Po uvedení Magického hlasu rebelky na festivalu v Karlových Varech lidé plakali dojetím a tleskali vestoje. Není divu, že jste získala diváckou cenu.

Ano, bylo to nádherné. Osud mi nabídl příležitost představit Martu jako neokázalou hrdinku, která se postavila komunistické moci, i když tím tahle mimořádná zpěvačka s originálním hlasem obětovala slibnou kariéru. Tehdy jí bylo sedmadvacet let. Řekla ďáblovi NE a v tom nesmlouvavém odporu vydržela dvacet let. Raději lepila pytlíky, než aby ztratila sebeúctu.

A to je něco působivého, protože každý z nás se musí čas od času rozhodovat mezi svým svědomím a výhodami, které to svědomí umlčí. Měla za sebou trauma z narození mrtvého dítěte, její první manžel režisér Jan Němec odešel do exilu, protože mu tady zakázali točit filmy. Znovu se vdala a stáhla se na venkovskou chalupu, kde v té době nebyla ani zavedená voda.

Tahle obdivovaná krasavice, sex symbol šedesátých let, chodila máchat prádlo do řeky. Právě tam podepsala Chartu 77, rok byla její mluvčí a šikanu Státní bezpečnosti brala s humorem. Marta je vskutku unikátní osobnost, nezávidí, nepomlouvá, její upřímnost je fascinující.

Dva roky předtím jste natočila podobný osud nejslavnější československé gymnastky Věry Čáslavské. Inspirovalo vás to pro natočení životního příběhu Marty Kubišové?

To byla zvláštní osudová náhoda, pokud náhody existují, že jsem natočila po sobě filmy o těchto ženách, narozených ve stejném roce, které obě smetla komunistická moc poté, co měly za sebou velké výkony pro československý sport a kulturu.

Věře nedovolili trénovat gymnastky, přestože se vrátila z mexické olympiády se čtyřmi zlatými olympijskými medailemi. Neodvolala totiž svůj podpis pod protirežimním manifestem Několik vět, a tak šla mýt baráky. Je to zvláštní obraz, karikatura režimu, když si představíme tyto dvě krásky, jedna lepí pytlíky a druhá myje schody v činžácích.

A to byly obě do té doby miláčky národa, Marta za Modlitbu pro Martu, která se stala protestsongem, hymnou okupované země, a Věra proto, že krátce po ruské invazi porazila v Mexiku ruské gymnastky jako představitelky země, která nás na dvacet let okupovala.

Tříletá Olinka měla plyšového medvěda, ve třiadvaceti živou kočku a teď jí společnost dělá pes Danda.

Tříletá Olinka měla plyšového medvěda, ve třiadvaceti živou kočku a teď jí společnost dělá pes Danda.

FOTO: soukromý archív Olgy Sommerové

Proč na film o Martě Kubišové došlo tak pozdě?

Na Věru došlo taky pozdě, protože byla šestnáct let mimo společnost, zničil ji zmanipulovaný soudní proces s jejím synem. Když pak vyšla z temnot, zavolala mi a já jí řekla, že spolu natočíme film.

O Martě vzniklo několik televizních pořadů, ale já chtěla její dramatický osud zpracovat filmově, múzicky a s důrazem na to, že je symbolem protikomunistického odporu. To se mi, myslím, podařilo, ale Marta si za žádnou cenu nenechala na hlavu posadit hrdinskou svatozář.

Film o Věře Čáslavské vznikl v roce 2012, o Martě Kubišové 2014. Kdo bude v roce 2016?

Nevím, nikdo mě nenapadá. Musel by to být někdo, kdo proslul svým dílem a zároveň se postavil režimu, aby ta trilogie měla logiku. Byl by to třeba Ivan Martin Jirous, jehož básně miluju, jenže ten už bohužel umřel. A potom Vlasta Chramostová, signatářka Charty 77, které bylo znemožněno obohatit českou kulturu o její herecké umění.

V jednadvaceti už byla osobnost.

V jednadvaceti už byla osobnost.

FOTO: soukromý archív Olgy Sommerové

V magickém hlasu rebelky zpívá s Martou Kubišovou duet Aneta Langerová. Proč zrovna ona?

To bylo jednoduché. V době natáčení Divadlo Ungelt připravovalo původní český muzikál Touha jménem Einodis o baronce Sidonii Nádherné, kde Marta zpívá zralou Sidi a její alter ego Aneta zpívá mladou Donie. Anetě bylo v té době šestadvacet let jako Martě, když jí zakázali zpívat. A tak jsem požádala Petra Maláska, aby na text Václava Kopty složil píseň. Jmenuje se Život není pes a je to dialog zpěvaček dvou generací o Martině vynuceném dvacetiletém mlčení.

Supraphon vydal soundtrack s názvem Magický hlas rebelky a tato nová píseň je na něm spolu s Martinými slavnými songy. Nápad, aby Aneta zpívala spolu s Martou, vymyslel Milan Hein. Jejich hlasy spolu vytvářejí novou kvalitu.

Pravda je, že tyto dvě zpěvačky jsou si něčím podobné.

Ano, svou neúplatností, jsou samy sebou, zpívají kvalitní texty, nepropůjčily se šoubyznysu proti své vůli, nenechají se zneužít, obě jsou autentické bytosti.

Vy máte také magický hlas. Mohla byste s Martou nazpívat duet. Jmenoval by se Duet pro dva alty.

Mám nedomykavost hlasivek, jednu hlasivku po nepovedené operaci atrofovanou, takže zpívat nemůžu. O Martě se traduje, že má také nedomykavost hlasivek, ale ona tu fámu odmítá, s touto poruchou by totiž nemohla zpívat.

Olga Sommerová třiadvacetiletá

Olga Sommerová třiadvacetiletá

FOTO: soukromý archív Olgy Sommerové

V roce 1977, kdy Marta Kubišová podepsala Chartu 77, jste absolvovala FAMU. Bylo vám osmadvacet let. Jaké jste měla o své kariéře představy?

Měla jsem štěstí, že jsem studovala dokumentaristiku na FAMU, protože ta škola byla v hnusných sedmdesátých letech přece jen jakýsi ostrov svobody. Pravda je, že všechny skvělé pedagogy normalizátoři vyhodili, takže jsme vlastně měli takové samostudium, které se často odehrávalo v kavárně Slávie v Lažanském paláci, kde FAMU sídlí.

Pamatuju si, jak jsem na začátku studií v roce 1972 byla zoufalá a depresivní ze společenské atmosféry, která se tak výrazně lišila od nadějných a osvobozujících šedesátých let. Pak přišla šeď, lež a beznaděj. Z jakékoliv totality a zapovídání svobody, i té osobní, mi naskakuje husí kůže. Svobodu považuju spolu s láskou za nejkrásnější hodnoty, které stojí za to, aby se za ně člověk bil.

Co jste tedy chtěla točit?

Jediné, co jsem mohla dělat podle svého svědomí a nezadat si s režimem, byly sociální dokumenty. V tom bezzubém bezčasí to byla aspoň jakási kritika systému, který kašlal na postižené lidi, a zároveň jsem vypovídala o obyčejných lidech, silných osobnostech, které se nepoddaly nepřízni osudu.

Takže se představy splnily.

Úplně ne, protože jsme museli kličkovat před cenzory, v té době se ve filmu například nesměly objevit žádné náboženské symboly, ani křížek u cesty. Jeden z mých prvních filmů byl o vozíčkářích, ti se tehdy málem nemohli kvůli bariérám objevovat v ulicích, natož pak ve filmu.

Pravý čas pro dokumentaristy nastal po revoluci. Od té doby jsem naprosto svobodná, a protože dělám pro veřejnoprávní televizi, nepotká mě ani to, co režiséry, kteří dělají reklamy nebo v komerčních televizích. Tam je producenti tlačí do svého vkusu, neboť točí za jejich peníze.

Její druhý manžel Jan Špáta byl kameraman a dokumentarista.

Její druhý manžel Jan Špáta byl kameraman a dokumentarista.

FOTO: soukromý archív Olgy Sommerové

Vždycky jsem chtěla světu sdělit svůj názor a vybrala jsem si k tomu dokumentární film. Byla to skvělá osudová volba.

Přispívala jste do projektů OKO, GEN, GENUS, Jak se žije, Zpověď, 13. komnata, Ztracená duše národa.

Cykly, které vymyslel můj spolužák z FAMU Fero Fenič, byly vzkříšením dokumentaristiky, které devadesátá léta přála. Fero vykonal obrovskou práci. Třeba jen cykly GEN a GENUS, galerii elity českého národa, musel vytvořit Slovák.

Ztracená duše národa je cyklus o politických vězních padesátých let. Poznala jsem šestnáct skvělých lidí, které ničil, ale nezlomil nelidský komunistický režim. Předcházelo mu natáčení asi dvou set rozhovorů s dalšími politickými vězni, vznikla tak archivní banka paměti národa, jakou dělal například Steven Spielberg s přeživšími holocaust. Byla jsem setkáním s těmi velkorysými lidmi obdarovaná.

Jak se točí o vlastním muži?

V roce 1993 jsem o Janu Špátovi natočila GEN, měl patnáct minut. Musela jsem jeho bohatý tvůrčí život naskládat do tak malého prostoru. A protože jsem dobře znala jeho i jeho dílo, měla jsem za sebou vlastně patnáctiletou rešerši. To se už potom nikdy neopakovalo.

A jak se spolupracovalo třeba s Ivou Janžurovou?

Takových lidí jsem točila a vy se ptáte zrovna na Ivu?

Protože jste každá úplně jiná, tolik se odlišujete.

Žádný z hrdinů mých filmů není jako já. Iva je herečka, které si nadmíru vážím. V roce 1968 se angažovala, psala do novin a také se ocitla na černé listině. Do filmu o Martě Kubišové jsem vložila známou scénu, jak se po ruské okupaci Marta a Iva setkají s Dubčekem, dávají mu kytku a Marta mu nese dárek - krabičku s medailonkem, který ale cestou někde vypadl.

Když jsem natáčela Magický hlas rebelky, pozvala jsem obě do svého bytu a pustila jim tu scénu. Marta bědovala nad tím dávným trapasem a Iva se smála.

Neměla jste někdy chuť natočit hraný film?

Ne, nikdy. V tomhle jsme zajedno s kolegyní Helenou Třeštíkovou. Jsme ortodoxní dokumentaristky. Včera jsme spolu byly na kafi.

Jak se navzájem vnímáte? Nevzala vám Helena Třeštíková nějaké téma?

Jsme narozené ve stejném roce, obě jsme studovaly FAMU a přátelíme se. Ve stejnou dobu se narodily naše děti, prázdniny jsme trávily čtyři kilometry od sebe. Helena pracuje jiným způsobem, dělá časosběrné dokumenty, já ne, ale občas se naše témata protínala, většinou ta, která se týkala lidí, které ničil komunistický režim.

Při volbách do Europarlamentu v r. 2009 podporovala Stranu zelených stejně jako Eva Holubová a Václav Havel.

Při volbách do Europarlamentu v r. 2009 podporovala Stranu zelených stejně jako Eva Holubová a Václav Havel.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Když jste spolu na kávě, co si říkáte?

Obě pořád natáčíme, takže mluvíme o filmech a taky o politice. Zrovna včera mi Helena říkala, že nechápe, proč si lidé myslí, že jsme rivalky. Dokumentaristé jsou známí tím, že si navzájem přejí. Jde nám o stejnou věc, o demokracii a svobodu, chceme se vyslovit ke stavu české společnosti. Jsme přítelkyně.

Jak řešíte se štábem konflikty při natáčení?

Dohaduju se jen s kameramany (směje se), speciálně se svými dětmi. Jakub i Olga mi teď dělají kameru a někdy to křísne. V rodině jsou k sobě lidé upřímnější. Se svými hrdiny konflikty nemám a zajímavé je, že se do nich vždycky zamiluju, ať je to muž, nebo žena, protože když s nimi pracujete, myslíte na ně vstávajíce, lehajíce, zkoumáte, jací jsou a jak nejlépe vyjádřit poselství jejich osobnosti. Snažíte se co nejhlouběji dostat do jejich duše, není to jen povrchní společenské setkání.

To je ale pak těžké loučení, ne?

Pohroma naší profese je, že se zamilujete a pak toho člověka musíte opustit. Zůstane jen pár lidí. Já jsem hodně pěstovala vztahy se svými hrdiny, někdy dvacet třicet let, ale nemůžu to dělat do nekonečna. S Věrou Čáslavskou ale máme intenzivní přátelský vztah, přestože se známe jenom čtyři roky. Člověk má omezenou kapacitu i pro lásku, já také, a skvělých, zajímavých lidí jsem potkala mnoho.

Dvě velké dámy v obětí: nejúspěšnější česká, respektive československá sportovkyně všech dob Věra Čáslavská, a úspěšná dokumentaristka Olga Sommerová.

Dvě velké dámy: nejúspěšnější česká, respektive československá sportovkyně všech dob Věra Čáslavská, a úspěšná dokumentaristka Olga Sommerová.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jste členkou FITES (Filmový a televizní svaz), ARAS (Asociace režisérů a scenáristů) a také předsedkyní Společnosti Boženy Němcové…

Ani jedno už neplatí, FITES jsem vzdala před dvěma měsíci. Občansky jsem se angažovala hodně, také ve sdruženích Veřejnost proti korupci, Vraťte nám stát, zachraňovala jsem nádraží v Ústí nad Orlicí. Když mě něco trápilo, nechtěla jsem jen přihlížet.

Občanská společnost má jisté možnosti, ale ne takové, jako mají politické strany. Jenomže v prvním případě jste naprosto svobodná, v politice nesvobodná. Dávala jsem do těch aktivit hodně úsilí a výsledky byly spíš symbolické. Existuje mnoho lidí, kterým vadí, že se dějí nepravosti, a snaží se proti nim jít v duchu slova demokracie - vláda lidu.

Praktický význam takové angažovanosti je spíš mravní, zatímco když věnuju energii své práci, přinese to výsledky. Navzdory tomu si myslím, že jediná síla, která může změnit naši neblahou politickou a společenskou situaci, je v aktivitě občanské společnosti.

Přesto všechno jste se letos v únoru stala první místopředsedkyní Liberálně ekologické strany LES.

Ano, zase jsme se my, občané, dostali do situace, kdy jsme tady my a oni. Proto jsem vstoupila poprvé v životě do politické strany, jejíž myšlenky jsou mi blízké. V tomto společenství lidí necítím boj o pozice, ani podrazy v zákulisí.

Ta strana se hlásí k odkazu Václava Havla, je proevropská, varuje před nebezpečím ruské rozpínavosti, je pro rovnost šancí pro všechny a dodržování lidských a občanských práv všude na naší planetě, protože svoboda je, jak známo, nedělitelná. Když je potlačována kdekoliv, ohrožuje nás to všechny. Založil ji Martin Bursík, kterého si vážím jako neúplatného muže, pro něj je politika službou.

Doufám ale, že vaše láska k Boženě Němcové nevyprchala. Byly byste přítelkyně?

Velké přítelkyně! Vidíte, že mám tady v bytě všude její fotografie.

O čem byste si povídaly?

O všem - o tvorbě, o mužích, o lásce, o politice. Kdyby bylo možné dostat se do 19. století, setkala bych se s ní. Za to bych dala deset let života. Božena je můj vzor, myslím, že české ženy mají štěstí, že se můžou inspirovat tak zářivou osobností, jako byla ona.

Co vaše zaujetí pro Sidonii Nádhernou, kterou asi běžný Čech moc nezná?

Sidonie proslula tím, že se přátelila s Karlem Krausem a Mariou Reinerem Rilkem, měla poměr s Maxem Švabinským, který ji portrétoval. Mluvila německy, ale žila na zámku ve Vrchotových Janovicích, byla vlastenka. Vzdorovala nacistům i komunistům.

Po německé okupaci byl zámek ještě zachovalý, ale Rusové ho v roce 1945 zdevastovali. Osobnost Sidonie vzrušuje mnoho lidí, u nás o ní vyšly dvě knihy.

Svou kuřáckou vášeň sdílí s Martou Kubišovou.

Svou kuřáckou vášeň sdílí s Martou Kubišovou.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Zajímala jsem se o ni ještě předtím, než jsem do filmu o Martě natáčela muzikál Marty Skarlandtové a Karla Štolby, kde roli Sidonie zpívají Marta Kubišová a Aneta Langerová. Sidonie byla femme fatale, inspirativní i pro nás ženy.

Kde se ve vás vzal sklon k feminismu?

Velkou českou feministkou byla Božena Němcová, můj vzor, a ve 20. století třeba Milada Horáková, která prosazovala práva žen. Emancipační hnutí bylo v Čechách silné od 19. století, ale přerušily ho dva po sobě jdoucí totalitní režimy.

U mě to zřejmě začalo tím, že jsem chtěla světu odevzdat nějaké dílo. Ale v dětství jsem cítila, že jsem jenom holka, druhé pohlaví a mě to zneklidňovalo. A protože mi vadí nespravedlnost, viděla jsem, že ženy nemají ta práva, která patřila nezaslouženě jen mužům. Musela jsem se nás zastat.

Komunismus byl vlastně patriarchální systém, ženám dal zdánlivou rovnoprávnost, především jim ale dal víc práce. Ženy byly všude, kde se pracovalo, ale nebyly tam, kde se rozhodovalo. To trvá dodnes.

O tom jsou i vaše knihy s názvem O čem sní ženy, že?

Ty vznikly z nutkavé potřeby podělit se s ostatními ženami o příběhy mých hrdinek. V nich byla zakletá tisíciletá patriarchální tradice, která trvá až do 21. století. Chci teď natočit film o ženách samoživitelkách.

Asi půl miliónu dětí u nás žije v neúplné rodině, často v bídě, bez alimentů a s mizernými příspěvky od státu. Teď teprve se v sociální demokracii mluví o zálohovém výživném, kdy stát zaplatí alimenty a bude je vymáhat od otců. Jenže i to je málo. Ty holky se pohybují často na hranici chudoby, ale jsou to silné osobnosti, pro děti obětují všechno.

Čím žijete, když zrovna nepracujete?

Moje práce pro mě byla vždycky hobby, žádné jiné jsem nepotřebovala. Dnes na prahu hřbitova (směje se) vyhledávám přírodu, navracím se k ní, miluju venkov. Celý rok po něm toužím. Miluju české léto a vůbec nechápu, proč lidi v létě cestují na jih k moři, vždyť české léto je tak nádherné! Včetně dešťů, zimy a bouřek.

S dcerou Olgou v Karlových Varech.

S dcerou Olgou v Karlových Varech

FOTO: soukromý archív Olgy Sommerové

Nemáte chuť napsat zase nějakou knížku?

Nemám. Předchozí knihy vytryskly z momentální potřeby vyslovit se k postavení žen i k jejich pošlapanému sebevědomí. Měly nečekaný úspěch, ale já se nechci vézt na vlně úspěchu, dovoluju si ten luxus, že dělám jenom to, co bytostně chci.

Co vám říkají nasbírané životní zkušenosti?

Zní to jako klišé, ale nejdůležitější v životě jsou vztahy, rodinné, milostné, přátelské. Dále mi zkušenost říká, že když člověk žije poctivě a v souladu se svým svědomím, vždycky se mu to zúročí. Přijde sice o různé výhody, které by mohl mít, kdyby lhal, kradl, podváděl nebo se přetvařoval. Ale čisté svědomí se nedá nahradit žádnými penězi nebo privilegii.

Každý člověk se nejvíc stýká sám se sebou, žije se sebou čtyřiadvacet hodin denně. A takový vztah je třeba rozvíjet s ostražitou pozorností.

Vzpomenete si někdy na dobu, kdy jste se ještě jmenovala Novotná?

S tím jménem se mi nepojí nic extra krásného. Moje dětství bylo smutné, otec se o nás nestaral. Vědomý život u mě nastal v sedmnácti letech. Za nejhezčí dobu považuju konec šedesátých let a čas, kdy jsem studovala na FAMU, i když politická situace byla doslova hnusná.

Máte ráda fotbal?

Co to je za otázku?

Bydlíte u Sparty, z oken vidíte stadión…

…a také ty příšerné fanoušky a policejní manévry přímo před barákem. Nechápu, proč se z veřejných peněz platí policie na to, aby fotbaloví bossové mohli vydělávat velké peníze. A taky znám z vyprávění zoufalých žen, jak si jejich muži doma zapnou televizi a čučí na fotbal, nezajímá je ani manželka, ani domácnost, ani děti.

Pamatuju si, jak Věra Chytilová vždycky brojila proti chlapům, co jenom čumí na fotbal (směje se). Je to krásná hra, ale ten byznys a násilí kolem ní ji degraduje.

Má smysl ptát se, jak jste prožila léto?

Prázdniny důsledně dodržuju už od dětství. Neutíkám k žádnému moři. Kdybych nenatáčela v Kambodži, Mexiku nebo Peru, nevytáhla bych paty z domoviny. Takže české léto jedině na českém venkově.