Je pravda, že jste se usmířili na pohřbu Václava Havla?

Václav Havel se snažil udržovat mezi mnou a Michalem Pavlíčkem nitku přátelství. Když jsme se nepohodli poprvé, zavolal si nás do kavárny Na Lávce a dvě hodiny do nás mluvil. Bezvýsledně. Když se vloni slavilo dvacáté výročí odsunu sovětské armády, chtěl, abychom tam hráli, protože v roce 1991 jsme k tomu měli velký koncert, kde vystoupil i Frank Zappa. Napsal nám krásný dopis, abychom se snažili přenést přes problémy, které máme, zahráli jeden koncert a pak že se můžeme dalších dvacet let věnovat opět tomu, co nás rozděluje. Zase se to nepovedlo. Už si dělal legraci, že spíš dá dohromady Palestince se Židy než nás. Když zemřel a já jsem připravoval program jeho pohřbu, zařadil jsem tam dvě Michalovy skladby. Jeho to dojalo a bezprostředně po obřadu za mnou přišel a podali jsme si ruku.

Proč jste se vůbec rozešli?

K těm příčinám se už nechci vyjadřovat, držím se Plzákova pravidla, které říká „nedořešovat“. Mohu snad jen poznamenat, že důvod rozchodu nebyl až tak dramatický, jak se později z tisku jevil. Osobní či muzikantské problémy v tom nehrály roli. Nemohli jsme se jen dohodnout, jak a v jakém tempu bude kapela pokračovat.

Pražský výběr byl od konce 70. let na české hudební scéně excentrickým představitelem nové vlny.

Pražský výběr byl od konce 70. let na české hudební scéně excentrickým představitelem nové vlny.

FOTO: archív Michala Pavlíčka

Jak teď vypadají vaše plány?

Samozřejmě že oprášíme starý repertoár, ale těžiště naší spolupráce vidím opět v nové tvorbě. V příštím roce by měla vzniknout další deska. Bude zajímavé, jak se po těch letech shodneme na stylu hudby a textech. Michal si myslí, že se už nedokážeme jeden druhému tak přizpůsobovat jako v mládí. Možná má pravdu, ale já se o to každopádně pokusím. O některé texty požádáme F. R. Čecha a třeba i Pepu Novotného a také musíme rozlousknout oříšek se dvěma bubeníky. Počítáme s Jirkou Hrubešem i Klaudou Kryšpínem. Hoši mne také ostře vyzvali, abych kapelu netahal na politické kampaně, což bylo zbytečné, protože jsem to naprosto neměl v úmyslu, a už vůbec bych nenašel stranu, kterou by měl Pražský výběr podpořit. Klidně jsem jim to slíbil.

Uvidí fanoušci, kteří v listopadu přijdou na vaše koncerty, Pražský výběr, na který chodili v osmdesátých letech?

Zdá se, že nic jiného nechtějí. I já jsem na koncertě Paula McCartneyho prahl po starých beatlesovkách a docela jsem se bavil, když jsem viděl, jak starý McCartney žárlí na mladého McCartneyho. Chápal jsem ho.

I po více než třiceti letech má skupina ve složení (zleva) Klaudius Kryšpín, Vilém Čok, Michael Kocáb, Michal Pavlíček a Jiří Hrubeš mnoho fanoušků.

I po více než třiceti letech má skupina ve složení (zleva) Klaudius Kryšpín, Vilém Čok, Michael Kocáb, Michal Pavlíček a Jiří Hrubeš mnoho fanoušků.

FOTO: ČTK

Kdo se vám líbí na naší současné hudební scéně?

Měl jsem rád Lucii, Wanastovky a hodně Buty. Samozřejmě Věru Bílou s Kalé. Nejoblíbenější mojí kapelou ale trvale zůstávají Monkey Business. S Romanem Holým a Matějem Rupertem jsem ve velmi přátelském vztahu a na mou novou sólovou desku, kterou snad letos dodělám, mi Matěj nazpíval tři písně.

Co to bude za desku?

Je to takový abstraktní rock s prvky elektronické hudby. Zcela jsem opustil písňovou formu a některé kompozice mají i přes deset minut, z čehož bohužel vyplývá, že to v rádiích nikdy nikdo neuslyší. Ústřední skladba se jmenuje Chaos a podle ní možná desku pojmenuji. Jiná, Klement Gottwald, je velmi dlouhá a jsou to takové dějiny komunistického teroru v kostce. Vedle Matěje a mé maličkosti zpívá na desce i dcera Natálka.

Máte ještě nějaké další hudební plány?

Určitě. Musím nějak naložit s bývalým Pražským výběrem 2, který bude po obnovení klasického Pražského výběru hrát pod novým jménem. Už jen proto, že máme v kapse hned dvě nové desky. Jedna vyjde jako moje sólovka, ale nahrál jsem ji také společně s Glennem, Klaudou a Richardem. A zhruba před měsícem jsme s Glennem Proudfootem během 14 dnů doslova vyvrhli další, tentokrát přísně rockové album. Kromě toho skládám hudbu ke slovenskému baletu a taky se připravuji na šansonový velkokoncert k příležitosti šedesátin Michala Horáčka. Trochu jsem zase musel pozměnit životní styl. Vstávám denně kolem šesté, abych to všechno stihl.

Kolo, na kterém jste přijel, je taky ukázkou vašeho nového životního stylu?

Na kole jezdím od jara, protože potřebuju shodit. Koncerty s Pražským výběrem bych s těmi kily navíc asi nezvládl.

V listopadu zazpívá fanouškům Pražského výběru v Praze, Ostravě, Bratislavě, Brně a Pardubicích.

Michael Kocáb v listopadu zazpívá fanouškům Pražského výběru v Praze, Ostravě, Bratislavě, Brně a Pardubicích.

FOTO: ČTK

Vidím, že si pomáháte elektřinou.

Pomáhá mi šlapat do kopců. Na rovinkách ji moc nevyužívám, baterie se rychle vybijí. Pořídil jsem si elektrické, protože má-li kolo nahradit auto nebo městskou dopravu, nemůže člověk přijíždět na jednání zpocený jako zvíře. Kolo mě baví, těžko se ale přinutím jít do posilovny.

Fyzička je pro rockera asi dost důležitá…

Vždycky si vzpomenu na Micka Jaggera, kterého jsem spolu s dalšími Stouny provázel po Pražském hradě. Ptal jsem se ho při té příležitosti, jak řeší fyzičku. On je ve svých letech neuvěřitelný, pohybově je na tom jako dvacetiletý kluk. Říkal, že denně běhá v mírném poklusu deset kilometrů. To musí být člověk ovšem silný a zároveň lehký, jinak si zničí klouby. Proto jsem se dal na kolo. Až budu mít 65 kilo, přejdu na běh. (smích)

Kolik potřebujete shodit?

Už jsem osm shodil a potřebuji ještě tak deset kilo. Nebude to jednoduché. Přibral jsem při ministrování. Ne že bych se přejídal, ale naprostou většinu pracovní doby trávíte vsedě. Ať už v kancelářích, nebo v autě. Po práci pětihodinová příprava na další den u počítače. S nadsázkou se dá říct, že čím je člověk poctivější, tím je tlustší. (smích) Kdo chodí v pracovní době na tenis, spíš si udrží figuru.

V roce 1990 provázel před koncertem Rolling Stones členy skupiny v čele s Mickem Jaggerem po Pražském hradě. Nechyběl u toho ani tehdejší kancléř Karel Schwarzenberg.

FOTO: soukromý archív M. Kocába

Ministrem pro lidská práva jste byl skoro dva roky. Co vám to kromě kil navíc dalo?

Nedostižnou zkušeností bylo české předsednictví EU. Pronášel jsem třeba jménem všech 27 států EU projev na Valném shromáždění OSN, hned druhý den velký projev v Evropském parlamentu, řídil jsem několik ministerských zasedání v Bruselu a celou řadu evropských konferencí k agendám, které jsem měl v gesci. A že jich nebylo málo.

Jak vám to šlo?

Myslím, že jsem žádnou zásadní botu neudělal. Agendu jsem zvládal, protože jsem se pečlivě připravoval. Přesto se objevovaly nečekané problémy.

Například?

Diskuse nabývá na obrátkách a hlásí se nějaká paní, o jejíž identitě nemáte sebemenší potuchy. Horečně listujete v prezenčních listinách: z jaké je země, jak se správně vyslovuje její jméno? Tam nejvíc dochází k trapasům - často přijde někdo jiný, než koho máte v podkladech. Stojí před ním akorát vlaječka a on ji má na potvoru špatně natočenou. Bylo to dost na nervy, narychlo jsem studoval hlavně státní vlajky.

Ministr pro lidská práva a národnostní menšiny Michael Kocáb

Michael Kocáb jako ministr pro lidská práva a národnostní menšiny

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co jste si ještě z působení v politice odnesl?

Že pokud nechcete, nemusíte se ani ve funkci ministra dostat do konfliktu se svým svědomím. Například uplácet se mne nikdo nikdy ani nesnažil.

Nebylo to i tím, že na resortu lidských práv se zrovna velké peníze netočí?

Určitě také, ale ministr není odpovědný jen za resort, je hlavně členem vlády. Nezpochybňuji, že se to děje, ale osobně jsem to nezažil. Jednání vlády probíhají korektně, veškerá rozhodování jsou pod drobnohledem mnoha lidí. Z vládních materiálů se jakékoliv nesrovnalosti vyčíst nedají, a pokud ano, vždy na ně některý člen vlády upozornil. Do útrob resortu, ve kterém eventuální korupce probíhá, však má přístup jen příslušný ministr. Ten by měl dokázat zabraňovat nepřístojnostem, jinak tam nemá co pohledávat. V tomto ohledu jsem, myslím, obstál.

Co spotřebovalo nejvíc vaší energie?

Romská problematika. Neustále mne někdo upozorňoval, že za 700 let, kdy jsou Romové s námi, se nepodařila vyřešit a nemám si prý dělat iluze, že s tím nějak pohnu. Já ale vím, že když se chce, tak to jde, a skutečně se mi leccos podařilo. Sehnal jsem peníze a s velkým úsilím prosadil úpravu pietních míst romského holokaustu v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Podařilo se mi také výrazně rozšířit agendu romské problematiky na úrovni EU. V řadě západoevropských zemí již s romskou problematikou pohnuli zcela zásadně: v Británii, Španělsku, Francii, Německu.

V červnu 1991 se jako předseda parlamentní komise pro odsun sovětských vojsk loučí s jejich posledním velitelem generálplukovníkem Eduardem Vorobjovem.

V červnu 1991 se jako předseda parlamentní komise pro odsun sovětských vojsk loučí s jejich posledním velitelem generálplukovníkem Eduardem Vorobjovem.

FOTO: ČTK

Dejte prosím příklad.

Střední francouzské město dává do výstavby sociálních bytů pro své Romy v horizontu deseti let v přepočtu až desítky miliard korun. Lidé musí mít kde bydlet a musí na to mít, jinak lze těžko zabránit tzv. dluhové spirále. Ty francouzské byty jsem viděl a mohu konstatovat, že Romové si intervence města váží a byty udržují v dobrém stavu. Situace je tam nesrovnatelně lepší než u nás. Dijonský starosta se mi vysmál, když jsem mu řekl, že máme herny poblíž sociálně vyloučených oblastí. On zrušil všechny herny ve městě s výjimkou několika málo kasin v nejbohatší čtvrti. Jenže u nás je tendence bohatnout na chudobě.

Co ještě děláme špatně?

Generalizujeme. Máme například tendenci označovat všechny Romy za zloděje. Kolik Čechů udělalo všivárny, kolik peněz rozkradli ve velkém - mnohonásobně víc, než kolik kdy mohli Romové ukrást. A říká někdo, že co Čech, to velkozloděj? Média také málo seznamují veřejnost s příklady dobré praxe v soužití Romů a majority. Mluví se spíše o nezdarech a problémech. Snad nejlépe se to ukázalo, když si mládenec z Břeclavi vymyslel, že ho těžce zranili Romové, a pomalu z toho byl pogrom.

Byl jste jediný ministr, který přežil pád Topolánkovy vlády a přešel do Fischerovy. Jaký to byl rozdíl?

Jan Fischer byl lidskoprávně naladěný. Mé priority a moji práci v této oblasti podporoval. Ale ani Topolánek mě nebrzdil. Mohl mě třeba napomenout v případě mého sporu s jeho stranickou kolegyní Řápkovou ohledně zabavování sociálních dávek v Chomutově, ale neudělal to.

Jan Fischer teď kandiduje na prezidenta. Má vaši podporu?

S Janem Fischerem mám dobrou osobní zkušenost a vážím si ho, myslím, že by funkci prezidenta zvládl dobře. Mám však trochu problém s jeho členstvím v bývalé KSČ.

Se svým tipem na příštího prezidenta, sociologem Ivanem Gabalem, spolupracoval i během svého vládního angažmá.

Se svým tipem na příštího prezidenta, sociologem Ivanem Gabalem, spolupracoval i během svého vládního angažmá.

FOTO: ČTK

Tak kdo by měl podle vás v roce 2013 usednout na Pražském hradě?

Nemohu přece zapomenout na dlouholetého přítele Karla Schwarzenberga, který je ze stejné havlovské stáje a na jehož politické a etické postoje se mohu zcela spolehnout. A je tu i další výrazný muž, o kterém se nemluví a ani ho zatím nikdo nenavrhl: sociolog Ivan Gabal, člověk briskního myšlení a neobyčejného daru řeči. Umí vystupovat, má charizma, mluví několika jazyky, je odborníkem v mnoha oblastech zahraniční i domácí politiky. Zažil jsem ho, když jsem dělal externího poradce Václavu Havlovi. Občas tam chodil a viděl jsem, jak široký má záběr. Náš státní aparát pracuje s mnoha jeho studiemi. Je to člověk, který by takovou funkci zvládl skvěle.

Ptám se i proto, že právě z vašich úst před 23 lety zaznělo, aby se prezidentem stal Václav Havel…

To je zajímavá historie. S Michalem Horáčkem jsme měli iniciativu Most a v důsledku různých poryvů osudu jsme zařizovali všechna jednání mezi Adamcovou vládou a Občanským fórem. Jednoho dne, před koncem listopadu 1989, si mě tehdejší premiér Adamec zavolal k sobě do kanceláře a začal oťukávat: „Pane Kocábe, mluvili jste na Občanském fóru o eventuálním nástupci Gustáva Husáka?“ Mluvili, ale zatím jsme se nedobrali konkrétního návrhu, zastihl mě nepřipraveného.

Ale protože jsem vnímal, že přirozeným kandidátem v té době je stále ještě Alexandr Dubček, rozhodl jsem se blafovat a řekl jsem: „Jedinou variantou je Václav Havel.“ On se nepídil, zda jsme to odhlasovali, a k mému překvapení řekl: „Já jsem si to myslel.“ Zpočátku jsem byl překvapen, ale hned se to vysvětlilo. Poznamenal, že kdyby se ovšem ukázalo, že Václav Havel není průchodný, zvažoval by po nějaké dohodě, že nabídne svoji vlastní kandidaturu. V následujících dnech odletěl do Moskvy. Jednoho rána jsem potkal zpravodaje ČTK, který tam byl také a vzrušeně mi vykládal, jak si Adamec řekl Gorbačovovi o podporu v prezidentské kandidatuře. Ten ovšem nezareagoval a Adamec se už o své prezidentské kandidatuře dále nezmiňoval.

Takže cesta k Havlově kandidatuře byla volná.

Tak jednoduché to nebylo, já jsem o tom tehdy informoval Občanské fórum, ale byl jsem právem pokárán, že jsem k něčemu takovému neměl mandát a že celá záležitost je složitější, než se mi jeví. V následujících dnech se však postupně heslo Havel na Hrad začalo v OF díky dalším jeho zastáncům prosazovat. Mezitím jsem do Václava hučel, že má-li být převrat dokonaný, nemá-li to skončit socialismem s nějakou ještě lepší tváří, je třeba, aby se stal prezidentem.

Sametová revoluce začala: s Václavem Havlem 23. listopadu 1989 před vystoupením na Václavském náměstí.

Sametová revoluce začala: s Václavem Havlem 23. listopadu 1989 před vystoupením na Václavském náměstí.

FOTO: ČTK

Co on na to?

Poslal mě s úsměvem za Olgou, ať to s ní projednám, že její názor bude podstatný. Rovnou mi řekla, že tušila, že volba padne na Václava. Měla však velké pochyby, zda to je pro něho to pravé. Podle ní byl jinak zaměřený, těšil se, že bude psát, jezdit po světě, a nyní by na dlouhou dobu uvízl v nejvyšší státní funkci. Chvíli jsme o tom mluvili a nakonec řekla, že se nebude stavět proti.

Jak hodnotíte současného prezidenta?

Začnu Václavem Havlem. On měl několik zásadních priorit. Po rozpadu RVHP, Varšavské smlouvy a odchodu sovětských vojsk jimi byly vstup do NATO a do EU. Tu poslední se snaží současný prezident rozbořit a vrátit tím vývoj zpátky. Jsme dlouhodobě v zájmové oblasti Ruska. Rozvolní-li se naše pozice v Evropské unii, mohl by po různých peripetiích nastat posun opět směrem k Rusku, což bych považoval za krajně nežádoucí. Proto mě tak naštvalo prezidentovo servilní vystupování vůči Putinovi při jeho nedávné návštěvě. Zatímco Havel získával ve světě uznání a vážnost, současný prezident dosahuje pravého opaku. Navíc se obklopil divnými lidmi a projevuje přízeň i takovým zjevům, jakým je například Bátora.

Když jste v roce 1991 vyprovodil poslední sovětské jednotky, tvrdil jste, že s politikou končíte. Co se stalo v roce 2008, že jste kývl na účast v Topolánkově vládě?

Já jsem se po dvaceti letech již necítil tím slibem vázán, obměnila se celá generace. Nabídka přišla od tehdejšího předsedy Zelených Martina Bursíka. Týkala se lidských práv a to je oblast, která je mi velmi blízká. Na nic jiného bych asi nekývl.

S politikou jste tedy definitivně skončil?

Mluvíme-li v čistě teoretické rovině, s radostí bych se - pokud bych měl příležitost - podílel na nikoli předstírané, ale opravdové válce s korupcí. Policie a státní zastupitelství v poslední době několikrát ťaly do živého. To je dobře. Zdá se však, že pokud nezískají výraznou podporu čelných politiků, problém samy nezvládnou. Korupce je naší společností prolezlá jako rakovina.

Ze současné politické kultury evidentně radost nemáte…

Dnes se v naší zemi najde málokdo, kdo by nebyl současnými poměry otřesen. Chce to změnu. A pokud se nenajde někdo, kdo bude schopen bouchnout do stolu tak silně, jako to dokázaly ruské punkerky Pussy Riot, počkáme si na vyčasení ještě asi hodně dlouho.

Na karlovarský filmový festival vyrazil se synem Davidem a jeho maminkou Lejlou.

Na karlovarský filmový festival vyrazil se synem Davidem a jeho maminkou Lejlou.

FOTO: fotobanka Profimedia

Jak hodnotíte jejich protest?

Je projevem občanské statečnosti a frontálním útokem proti současnému ruskému systému, který nese znaky nedemokratického vývoje. Protest se uskutečnil na místě, odkud to bylo slyšet na všechny světové strany, o což jim také šlo. O náboženské nenávisti nemůže být v tomto případě řeč, což je patrné z textu písně. Dívky útočí na účelové sepětí pravoslavné církve s prezidentem Putinem, bývalým členem KGB, která se snažila ruskou pravoslavnou církev zlikvidovat a byla odpovědná za vyvraždění tisíců pravoslavných kněží.

Spolupracujete ještě s Michalem Horáčkem?

S Michalem Horáčkem bych rád dál spolupracoval. Napsali jsme společně pro Laternu Magiku Odyssea a řadu písní. V době, kdy jsme spolupráci začali rozvíjet, jsem odešel do politiky a on začal dělat s Petrem Hapkou. Z té doby nás spojují šansony Cizí žena v cizím pokoji, Stáří, Penzion Svět a několik dalších.

A teď vás spojuje čerstvé otcovství…

Právě od Michala Horáčka jsem se poučil, že mluvit o soukromých věcech v tisku se nevyplácí. Můžete mít sebelepší záměry, sebelépe to naformulovat, bulvár si kousek vytáhne, přepíše a vždycky je z toho jen nepříjemnost. Takže v tomhle ze mě nic nevytáhnete.

To máte tak hrozné zkušenosti?

Hrozné. Nejen s bulvárem, ale občas i s tzv. seriózním tiskem. Zkazily mi půlku života.

Michal Kocáb při chatování se čtenáři Novinek.cz

FOTO: Petr Hloušek, Právo

To je hodně silné vyjádření.

Bulvár když si usmyslí, usadí se vám před vraty a jsou tam týden. Vždycky z toho vznikne nějaká hrůza. Žijeme v mediokracii, média nám, bohužel, diktují život. A zejména v bulváru vládnou naprosto bezohlední a někdy i hloupí lidé, kteří jdou po senzacích doslova za každou cenu.

Ovlivňuje to váš pohled na celkový vývoj po roce 1989?

To zase ne. Z mého pohledu je přechod k demokracii jednoznačně pozitivním a vytouženým krokem. To je, jako kdyby se porovnával život za války a po ní. Katastrofa pominula, ale objevují se problémy nové. Věřím stále v sebeočistnou schopnost demokracie. Ale musím přiznat, že jsem až takový politický marasmus, který zažíváme v poslední době, neočekával.