uškrt už tři roky usiluje o to, aby byl Kačerov vyhlášen vesnickou památkovou zónou.

„Založili jsme Zapsaný spolek údolí Kačerov. Podporují nás i další chalupáři z údolí. Některým nahoře ale vadí, že by se měli podřizovat památkářům z Josefova, tak se brání. Přesto máme velkou naději, že uspějeme.“

Členové spolku se také snaží o záchranu kostela sv. Kateřiny, který nad údolím stojí od roku 1798. Jednou za čtrnáct dní se v něm konají mše, různé kulturní akce a v prosinci adventní koncerty. Václav Syrový, zdejší chalupář a profesor na pražské HAMU, hraje na varhany a zve si i své kolegy hudebníky.

Ještě v 90. letech do rodného Kačerova přijížděli na návštěvu Němci. Chtěli vždycky nahlédnout do kostela. Jejich děti narozené v Německu už vztah k místu necítí. Pro ně to je jen jedna atrakce v řadě.

Kromě historické tesařiny a udržování lidových řemesel se Miroslav Uškrt stará o ekologické hospodářství a ve vedlejší chalupě chce zařídit muzeum a prostor s ubytováním.

„Aktuálně mám sedm východofríských ovcí, dva beránky a patnáct slepic. Vajíčka jdou na dračku, je to absolutní biokvalita. Občas mi sice jestřáb nebo liška slípku seberou, ale takový je život. Rád bych také vysadil původní středověké odolné odrůdy – mišpule, trnky, jeřáby a třešně. Jabloně tady nejdou.

Mým snem je proměnit chalupu v centrum řemesel s restaurátorskou dílnou, skromným ubytováním v historicky velmi cenném domě. Zájemci by tak mohli pobýt přímo ve středu historické vesnice, obklopeni ovcemi, slepicemi a roubenkami. Aby zde mohli v klidu existovat lidé trvale žijící s rekreanty a s těmi, kteří pouze procházejí. Takto vidím budoucnost Kačerova.“