Barbora Valentová: Až ženy uzdraví svá srdce, nastane tisíc let míru

Nijak významný. Viděla jsem s ní pár představení, líbila se mi. Osobně jsem se s ní však nesetkala.

No, mně by vyhovovaly ledajaké role. Nemilované a nešťastné postavy se možná dobře hrají. A s komickými je zas legrace.

V současné době hraji ve dvou inscenacích. V představení Krvavá svatba služku, takovou říznou babu, a v inscenaci Můj romantický příběh zase praštěnou „bioeko“ cácoru. Ta by mohla být komická.

Možná ani ne. Já to příliš neprožívám. Někdy se toho dá umělecky využít.

To bylo dříve, když jsem byla na škole. Hrála jsem v bývalém Divadle Nablízko, dnes Aqualungu, v Divadle Na Prádle, Extrému, ve Strašnickém divadle. Pak jsem ale začala být na Palmovce příliš vytížená a termínů pro jiné scény bylo pomálu.

Na Palmovce jsem letos devátou sezónu a užila jsem si hezké rozmanité role. Vzal si mě tam bývalý ředitel Petr Kracík. Některá sousta byla opravdu docela velká na to, že jsem přišla rovnou ze školy. Hodil mě do vody a já plavala, ač jsem se i občas topila.

Ano, v letech 2010 až 2013 jsem zůstala doma. Sice jsem nezkoušela žádnou inscenaci, ale tu a tam jsem šla do dabingu nebo zaskočila v představení za nemocnou kolegyni, takže to byla vždy příjemná pracovní připomínka.

Věci kolem mě volně přecházejí jedna v druhou, takže když se narodili moji synové, cítila jsem, že teď jsem v hlavní roli matky a vše ostatní je druhořadé. Děti už jsou větší a já se s jejich vývojem dostávám zase do jiné životní role, i když matka už mi zůstává. Začínám více pracovat a mám pocit, že jsem zas na začátku dalšího příběhu. Vstupuji do stejné práce ovšem už s jinými životními zkušenostmi. Zralejší a dospělejší.

Příběh o fenoménu svobodných třicátníků, tzv. singles. Lidé, kteří si chtějí užívat a nechtějí vyspět, převzít zodpovědnost za sebe, za svůj život, natož za někoho druhého. Je to o muži a ženě, kteří spolu po několikatýdenním románku čekají dítě a stojí před rozhodnutím, jestli si ho nechají, nebo ne. První část vypráví on a druhou ona. Jde o svěží kousek současného skotského autora D. C. Jacksona.

Záleží na tom, co považujete za romantiku. Každý lidský příběh je svým způsobem romantický. Mám ráda život, který žiji. Já jsem každý den vděčná za to, co mám - rodinu, přátele, vztah sama k sobě. Učím se být zodpovědná za to, co vnímám jako realitu.

Není důležité, co se nám přihodí, ale jak si to vysvětlujeme, jak chápeme souvislosti. Když mi něco vadí na svém chování nebo chování druhých, mohu to změnit. Mohu změnit nastavení. Zbavím se tak nekonečného stěžování si na druhé a na okolnosti.

Ne, jde o shodu jmen. Můj muž je Marek Pospíchal ze Švandova divadla.

Jsem součástí velké rodiny. S rodiči a sestrou žijeme v jednom domě. Každý máme svůj byt a v „bačkorách“ běháme s kastrůlky mezi prvním a čtvrtým patrem. Ovšem veliký dík patří mé mamince, protože s její pomocí si mohu dovolit tuto sezónu zkoušet už třetí inscenaci.

Myslím, že se stává moderní udržovat malé rodinné jednotky, a já jsem za toto soužití velmi vděčná.

Tam jsem se jenom narodila. Maminka byla tenkrát u rodiny mého tatínka v Třeboni. Celý život žijeme v Praze. V Budějicích jsem byla snad jednou, ale studuje tam můj bratr.

Jsme tři děti - mám o dva roky starší sestru, je právnička, a brácha je o šest let mladší než já, studuje dějiny umění.

V Ordinaci jsem se jen mihla, v seriálu s panem Donutilem také, ale Skřítek byl moc pěkný zážitek. Hráli tam skvělí herci a atmosféra natáčení s Tomášem Vorlem byla příjemná.

To už si tolik nevybavuji, ale asi dost zkreslené. V té době jsem moc nevěděla, kdo jsem a co chci. Byla jsem už čtyři roky na konzervatoři, chodili jsme do hospod, řádili jsme, měla jsem trable s láskou. Klasický středoškolský život.

Nicméně jsem na škole patřila k těm vyspělejším, protože za mnou chodili spolužáci na pokec a pro radu. Dokonce mi říkali „mamino“. Už tehdy jsem nejspíš byla mateřský typ.

Vyrůstala jsem na Vinohradech. Dětství jsem měla moc hezké, ale často jsem se bála, ačkoli jsem byla neuvěřitelný kaskadér. Do všeho jsem se vrhala po hlavě, což přineslo i mnoho úrazů. Byla jsem takový ohrožený druh. A šašek rodiny, pořád jsem něco vymýšlela - převleky, fórky.

Cloumaly mnou emoce, hodně jsem brečela, vztekala jsem se a rodiče někdy nevěděli, co se mnou. Ale nejsem ten, kdo by zasněně hleděl zpět do svého dětství, že tam to bylo krásné a nevinné. Teď se cítím velmi dobře. Teď je to nejhezčí.

Snad po své prababičce z Třeboně, ochotnické herečce. Byla to velká žena, ráda se oblékala, skládala básně. A vždycky když prý viděla nějaký pěkný kousek šatstva, říkávala: „To by bylo na dííívadlo.“

Naši mě vždycky ve všem podporovali. Navíc mám pocit, že třeba sklony k muzice jsem musela zdědit jednoznačně po svém tatínkovi, který svého času asi taky uvažoval, jestli se nedá na uměleckou dráhu.

Kromě divadla mě baví spousta věcí. Maluji, zpívám, skládám písně, hraju na kytaru, tu a tam vystupuji. Naposledy na večírku ve Švandově divadle, což byla velmi spontánní záležitost, a asi před dvěma lety jsem měla malý koncert v pražské galerii U Trojského koně. Ráda bych začala víc pracovat na písničkách, které vznikly v době, kdy jsem byla s dětmi doma. Některé zkusím nahrát s dalšími nástroji a vypustit je do světa. Zatím mají všechny jen kytarový doprovod. Ráda bych vyrazila i koncertovat.

V současné době asi čtrnáct. Některé jsou do šansonu, jiné víc folkové. Já tomu říkám neambiciózní tvorba.

Smrt mojí nejlepší kamarádky, před pěti lety. Zemřela na leukémii. Byla to moje spolužačka z konzervatoře. Prošla jsem s ní celou nemoc až do smrti. Viděla jsem její tělo, které už bylo bez života. Zpracovávání smrti takhle blízko mě velmi ovlivnilo.

Někde jsem četla, že smrt učí člověka žít. Mám pocit, že od té doby jsem opravdu teprve začala žít. Došlo k jakémusi restartu.

Mám ráda sebe samu. Vnímám své klady a zápory. Pracuji na sobě, chodím například na tantrickou jógu pro ženy, která ženy učí, aby se milovaly takové, jaké jsou. Vřele doporučuji všem ženám, které mají rozporuplné pocity z rozmanitosti své podstaty. Líbí se mi jedno indiánské přísloví, které praví: „Až ženy uzdraví svá srdce, nastane tisíc let míru.“

Z právnického světa nic, ale v mnohém se v něm pochopitelně poznávám.

To jsou moji velcí učitelé. Někdy mám jazyk na vestě, protože zcela zaměstnávají mou pozornost. Všechno je zajímá, všechno chtějí vyzkoušet, jsou to divočáci, kteří poměřují sílu jeden na druhém. Ale jejich čistota a radost mě nepřestávají dojímat.

Je fascinující pozorovat, kým že to vlastně jsou, jaká jsou jejich nadání. My, dospělí, mnohdy zasahujeme víc, než bychom museli. Děti by samy přišly s něčím mnohem úžasnějším, kdybychom jim vědomě či nevědomě nenutili naše představy.

Teď mám děti dvě a sil přesně akorát. Co bude dál, netuším.

Maluji, když mám chuť. Třeba jen rukama, oběma zároveň nebo jen levou. Dělám různé pokusy. Vytvářím různé tvary. Někdy z toho vykoukne postava, jindy strom. Dřív jsem překreslovala fotky lidí, kteří se mi líbili. Mám třeba doma velký obraz íránské šamanky. Její tvář je mocná. Dává na nás pozor. Občas mi svým pohledem něco naznačuje.

Všechny tyto výtvory řadím do sekce neambiciózní tvorby. Jsou pro radost, z potřeby něco vytvářet. Často toho využívám, když chci někoho obdarovat.

Vždycky mě tyhle věci zajímaly. Kroužila jsem kolem nich, a když nazrál čas, začala jsem je realizovat. Na mateřské jsem k sobě po večerech zvala kamarády na masáže, pořídila si lehátko, následně jsem absolvovala rekvalifikační masérský kurz. Dělám sportovní masáže, metamorfní masáž, která skrz jemnou stimulaci příslušných bodů uvolňuje hluboké emocionální bloky, masíruji také lávovými kameny.

Při aromaterapii používám éterické oleje vysoké kvality, které ovlivňují člověka na všech jeho úrovních. Tady pracuji převážně intuitivně. Vyrobím si třeba masážní olej s přídavkem éterických olejů, a to podle momentálního rozpoložení klienta.

Všímám si velmi namáhané oblasti hrudní páteře, trapézových svalů, které dostávají zabrat stresem a strachem, takže nejvíc se věnuji partii kolem lopatek. A druhý můj postřeh je ten, že jak spěcháme - jsme například ještě doma a už přemýšlíme, co bude v práci - tak vystrkujeme hlavu dopředu a pak nás bolí hlava a krční páteř. Jinak co tělo, to trošku jiný příběh.

Růži - královnu květin. Ale mezi mé favority patří i levandule, santalové dřevo, jasmín. Obklopovat se vůněmi se stalo mojí velkou vášní. Velmi mi pomáhají. Mimo masážních olejů z nich vyrábím domácí krémy podle původní receptury z včelího vosku a kvalitních olejů lisovaných zastudena. Když připravuji dárek pro kamarádku a vím, že má náročné období, přimíchám do oleje víc levandule nebo mandarinky.

Mám spíš nápady, co bych v životě chtěla vyzkoušet, a věřím, že až nastane čas, stane se to tak. Spíš než přání jsou to záměry.

Jedno přání ale mám - klid a mír uvnitř i mimo mě.