Marta Kubišová: Nedržím diety, necvičím, jenom venčím

Fanoušci si však narozeniny zpěvačky, která má za sebou šest let takzvané první kariéry a také už třiadvacet let té druhé, ujít nenechají.

To už snad budu mít chvilku klidu. Narozeniny vůbec neřeším, na rozdíl od lidí kolem mě. Na jaře, když jsem se fotila na plakáty na podzimní koncerty, se mi zdálo divné dávat tam, že to je u příležitosti mých kulatin, ale bylo mi řečeno, že to tak mají všichni. Zřejmě se to tak dělá proto, že si spousta diváků řekne: sakra, už asi brzo půjde do kytek, tak to já na ten koncert ještě radši vyrazím. V létě jsem měla šest koncertů na Letní scéně Divadla Ungelt na hradčanském Novém Světě a koncem října mě čekají narozeninové koncerty v Ungeltu na Starém Městě. No a prvního listopadu budu mít z bytu nejspíš zase květinářství.

Neprožívám to a říkám si, že jednou to přijít muselo. Jinak jsem absolutně proti oslavám a už se těším, až bude po nich a budu mít chvilku svatý pokoj. Když se nad tím vším zamyslím ještě hlouběji, a to vy asi chcete, přijde mi až divné, že jsem se toho věku vůbec dožila. U druhých to respektuju jako úžasný a úctyhodný věk, ale sama si tak nepřipadám. A když vidím třeba ještě starší kolegyně jako například Carmen Hegerovou nebo Alenku Vránovou, říkám si, že nevím, jestli budu ještě za pár let schopná pohybovat se na jevišti s takovou noblesou jako ony.

To si nemůžu dovolit už jenom proto, že v divadle nás příští rok čeká velký projekt, na který se moc těším. Jde o muzikál autorů Marty Skarlandtové a Karla Štolby, v němž budeme zpívat s Anetou Langerovou. Anetka bude zpívat titulní postavu šlechtičny zamlada a já po letech.

Ne, když jsem vloni sledovala stávky lékařů a jejich „Děkujeme, odcházíme“, tak jsem si říkala, zaplať pánbůh, že tohle podstupovat nemusím.

Tomuto tématu se zásadně snažím vyhýbat. Komentuju to pouze doma u televizní obrazovky.

Obávám se, že Václava Havla se ještě dlouho nepodaří nahradit.

To bylo hrozné, protože jsme se to dozvěděli asi dvě hodiny před přímým přenosem adventního koncertu. K tomu se přidaly technické problémy, kdy jsme v kostele svatého Mikuláše na Malé Straně byli tři minuty před zahájením přímého přenosu najednou úplně potmě. Nervy na pochodu jsme měli do poslední chvíle. S panem režisérem Adamem Rezkem jsme měli vymyšlenou choreografii, kdy se na kterém místě v kostele, jímž budu procházet při písni, podívám do kamery, ale pak jsem se tam po té zprávě motala jako tělo bez duše. O tom, že se Václav před chvílí odebral jinam, věděli už i Táňa Fischerová a Jan Kačer, a tak jsme to také řekli lidem a hned jsme za něj zapálili svíčky.

Seznámil mě s ním můj první manžel režisér Jan Němec podobně jako s Pavlem Landovským, Pavlem Kohoutem, Pavlem Juráčkem, Pepíkem Vyleťalem, Jurajem Jakubiskem atd. Bylo to na svatbě Káji Chadimové a Jana Třísky. Na naší svatbě s Honzou byl Václav za družbu a na mé druhé svatbě s otcem mojí dcery (režisér Jan Moravec - pozn. aut.) byl za mého svědka. Kačence pak byl Václav také za kmotra, ale až když jí byly čtyři roky, protože do té doby seděl.

Máte na mysli zvyk říkat, co si člověk myslí, aniž by čekal, až se to bude smět říkat? Vždy jsem byla zvyklá mluvit přímočaře, i když maminka mi radila, abych byla diplomatičtější. Ale stejně si myslím, že odvahu mám hlavně po ní. Otec se veřejně nijak neprojevoval, protože byl jako lékař v Poděbradech velice oblíbený a nechtěl si to zkazit.

Velkou ranou pro mě byla smrt naší milované azavačky Ganiet. Začátkem března jí objevili nádor v močovém měchýři a už bylo pozdě. Byla jako člen rodiny, chodila se mnou do divadla i všude jinde, ale co můžete dělat? V létě jsem zase byla vyřízená z výměny oken a z malování bytu. Nemůžu říct, že bych se hroutila, ale když je toho na mě moc, tak hubnu. Na jaře jsem shodila pět kilo a už jsem si myslela, že mám asi rakovinu. Naštěstí všechno dopadlo dobře. I okna a malování. Po zednících přišli hned malíři a pak jsme si s dcerou Káťou řekly, že dovolená je nutná, koupily jsme „last minute“ a odletěly jsme na týden do Španělska. To byl doslova zázrak a mně spadl velký kámen ze srdce.

Tu potřebu nemám a Milan Hein (ředitel Divadla Ungelt - pozn. aut.), který mi supluje bratra (toho mám mimochodem už léta v Kanadě), mi se ctiteli pomáhá. Když se nějaký objeví, vysvětlí mu, aby na mě zapomněl, takže mi dělá mluvčího a bodyguarda zároveň. Proti mužům vůbec nic nemám, ale už je to dávno za mnou.

Často si říkám: Pane Bože, jsi na mě velice laskavý a děkuju mu, protože všechno může dopadnout ještě hůř. Malérů mám totiž požehnaně, ale vždycky to nějak vyberu a dopadne to dobře, asi i díky mému strážnému andělovi. A když vidím, že se někdo ošklivě chová k dětem nebo ke zvířatům, říkám si: Neboj, ono tě to dostihne.

Hodně. V kabelce mám neustále několik talismanů, například takového olysalého medvídka. (Z kabelky vytahuje malé hnědé cosi, o čemž její vedle sedící dcera a dnes i PR manažerka Kateřina Moravcová na místě prohlašuje, že by se toho štítila i dotknout - pozn. aut.). Mám v kabelce dokonce speciální přihrádku na talismany. Doma jich mám celou skříň a tím si jistím osud. A zvoneček od paní, která s ním přežila koncentrák, nevyndám z kabelky už vůbec.

Bylo to v roce 1970, kdy jsem musela přestat zpívat, a proběhla kauza s mými falešnými nahatými fotkami. Když jsem v té době zašla za maminkou, která prodávala desky v Celetné ulici, jedna paní tam přede mě na pult postavila zvoneček a řekla, že mi ho dává pro štěstí. Od té doby ho mám s sebou pořád.

Pak mi taky jednou jeden pán řekl: Paní Kubišová, nic si z toho nedělejte, takhle to vypadá, když čert sere na jednu hromadu. To mě svým způsobem povzbudilo a řekla jsem si, že to je pravda a že to je holt život. Procházela jsem tehdy velmi náročným obdobím. (Těžké chvíle prožila, když přišla o své první dítě v sedmém měsíci těhotenství a prodělala klinickou smrt. Na dceru Kateřinu, která se jí narodila ve třiceti sedmi letech, čekala dalších devět let - pozn. aut.)

Ale jo, třeba mě měl rád profesor Karenin, který mi vždycky řekl: Dobře zpívala, zapálila si. A pak se šel podívat do Rokoka, jak mi to jde. Ženské profesorky se mého hlasu bály, to je zajímavé. Asi dva roky jsme museli coby budoucí Golden Kids studovat na konzervatoři, protože Darek Vostřel z Rokoka potřeboval papír na to, že máme hudební vzdělání. U profesora Hůly jsme studovali harmonii a intonaci jsme měli u profesora Kofroně.

Dcera Káťa má podobnou barvu hlasu jako já a říkali jí už na základní škole, že má nedomykavost hlasivek a zpívat nemůže. Já se naštěstí nikdy nikoho neptala.

Dělám to, co dělávala moje babička, která se dožila osmdesáti sedmi let a celý život pracovala jako porodní asistentka. Když ji bolel zub, šla a vzala si aspirin, a totéž udělala, když ji bolelo koleno. Pouze pravidelně před jídlem polykám tablety s vlákninou, protože jsem před lety měla tzv. prezidentskou nemoc. Jinak se nijak neudržuji. Nechodím na masáže ani do kosmetických salónů. Mým hříchem je kouření. Používám jedině kosmetiku, která nebyla testovaná na zvířatech a je pouze přírodní. Také v žádném případě nenosím kožešinové věci, a co vypadá jako kožešina, tak to je opravdu jen zdařilá napodobenina. To je jedna z mých zásad.

Nedržím diety, necvičím, jenom venčím. Jsem jedlík a bohužel ten noční. Když přijedu v noci z vystoupení, hned jdu do ledničky. Pak se mi stává, že nad sebou běduju, ale Káťa mě uklidňuje, že vzhledem k tomu, že pro svou postavu vůbec nic nedělám a prakticky se neomezuju, je to pořád ještě dobrý. Výborně člověka udržují v kondici procházky se psem. A pak také každému vřele doporučuju, aby se naučil tzv. upouštět postupně páru. To vždycky říkal můj otec. Tvrdil, že když se neupouští pára a člověk v sobě jakékoli psychické napětí tutlá, zadělává si na rakovinu. Já nejvíc upouštím páru za volantem.

Co se týká ochrany zvířat, stále za Evropskou unií zaostáváme. Sílu ještě mám, ale často při práci hazarduju se svým zdravím. Celý den natáčíme venku, ať je horko nebo mráz, a já si vždycky říkám, že to odstůňu, nebudu moci další den zpívat a představení se bude muset odvolat. Navíc nikdy nevíte, jak daleko a jak dlouho vlastně pojedete. Ale pak mi je dobře a představení se zatím nikdy odvolat nemuselo, takže si říkám, že to tak pánbůh asi chtěl. Často se dozvídám, že lidé po odvysílání pořadu chtěli zrovna to zvíře, které jsem držela při nabídce, a když už nebylo v útulku, protože ho už někdo adoptoval, vzali si jiné, a to je velká satisfakce. Jsem sama se sebou spokojená, že jsem to vydržela dělat tak dlouho. Ten pořad měl a má docela velkou sledovanost. Od roku 2004 mi s reportážemi pomáhá i dcera Kateřina, která po mně zdědila lásku ke zvířatům.

Snažím se. Nic jiného člověku v určitém věku ani nezbývá. Zabývat se tím, co bylo, nemá smysl, lepší je užívat si každý den nejlíp, jak to jde. Křivdy v sobě nepěstuju, na to je život příliš krátký. Nebo vám to řeknu ještě takhle: Už několikrát se mi stalo, že mi celá dovolená propršela, ale zase jsme si tam koupili nádherný holínky - zkrátka všechno má i svou lepší stránku.

Úžasně. Diváci mají stále zájem, a to mě nesmírně těší. Navíc mám radost z toho, že působím na prestižní scéně, kterou skvěle vede Milan Hein. Jedině na jevišti mám klid, nikdo po mně nic nechce, nikdo mi nevolá, nikdo mě neúkoluje a mohu se tak soustředit pouze na sebe a na kapelu. V Ungeltu vystupuju s kapelou Petra Maláska nebo Karla Štolby a také s nimi jezdím na zájezdová představení. Moc mě to baví a podle všeho to vypadá, že diváky taky. A za to jsem moc ráda.