Návrhářka Liběna Rochová: Chodím v černém, ale myšlenky mám barevné

Po nikom, vymysleli si to rodiče. Když jsem byla malá, chtěla jsem být Renata nebo Zuzana jako všechny moje kamarádky. Liběna jsem byla jediná a připadala jsem si trochu vyčleněná. To mi v dětství vadilo. Dodnes ze svého jména nejsem nadšená, ale zvykla jsem si.

Ale ano, Liběna Hlinková, druhá manželka hokejisty Ivana Hlinky, a Liběna Pernicová, notářka. Ta se za svobodna jmenovala Svobodová a já se jmenuji po druhém manželovi také Svobodová, i když v profesi si ponechávám jméno po prvním muži - Rochová. To spojení se mi líbí.

Maminka říkala, že strašně hodná. Tak asi jo.

No, puberta mnou pěkně cloumala, ale dětství jsem měla šťastné, třebaže tatínek v roce, kdy jsem se narodila, vrátil rudou knížku a nastaly problémy. To se s rodinou vezlo celý život. Mám o dva roky mladšího bratra Luďka a vyrůstali jsme ještě s bratrancem a sestřenicí v rodinném domě se zahradou a krásným výhledem na Brno. Rodiče a naše bábinka nám vytvořili nádherné zázemí. Ona také zažila těžkou dobu. Její manžel byl legionář, generál in memoriam, kterého umučili na konci války Němci. Před dětmi se ale u nás o potížích nemluvilo.

S autíčky. Chtěla jsem být automobilovou závodnicí. Autíčka jsem sbírala. Vlastnila jsem i jedno bakelitové na setrvačník. Koupil mi ho tatínek a asi bylo drahé, tak stálo na skříni, a když jsem poprosila, mohla jsem si s ním hrát. Milovala jsem ho.

Ani ne, jednou jsem pletla záda na medvídka a vím, že se mi to nepodařilo. Zuřila jsem, nebavilo mě to a chyběla mi trpělivost. První šaty na sebe jsem si ušila až v páté třídě. Moje bábinka se krásně oblékala, kultivovaně, moje maminka také. Zdědila jsem po nich estetické cítění a cit pro oděv.

Chodila k nám švadlena, paní Vránová, a přešívala na nás ze starých věcí hezké kousky bábinky. Vzpomínám si na cibelínový kabát, do tanečních mi udělala hedvábnou halenku a z velour šifonu nádhernou sukýnku. Na školní fotce ze základky jsem měla plizovanou modrou sukni, bavlněné pruhované tričko a styděla jsem se za hubené nohy a pionýrský šátek. Ještě se mi vybavuje dvouřadový plyšový kabátek a bílé kamaše. Být dobře oblečen není otázka peněz, nýbrž noblesy, kultivovanosti, kulturnosti.

Byli jsme na tom finančně dost špatně. Tatínek jednu dobu nemohl pracovat ve svém oboru. Byl energetik, jeho vědecké články, které tajně posílal ven, vycházely po světě. Tady nesměl publikovat. Byla jsem na něj velmi hrdá. Nakonec v osmdesátých letech emigroval a já za ním jezdila jednou za rok na návštěvu. Prezentovala jsem své modely v nóbl salónu ve Vídni, poznala jsem krásné látky a profesionální zázemí.

Herečkou, jenže nechtěla hrát v angažovaných představeních, tak toho nechala. Jmenuje se Radoslava Prášilová, žije v Brně a má 89 let. Vidím ji málo a mám výčitky. Kradu si pro ni chvilky.

Ne, jsem Evropanka. Na Brno jsem byla pyšná v dobách Divadla Husa na provázku, Hostu do domu, Literárních novin, kdy město bylo intelektuální. Potkávala jsem Mikuláška, Skácela, Trefulku, někteří nás navštěvovali. Teď mi vadí žabomyší války mezi Brnem a Prahou.

Nicméně rodné Brno mám ráda, má krásné okolí a vracím se tam na víkendy za manželem, synem a maminkou. Ale neumím si představit, že bych tam i pracovala. Celý můj profesní život se již třicet let odehrává v Praze nebo ve světě.

Cestičku mi umetly paní Jarošová a Březinová, které pořádaly velmi známé „Bertramky“, setkávání umělců a výtvarníků různých oborů. Moje práce se jim líbily, tak mě oslovily. Tedy nás, protože jsem do Prahy jezdila se skvělou šperkařkou Marií Uhlířovou, která na Bertramce prezentovala své věci.

Textilní průmyslovku jsem dokončila v roce 1972 a hlásila jsem se na vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ale nepřijali mě. Nechtěla jsem to zkoušet znovu, tak jsem se vydala vlastní cestou. Stala jsem se členem Svazu výtvarných umělců, abych mohla být profesionálkou.

Snila jsem o pobytu v cizině, hlavně v Paříži. To v minulém režimu nešlo. V roce 1974 jsem se vdala, za dva roky se narodila dcera. Starala jsem se o rodinu a pracovala pro ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby). Naše modely se prodávaly v Praze na Národní třídě a v Brně na Zelňáku. Dvakrát do roka jsem představovala svoje kolekce. Nicméně to, že budu takhle vytížená jako teď, mě ani nenapadlo.

To byl v mém životě velký zlom. Hned mě zařadili do špičkových značek a obě první kolekce jsem prodala. Zúročovala jsem zkušenosti z ÚLUV, ukazovala jsem tradiční techniky českých a moravských řemeslníků, modrotisky ve spolupráci s Janou Kubínovou, lýko a slámu, staré techniky v současném oděvu. Tehdy nám všichni fandili, všem pomohla obliba prezidenta Václava Havla, to byl obrovský kredit.

Zabodovala jsem také tím, že jsem emotivně německy představila svou kolekci na hlavním dnu veletrhu, takže jsem se na té obří akci neztratila. Snažím se dělat věci podle sebe, nikoho nekopíruji, trendy sleduji, ale nepodléhám jim. Do Düsseldorfu jsem jezdila čtyři roky, kolekce měly ohlas, prodávaly se, ale pak mě to přestalo bavit.

Každý rok jsem předkládala dvě modelové kolekce, protože jsem se dostala do prestižní Galerie 6. Měla jsem úspěch, ale jako designér jsem potřebovala sponzory. Předpokládala jsem, že mě osloví nějaká česká oděvní firma, abychom udělaly díru do světa. Nestalo se. Co ale bylo důležitější, mě ten kolotoč nenaplňoval. V Düsseldorfu bylo dvanáct obrovských hal narvaných hadry různé kvality - šílené i špičkové. Tehdy jsem si řekla, že v tom dál nepojedu, nebudu dvakrát do roka zahlcovat trh svými kolekcemi.

Původně jsem je chtěla studovat. Jako malinká jsem se s maminkou pohybovala v divadle, ta vůně mě fascinovala. Maminka byla krásná, to mi také imponovalo, tak jsem po škole dva roky pracovala u Bolka Polívky v Divadle Husa na provázku jako asistentka kostýmních výtvarníků. Později jsem na jeho farmě pořádala workshopy. Zvládli jsme devět ročníků. Byla to senzační tvůrčí práce. Bolka si nesmírně vážím.

Ano a máme čím dál lepší výsledky. Vedu ateliér designu, oděvu a obuvi. Velmi jsem zvažovala, jestli tu nabídku vzít, protože jsem se bála, aby to neomezovalo moji práci. Kývla jsem nejprve na rok, ale to je málo na to, abych předala nějakou vizi. Učím už šest let a nesmírně mě to naplňuje. Máme ve světě úspěchy, studenti jsou nominováni na Czech Grand Design, vyhrávají soutěže, spolupracují se zahraničními firmami - Camper, Baťa, Swarovski, Simple Concept Store. Představili jsme naše práce v New Yorku v rámci NY Design Week.

Ze studentů chci vychovat špičkové designéry, ale také slušné lidi. Chci, aby měli drive, pokoru, aby práci uměli a do oděvu otiskli svou osobnost. Říct si rozhodně dají, atmosféra v ateliéru je skvělá. Teď se zabýváme celoročním projektem Moje značka. Poprvé dělají ucelenou kolekci osmi outfitů, včetně galanterních výrobků a obuvi. Sestaví i tiskovou zprávu, dodají visačky, vizitky pracích symbolů a cen.

Soutěž pořádá Hamé, proto ovocné motivy. Návrhy mají opravdu připomínat ovoce tvarem, barvou, příchutí nebo mohou sladké plody přímo obsahovat. Loni bylo stejné zadání a pár kousků se velice povedlo. Posuzuji uchopení tématu a kreativitu, jsem zvědavá, ale třešnička na klobouku by asi nevyhrála.

Bílou, černou, žlutou, oranžovou, červenou, zelenou, všechny. Moje letošní letní kolekce byla barevná. Já sice chodím celá v černém už dvacet let, barevná jsem uvnitř, myšlenky a sny mám barevné. Každou noc cestuji, ale někdy se potřebuji ztišit a černá barva mě uklidňuje.

Ano, potřebuji se skrývat, ale nejsem bázlivá, žádné psychické problémy mě netrápí, mám otevřenou mysl, jsem vyrovnaný člověk.

Bavlny, vlny, papíry, netkané textilie, polyestery, také netradiční alternativní materiály, třeba 3D tisky, laser, cokoli mě osloví, vše ve špičkové kvalitě.

Všude, nasávám každou vteřinu.

Všímám si toho, jenže mně je jedno, v čem chodí lidé na ulici. Ti z oboru designu a umění by však měli vypadat kultivovaně. Není to otázka peněz, nýbrž kulturnosti. Fakt je, že na ulici vidím katastrofu. Lidé se stávají oběťmi značek.

Přišla k nám studentka ze zahraničí a divila se, jak se tady všichni oblékají outdoorově, sportovně. Jako by většina o módu neměla zájem. Bohužel v Česku se bere jako něco zbytečného, povrchního. Není to pravda, móda je odraz doby, nadsázka, hra, patří ke kultuře jako dobré jídlo, příjemné prostředí, hezké bydlení, upravené zahrady. I v zahraničí lidé na módu moc nedbají. Všude vládne spíš uvolněnost, nekultivovanost, buranství.

Osobité a výjimečné ženy.

U mě v ateliéru na základě domluvy a dvakrát ročně na prodejní přehlídce limitovaných kolekcí. Nechci mít obchod a podbízet se trhu, už proto, že bych musela pravidelně dvakrát do roka představovat modely. Nabízím také sezónní kolekci, avšak po jednom kousku, protože náš trh je velmi malý a já zákaznici nabízím originál z výjimečného materiálu.

Dcera je architektka, má se svým partnerem Radkem Jarouškem ateliér JRA architekti. Vyhráli před několika lety cenu Grand Prix za dům u Brna. Madlenka mi pomáhala s interiérem v pražském ateliéru. Je jí 38 let a s Radkem žijí v Praze. Mají dvě děti - šestiletou Elu a tříletého Jakuba, které každou středu hlídám. Jakub miluje vláčky, čteme o nich knížky a do Brna jedeme jenom rychlíkem, autem nechce. Pod stromeček dostal vlak s kolejnicemi a zeptal se - a kde jsou lidi?

Ela je velmi tvůrčí, pořád něco vyrábí z hlíny, z papíru.

Marek je interiérový designér. Je mu 27 let a startuje kariéru. Bydlí v Brně jako můj manžel, ke kterému se vracím o víkendech. Jan je technicky zaměřený, ale hrál amatérsky divadlo a má blízko k výtvarnu. Velmi mě podporuje a je mi s ním dobře.

Ne! Dvacet let jsem jezdívala autem, ale před pár lety jsem se rozhodla, že dál nebudu podstupovat ty nervy na D 1, a kupuji si lístek na vlak. Jezdí každou hodinu, sednu si a dvě a půl hodiny pracuji. V Praze bydlím v centru, všude dojdu pěšky, nemusím bojovat o parkovací místo, starat se o údržbu vozu, stát v kolonách. Nehledě na to, že ušetřím.

Profese mě natolik pohlcuje, jsem až posedlá, že si nedovedu představit, že bych se jí nevěnovala.

Nárazově. Spíš jsem zvolnila v myšlenkách, že nemusím, ale můžu. Studentům se ale věnuji naplno a zákaznicím také. Práce mě kdysi vyléčila ze vztahových problémů v prvním manželství, tak jí zůstávám věrná.

Mám ho minimálně, ale v létě už pravidelně pobýváme s celou rodinou v lesích Novohradských hor. Dřív jsme víc cestovali, třeba do Japonska, Číny, Tibetu, Srí Lanky, Mexika, Brazílie, Havaj je také nádherná. Všude jsem čerpala inspiraci. Jsem šťastná, že jsem ty země a lidi mohla poznat. Teď se snažím alespoň jednou za rok letět do Londýna nebo do New Yorku. Neúčastním se přehlídek, zajímá mě atmosféra ulice.

Vždycky jsem si přála, abych byla ve své profesi uznávaná. Ale nezáleželo mi na tom, jestli budu mít přehlídku v New Yorku nebo na Marsu. Chtěla jsem pracovně uspět, a to se stalo, takže jsem spokojená.

Ne. Nerada se otáčím a i se všemi strastmi v minulosti jsem prožila krásný život. Se vším, co bylo těžké a složité, jsem se vyrovnala. Musela jsem si to prožít, abych byla taková, jaká jsem. Proto říkám, ať je každý sám sebou.