Jo Nesbø - král severské krimi o psaní i ženě, kvůli které zůstal v Oslu

Už se stalo. Odehrála se tady jedna epizoda v Pentagramu (2003). Byla velmi krátká a okrajová, ale přesto je na ní jedno zcela specifické. Byl jsem na všech místech, kde se odehrávají moje knihy, a Praha bylo jediné, které jsem, než jsem o ní napsal, nenavštívil. Dodneška z toho mám špatné svědomí. I proto jsem musel do Prahy, abych se přesvědčil, že jsem ji pojal správně.

Poprvé jsem tu byl před třemi lety s dcerou Selmou. Praha je opravdu nádherná. Je to jedno z mála evropských měst, kde můžete vidět, jak vypadalo v dobách před druhou světovou válkou.

Moc. I když jí to trochu pokazila zkušenost s podvodnou směnou peněz. To se ale může stát kdekoli.

Dělat něco napoprvé je neopakovatelné a cestování není výjimka. Už mi nikdy nebude sedmnáct a nepojedu poprvé v životě vlakem do neznámých míst. Když jsem byl hodně mladý, utrácel jsem za cestování všechny peníze. Tehdy byly země a města nesmírně rozdílné. Teď se stále víc začínají podobat.

Nedávno se mi stalo, že jsem usnul v taxi, a když jsem se probudil, vůbec jsem si nedokázal uvědomit, kde jsem. Nepomohla mi hudba, kterou taxikář poslouchal, názvy obchodů, které jsme míjeli, oblečení, které měli mladí lidé na ulici. Mohl jsem být kdekoli. Je mi to líto, protože se touhle globalizací hodně ztratilo.

Mohu odjet kamkoli na světě a pobavit se tam s lidmi o filmech nebo hudbě, které znám já i oni. Společné kulturní styčné body jsou důležité, protože od nich můžeme v dialogu postoupit dál. Vidím to, když jezdím po světě představovat své knihy. Nenarážím na žádné bariéry. Mluvíme samozřejmě o vzdělaných vrstvách, které mají přehled o dění ve světové literatuře.

Mně jako autorovi to nesmírně usnadňuje život – nemusím si lámat hlavu, jak určité děje a motivy postav ve svých knihách učinit srozumitelné i těm, kdo neznají život v Norsku.

Kvůli jedné ženě v Oslu zůstávám. Jedné hodně malé, mojí patnáctileté dceři. (smích) Ale když už jste zmínila počasí, je pravda, že každý rok odjíždím v zimě na dva měsíce do Asie a píšu tam. V lednu a únoru tedy Norsko opouštím. Ale jinak ne. Rodina, přátelé, vydavatelé, kolegové ze skupiny žijí v Oslu. A navíc mám to město rád.

Minulý rok jsme v létě jeli na turné a letos budeme hrát zase. Vystoupíme i na pár festivalech.

Žádné nové písničky – takovou domluvu máme s naším publikem. Přestali jsme natáčet v roce 1995 a dali jsme si dlouhou pauzu. Psaní nových písniček bylo na mně a já v sobě žádné nenosil. Navíc jsme byli unavení z věčného cestování, jeden z druhého, z hraní. Pak jsme se po deseti letech dali dohromady a začali jsme zase koncertovat. Překvapivě se objevili noví fanoušci, kterým se naše věci líbí. Děláme to teď jen pro zábavu a z radosti, že jsme zase spolu. Takoví staří poníci opakující staré triky.

U příležitosti natáčení našich starších méně známých písniček, což bylo celkem nedávno. Byla to písnička s názvem Sick (Nemocný), která může znít jako milostná píseň, ale je o mém o rok mladším bratrovi Knutovi, který zemřel před dvěma lety na rakovinu. Zakládali jsme tu skupinu spolu.

Jednou jsem to v nějakém rozhovoru zmínil, ale už to nikdy nezopakuji, protože když se to dozvěděla, přišla za mnou a chtěla tantiémy. Takže odpověď na to ze mě nedostanete! (smích)

Budu. Po čtvrté knize o doktoru Proctorovi jsem si nebyl jistý, zda vznikne pátá, nebo jestli začnu nějakou novou řadu, ale už mám hotovou synopsi k novému doktoru Proctorovi. Vyjde v Norsku příští rok.

Můj úkol je pokaždé stejný: vyprávět příběh. Jen to jsou různé příběhy. Z technického hlediska jeden velký rozdíl je: dětské knihy mají jednodušší a přímočařejší děj. V detektivce čtenáře zavádíte do slepých uliček, snažíte se ho i ošálit, manipulovat. To s dětským čtenářem nejde.

Psát detektivky s Harrym Holem je jako dirigovat symfonický orchestr: musíte najednou myslet na spoustu věcí a všechny musí vzájemně ladit. Při psaní pro děti mám spíš pocit, že jsem vyrazil do hudebního klubu zaimprovizovat si s pár kamarády. Při psaní knih pro děti se rozhodně víc bavím. Jdu si pak lehnout jako šťastnější člověk.

Neklidně, vykolejeně.

Nemyslím na to, že dětem musím něco zamlčet. Nikdy jsem nevěřil, že se má člověk s dětmi bavit dětinským způsobem či napodobovat dětský hlas. Děti přece vědí, že jste dospělý člověk, a takovému napodobování nevěří. Nestojí o dospělého, který předstírá, že je dítě.

Vyrůstal jsem v rodině, kde byli všichni skvělí vypravěči. Moji rodiče, strýcové, tety, prarodiče. Když jsme se sešli na Vánoce nebo během letních prázdnin, seděli jsme a poslouchali vyprávění dospělých. Všechno to byly příběhy pro dospělé. Nerozuměl jsem všem souvislostem a detailům, ale hrozně se mi líbily. Když se smáli, přišlo mi to taky legrační, i když jsem přesně nevěděl proč.

Používám totéž ve svých knihách pro děti: všechno, co se stane, všechno, co je legrační, nemusí děti stoprocentně pochopit. Myslím i na dospělého čtenáře, který to bude dětem číst, ten to pochopí. Když se bude smát, dětem bude jasné, že to je něco legračního. Vždycky říkám, že píšu knížky pro inteligentní děti. A najděte mi rodiče, kteří si nemyslí, že mají inteligentní děti. (smích)

Jedinou hranicí je, aby to sloužilo ději. Nepoužiji popis násilí nebo sadismu, aniž by to nebylo nutné pro příběh, pro vysvětlení charakterů i pro to, aby bylo jasné, co je v sázce, proč je třeba něco zastavit.

Když o tom teď přemýšlím, napadá mě jediná výjimka. V Levhartovi je pár scén, u nichž lituji, že jsem je neškrtl. Tam jsem tu pomyslnou hranici překročil. Není toho příliš, pár pasáží, pár vět, ale vím, že jsem to v nich s popisem násilí a sadismu přehnal, že to tam je samoúčelné, a že kdybych to škrtl, nijak by to příběhu neuškodilo.

Moji editoři, pět lidí v nakladatelství. Každý si to přečte a pak o tom diskutují. Když se sejdeme, předloží mi společné připomínky k rukopisu.

Dám na ně, protože pro mě představují čtenáře. Obvykle nechtějí nějaké velké změny. Když jim knihu předám, není to nějaký první nástřel, je to vždycky druhá, někdy dokonce třetí verze, tedy velmi propracovaný hotový tvar. Přesto jim naslouchám – píšu pro čtenáře, ne pro sebe. Když tam je něco, čemu nevěří, čemu nerozumí, není to jejich vina, ale moje. Musím to přepsat tak, aby mým postavám věřili.

Postavit před sebe úkol, o jehož splnění musíte těžce usilovat. Takový, který vás každé ráno vykopne z postele, ze kterého máte pořád trochu sevřený žaludek, protože nikdy nevíte, zda ho dosáhnete. A když se vám to podaří, pocítíte skutečné uspokojení a naplnění. Ne takový, kdy si pak řeknete: Padla, jde se domů.

Největší slávu jsem zažil mezi sedmnácti a devatenácti, kdy jsem dával góly za prvoligový fotbalový klub v Molde, kde jsem vyrůstal. Všichni kolem mě znali, oslovovali mě na ulici, zvali na pivo. Od těch dob jsem coby celebrita na sestupu. (smích)

Pokud jde o peníze: pracoval jsem jako burzovní makléř a ti, jak víte, jsou na celém světě přeplácení. Já taky. Vydělal jsem si tenkrát dost peněz, abych žil jako svobodný člověk. To je to, co se mnou peníze udělaly. Daly mi svobodu.

Když jsem odešel ze zaměstnání a stal jsem se spisovatelem, řekl jsem si, že teď chci cestovat a dělat jenom věci, které mě baví. A k tomu jsem zase tolik peněz nepotřeboval. Nikdy jsem netoužil koupit si velký dům nebo slavný fotbalový tým.

Mám malý byt v Oslu, mám splacené všechny dluhy z dob studií. Mám dost peněz na to, abych dál psal, aniž bych prodal jedinou knihu, a cestoval, kam se mi zachce. Když jsem začal svými knihami vydělávat spoustu peněz, život se mi nijak nezměnil, protože jsem už žil tak, jak jsem si vysnil. Nebylo nic, v čem by mi peníze mohly zlepšit život. To nejcennější – svobodu – jsem už měl.

Nechci, aby byla bohatá. Založil jsem Nadaci Harryho Holea, která financuje boj proti negramotnosti a umožňuje dětem v rozvojovém světě, aby se naučily číst a psát. Dcera ví, že všechny peníze, které po mně zůstanou, připadnou nadaci. Bude mít dost, aby si koupila byt v Oslu, bude zasedat ve správní radě nadace, ale rozhodně z ní nebude bohatá dědička. Vyhovuje jí to, je s tím spokojená.

Veškerý zisk z prodeje nového triptychu, který u vás brzy vyjde, Krev na sněhu, půjde na konto nadace, stejně jako nový Doktor Proctor. Zatím tam máme něco mezi čtyřmi a pěti milióny eur.

Ne, jenom na té cestě udělá pár odboček do nebe. (smích)

Nejspíš taky zamířím do pekla. Ale vážně, myslím, že se na mě jako na spisovatele pomalu zapomene, pozornost se přesune zase na někoho jiného. Můj život to nezmění. Budu si pořád psát knihy.

Co bych byl za spisovatele, kdybych teď věděl, co budu psát za deset let! Můžu vám ale slíbit, že aspoň některá z nich bude mít šťastný konec. Opravdu.